V neděli 25. dubna 2010 bude římské bazilice sv. Jana na Lateráně prohlášen za blahoslaveného italský karmelitánský kněz P. Angelo Paoli (1642 až 1720). Žil v době vrcholícího baroka, byl současníkem bosého karmelitána P. Karla Felixe Slavaty (1640–1712), který sice pocházel z Telče, ale dlouhá léta také žil a působil v Římě a na sklonku svého života požehnal první kapli na poutním místě v Kostelním Vydří. Ve téže době – v roce 1707 – zazněly v Římě i ony karmelitánské nešpory, zhudebněné G. F. Händlem, o nichž jsme psali v druhém čísle loňského ročníku našeho časopisu. Seznamme se nyní s životním příběhem tohoto našeho bratra v rodině Karmelu.
životopisJak vnímáme odkaz bl. Angela?
První odpověď si po přečtení jeho životopisu dejme každý sami za sebe. Opravdu. Vnímejme svou spontánní reakci na svědectví jeho života, jak jsme jej teď při četbě těchto stránek poznali. A pak po určitém časovém odstupu se k tomu vracejme znovu – pokojně a uváženě. Ať se nám to, co jsme se o něm dozvěděli, v našem nitru hezky „rozleží“. Je zvláštní, že jeho blahořečení, po kterém toužily generace karmelitánů před námi, je nakonec dopřáno prožít nám. Kéž tedy tento Boží dar přijmeme s otevřeným srdcem.
K tomu připojme několik dalších myšlenek. Je pozoruhodné, jak P. Angelo ztělesňuje příklad právě toho, co dnes v Karmelu zaznívá jako ideál: z hluboké lásky k Bohu a z kontemplace jeho tajemství by měla vyvěrat bratrská láska a obětavá služba vůči druhým. P. Angelo téhož Krista, kterému se klaněl při svých nočních modlitbách v tichu kostela, spatřoval v nemocných a potřebných, jimž se věnoval. Jeho sjednocení s Kristem vedlo k tomu, že s ním byl jedno smýšlení a jedna vůle. Viděl lidi a svět očima Božíma, miloval druhé s Bohem a v Bohu. Už vícekrát v historii dal Karmel církvi světce, kteří byli velkými učiteli duchovního života, modlitby, velkými mystiky. P. Angelo je karmelským apoštolem lásky k bližním. V jeho životě se mystika projevila soucitem s trpícími, ba velikou solidaritou s nimi a usilovnou službou v jejich prospěch.
Zmínili jsme různé rysy jeho zbožnosti: lásku k eucharistii, ke Kristovu utrpení a ke kříži, vztah k Panně Marii. Jeho život potvrzuje pravdivost slov Benedikta XVI.:
„Svatí, pomysleme například na blahoslavenou Terezu z Kalkaty, čerpali svou schopnost milovat bližního stále novým způsobem ze setkávání s eucharistickým Pánem. Z druhé strany pak toto setkávání nabývalo svou opravdovost i svou hloubku právě ve službě těm druhým.“5
Pro mnohé z nás bude velkou výzvou jeho humor, radostnost. Zmínili jsme, že takto těšil novice i trpící, že jím překonával nepříjemné chvíle, které mu připravovali jeho „ctitelé“. Podobně podnětný je jeho smysl pro krásu: pro krásu přírody (miloval hory a pěší vycházky), pro krásu hudby. Vážil si lidí a usiloval o jejich šťastný život. Neměl přitom na zřeteli jen tělesné zdraví, ale ani jen modlení a „suchou“ zbožnost. Jeho příklad nás pobízí k ochotě sloužit bližním, ale také k vnímavosti pro nejrůznější podoby jejich chudoby a trápení i toho, co jim pomůže a udělá radost.
Jestliže – z prozřetelnosti Boží – blahořečení P. Angela proběhne v roce, zaměřeném Benediktem XVI. na posvěcení kněží, můžeme ve světle životního příkladu P. Angela rozjímat také o kněžském povolání a službě, ale zároveň i o náležité spolupráci kněží a laiků. To, o čem se dnes někdy mnoho mluví, žil P. Angelo velmi spontánně a zdárně.
(Z dostupných zdrojů zpracoval P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.)
