P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
V tomto článku bych nám rád dopřál možnost nahlédnout do toho, jak Edith Stein, pozdější bosá karmelitka sestra Terezie Benedikta od Kříže, prožívala velikonoční svátky. Různých svědectví o jejím životě se zachovalo dostatek, proto může náš pohled být takto podrobný.
Zaměřím se přitom jen na šestici po sobě následujících velikonoc (od roku 1928 do roku 1933), která má v životě Edity Steinové zvláštní postavení a zvláštní podobu. Edita tehdy již byla křesťankou, ale ne ještě karmelitkou v klášteře. Těchto šestero velikonočních svátků spojuje to, že Edita Steinová je prožila v Beuronu. Tamní klášter benediktinů byl mimo jiné také známým střediskem duchovního výtvarného umění a liturgické obnovy.
V jaké životní situaci se Edita tehdy nacházela? Připomenu pro souvislost nejstručnější data z jejího života. Narodila se v roce 1891 v židovské rodině ve Vratislavi, tedy v tehdejším Německu. Vystudovala filosofii a ve svých třiceti letech konvertovala ke katolické víře. Pokřtěna byla na Nový rok roku 1922. Starý, zkušený kněz, který ji připravoval na křest, se snažil najít jí po křtu zázemí, které by jí odpovídalo. Obrátil se proto na svého přítele, vzdělaného preláta Josefa Schwinda, generálního vikáře špýrské diecéze. Ten se pro Editu nadále stal velikou oporou, nejen jako duchovní rádce. Rozuměl jí, věnoval jí svůj čas, ale pomohl jí najít také zařazení v praktickém životě: místo učitelky na škole sester dominikánek přímo ve Špýru. Tam Edita začala vyučovat v roce 1923. Škola vedená řeholnicemi představovala kromě zdroje obživy také příhodné prostředí pro její vlastní duchovní život. Žít při klášteře, mít možnost kdykoliv se jít modlit do kostela, v neděli navštívit preláta Schwinda, to vše bylo pro ni hodně důležité. Když po několika letech ze Špýru odešla a trávila nějaký čas doma ve Vratislavi, zmiňuje se, že zvyknout si na jiné prostředí pro ni nebylo vůbec snadné.
Zatímco na letní prázdniny jezdívala domů do Vratislavi k mamince a ke své rodině, vánoční a velikonoční svátky trávila jinde. „O svátcích je to pro mě doma zvlášť těžké (jistě víš, že moji příbuzní nejsou naší víry),“ zmínila se kdysi v dopise jedné své studentce (153).1 Proto se na svátky k rodině nevracela. Víme, že v létech 1925 a 1927 strávila velikonoce v místě, které se jmenuje Liebfrauenberg a patří do farnosti Bergzabern, v níž byla pokřtěna. Byl tam totiž dům pro zotavení, který vedly řeholní sestry, jejichž duchovním rádcem byl prelát Schwind.
V roce 1927 ovšem Josef Schwind zemřel. Pro Editu to byla velká ztráta. Tehdy – o velikonocích roku 1928 – se na doporučení svého přítele, jezuity Ericha Przywary, poprvé vypravila do Beuronu. Kromě zbožného prožití svátků bylo jejím cílem seznámit se s opatem tamního kláštera Rafaelem Walzerem. Tento velmi schopný muž se pak stal jejím duchovním vůdcem pro další léta jejího života. Ačkoliv byl jen o tři roky starší než ona, Edita k němu měla velikou úctu.
Své druhé velikonoce prožila Edita v Beuronu následujícího roku 1929 a jsme o nich zpraveni podrobněji, protože tentokrát nepřijela sama. Mezi studentkami a řeholnicemi špýrské školy, kde žila a učila, se Edita několika z nich věnovala ještě soukromě. Patřila k nim mladá sestra dominikánka Agnella Stadtmüller. Edita ji nejprve připravovala k doplňovací maturitě a ke studiu na univerzitě. Pak uplynulo několik let, během kterých zůstávaly spolu v čilém kontaktu. Na jaře roku 1929 jí Edita připravila zvláštní dárek: dohodla s představenou, že sestra Agnella bude moci strávit velikonoce s ní v Beuronu. Když sestra Agnella po létech zapsala v souhrnu všechny své vzpomínky na Editu Steinovou, označila právě ty společné dny v Beuronu za vrchol všeho toho, co kdy mohla s Editou prožít.
