P. Fernando Millán Romeral, O.Carm., generální převor
2) Sebeúcta
Když si člověk uvědomí problémy a nedostatky, které (dnes) zjevně provázejí život řeholí vůbec a stejně i život karmelitánů, upadá do pokušení malomyslnět: nedostatek povolání, pokročilý věk spolubratří zejména v západním světě, krize identity, v některých souvislostech i slábnoucí přijetí ve společnosti, ba i v církvi, a jiné ještě choulostivější a bolavější problémy. A tato malomyslnost je snad to nejnebezpečnější a nejvtíravější pokušení v životě nás věřících. Propadáme poraženeckému smýšlení, systematickému negativismu a zdá se (nám), jako by už nic nemělo cenu.
Je zcela bezpochyby, že problémy tu jsou a že musejí být s vážností, odvahou a někdy s neoblomností řešeny. Ale to nic nemění na tom, že je tu také mnoho známek vitality, mnohá malá karmelitánská společenství, která pokorně a autenticky žijí své povolání a vydávají ve světě svědectví o Bohu evangelia. Obvykle to, co je kladné, vyvolává menší pozornost než to záporné. Někdy se zdá, že my řeholníci a řeholnice, ale snad lidé vůbec, jsme více schopni vnímat to, co je záporné, než to, co je kladné, krásné, ušlechtilé – a čeho v našem karmelitánském životě není málo. Pokud nejsme schopni to v pokoře a s vděčností vidět, pokud naši spolubratři, naše komunity a náš život ztratily (pro nás) schopnost dát nám žasnout, pokud ve svém každodenním životě nenacházíme podněty k naději, k odvaze a vděčnosti,... něco není v pořádku. Asi musíme obnovit svou schopnost vidět a vidět duchovně, musíme očistit svůj pohled a prosit Pána, aby nám daroval jasný zrak, takže budeme pohlížet na své bratry se stejnou něhou a milosrdenstvím, jak nás vidí on.
V tomto smyslu mluvím o sebeúctě. Nejde o to zavírat oči před problémy, ani propadat hloupé sebelítosti nebo nerealistické naivitě, natožpak ztrácet schopnost kritiky a sebekritiky. Spíš to znamená používat jinou stupnici hodnot, poměřovat naši práci méně co do „výsledků“, ale více co do „ovoce“, a konečně přestat s naříkavými, smutnými a neplodnými řečmi. A toto vše neuskutečníme, pokud nevstoupíme do velikonoční dynamiky, kterou teologové nazývají eschatologické napětí mezi „již, a ještě ne“. Mezi oběma prvky se jen obtížně nachází vyrovnanost, ale oba jsou nutné. V některých fázích našeho osobního a společného života musíme zdůraznit ono „ještě ne“, to znamená: to, co nám chybí, naše slabiny, kritiku a prorocké výtky, zamířené na náš vlastní život. Ale v jiných chvílích musíme svůj pohled vděčně a radostně zamířit na ono „již“, na to, z čeho se těšíme a co máme. Uvažování karmelitánů, které ustrne u „již“, upadá nevyhnutelně do křehkého pseudo-letničení a sune se mimo realitu. Uvažování karmelitánů, které ustrne u „ještě ne“, zvrhne se nevyhnutelně v ideologii, negativitu, nespokojenost a falešné prorokování.
Tato dynamika však nebude srozumitelná, pokud netryská z Kristových velikonoc, čili – řekněme bez obav – z kříže. A proto vyžaduje obrácení. Ocenit se a mít úctu k sobě samým (ke svým bratřím a sestrám, svým společenstvím a svým provinciím) můžeme jen tehdy, pokud osvítíme svůj život světlem Kristovým, pokud dovolíme, aby on osvítil a prodchnul naše temné a někdy zatuchlé kouty. O takovouto sebeúctu mi jde.