Edita chápala svůj velikonoční pobyt v Beuronu, především Svatý týden, jako exercicie. Ponořila se do mlčení. I z její dochované korespondence je zřejmé, že se snažila dopisy vyřídit předtím nebo je odložit na pozdější dny. Dovedla však přitom být velice taktní. V jednom dopise píše: „Píšu předem, protože zítra, na Květnou neděli, bych už ráda začala mlčení. Přibaluji Vám však již z obou prvních dní – jsem tu už od čtvrtečního večera – plnost pokoje, klidu a lásky...“ (143) A tomuto „balíčku“ pokoje a lásky sama věří natolik, že dále k už citovaným větám připojuje i sdělení, o kterém předpokládá, že adresátku dopisu zarmoutí. Své mlčení dokázala ovšem Edita z vážného důvodu i porušit, například když měla sdělit jedné studentce svůj názor k jejímu rozhodování se zda vstoupit do kláštera. Napsala jí k tomu to nejnutnější a dodává: „O sobě nebudu tentokrát dál psát, protože mám vlastně dnes již mlčení.“ (188)
Sestra Agnella vzpomíná, že Edita v těch dnech vstávala již velmi časně, aby se mohla účastnit prvních klášterních modliteb, které byly v kostele již kolem čtvrté ráno. Ji samotnou ovšem Edita přiměla, aby si po školním vypětí odpočinula a přicházela za ní do kostela až na ranní mši svatou. Právě tak po obědě jí dopřávala oddech – jakousi přestávku v exercičním mlčení: vyšly si přitom na procházku na nějaké klidné místo a dopřály si chvíli rozhovoru. „Lehkým konverzačním tnem se mnou mluvila obvykle o liturgickém dění, které jsme právě zažily nebo měly před sebou. (...) Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota byly pro ni dny hlubokého mlčení a vážného usebrání, až zaznělo velikonoční Aleluja.“
O tom, že střed velikonoc spočíval pro Editu opravdu v liturgické modlitbě, svědčí mimo jiné také její zápisy v knize hostí penzionu Mayer, kde v Beuronu obvykle bydlela. Na závěr svého prvního tamějšího pobytu o velikonocích roku 1928 do knihy poznamenala (60):
Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi: in domum Domini ibimus.
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme. V naději, že brzy zase budu smět z pohostinného domu u dřevěného mostu jít do „domu Hospodinova“ a v srdečné vděčnosti
Dr. Edith Stein, Špýr, klášter sv. Magdalény
(Když měla Edita jet o velikonocích roku 1928 do Beuronu poprvé, chtěla se ubytovat v exercičním domě „Maria Trost“, který měly v městečku Milosrdné sestry sv. Vincence z Paula (byl vysvěcen tři roky předtím). Ale protože se v něm právě v těch dnech konaly exercicie pro učitele, sestra představená ji musela odmítnout a doporučila jí (59) výhodné ubytování v soukromí „zcela blízko“. Pravděpodobně to byl ten penzion, kde potom o velikonocích bydlela.)
Zajímavé je, v čem se vzpomínky sestry Agnelly shodují s tím, jak se vyjadřuje sama Edita ve svých dopisech dalším přátelům. Jde o přesvědčení, že velikonoce v Beuronu jim přinesly trvalé ovoce. Sestra Agnella napsala: „To, co nám dala svatá liturgie velikonoc, je trvalé a nemůže zaniknout.“ A Edita týden po velikonocích napsala v dopise své známé řeholnici do Mnichova, kam sestra Agnella pak odjela: „Na sestře Agnelle určitě ještě spatříte odlesk Beuronu. To, co si odtud člověk s sebou nese, je trvalé. A během dvanácti dní se tam dá nasbírat poklad, který nadlouho poskytuje výživu a pomáhá strávit vše, co přichází zvenčí. To je odpověď na otázku, jak se mi vede.“ (68)
Další vzpomínka, o které sestra Agnella říká, že ji nikdy nezapomene, se váže k jejich setkání s otcem arciopatem Rafaelem, když mu na závěr svého pobytu šly společně poděkovat. Pro Editu byl ovšem víc než pouhým hostitelem. Svěřovala se mu se svým duchovním životem a jeho radami se skutečně řídila. To on ji také zdržoval od vstupu do kláštera s odůvodněním, aby využila své hřivny (co do vnější činnosti) a také aby ušetřila maminku od veliké rány, kterou by jí tím zasadila. Edita jej kdysi nazvala – jistě ne bez humorné nadsázky, ale také ne bezdůvodně – „svým opatem“. Ve vzpomínkách nazvaných „Jak jsem přišla do kolínského Karmelu“ napsala: „Už před lety jsem soukromě složila svaté sliby. Od té doby, kdy jsem v Beuronu získala určitý druh klášterního domova, mohla jsem v arciopatu Rafaelovi spatřovat „svého opata“ a jemu předkládat k rozhodnutí všechny důležité otázky svého života.“2 V jednom dopise se o svém rozhovoru s ním zmínila: „Také jinak jsem mohla vše zcela nenuceně přednést a vše bylo přijato s laskavostí. Jak víte, není tu žádná „diplomacie“ a žádné postranní úmysly.“ (88)
 |
| Rafael Walzer (1888–1966) byl zvolen opatem beuronského kláštera již ve vsých třiceti letech. Zbudoval v Beuronu teologické učiliště a velkou knihovnu, začal vydávat benediktinské časopisy, podílel se na založení několika dalších klášterů. V roce 1935 pro potíže s nacistickým režimem odešel do Švýcarska, pak do Francie a Alžíru. Do Německa se vrátil až v roce 1964. V Beuronu je pohřben. |
Podobný přístup radila i druhým. Své někdejší studentce, která se nyní rozhodovala vstoupit do kláštera a později se opravdu stala karmelitkou, Edita napsala: „Velmi ráda bych chtěla, abys dříve než požádáš někde o přijetí, důkladně promluvila s otcem arciopatem.“ (239)
A nebyly to maličkosti, s čím se na svého duchovního rádce obracela. O velikonocích roku 1930 s ním prohovořovala situaci jedné své někdejší studentky, která právě před dvěma týdny vstoupila do kláštera. Musely s tím souviset nějaké obtíže, protože Edita při té příležitosti použila slova: „problematická budoucnost“. (88) Otec arciopat totiž pravděpodobně dívku znal a sám měl zájem na tom, aby se jí dostalo potřebné pomoci. Když pak Edita na sklonku téhož roku zvažovala svůj odchod ze Špýru, aby získala více času na svou vědeckou práci a na přednáškovou činnost, zmiňuje se v jednom dopise, že zatím nechce přemýšlením o tom ztrácet čas, ale bude se tím zabývat až o vánočních prázdninách. „Je třeba to v Beuronu důkladně promyslet.“ (118)
Jedno místo v její korespondenci prozrazuje, že Edita si svůj vztah k beuronskému prostředí musela sama před sebou také obhájit. Na Květnou neděli roku 1932 z Beuronu psala své studentce, pozdější karmelitce:
Přirozeně jsem já taky už rozvažovala o tom, jak si to zodpovím, že sem jezdím tak často. Ale vposledku je třeba vnitřnímu životu také dopřát potravu, kterou potřebuje, zvlášť když člověk jindy musí mnoho vydávat navenek. O tom přirozeně nelze diskutovat s lidmi, kteří jsou zaměřeni čistě materialisticky a pro hodnoty duchovní a duševní nemají žádný smysl. (188)
Velmi závažný byl pak její pobyt v Beuronu o velikonocích roku 1933, tedy nedlouho poté, co se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Napsala o tom:
„Tentokrát mě tam vedla ještě jedna zvláštní záležitost. Pořád jsem v posledních týdnech rozvažovala, jestli bych nemohla něco vykonat v židovské otázce. Nakonec jsem pojala plán jet do Říma a poprosit v soukromé audienci svatého Otce o encykliku. Nechtěla jsem ale takový krok podniknout na svou pěst.“3
Ačkoliv to bylo trochu napínavé, protože otec arciopat se v těch dnech teprve měl vracet z Japonska, přece si byla jistá, že on na svátky už bude chtít být v klášteře. A opravdu se setkali. Edita od cesty do Říma upustila, ale prostřednictvím otce arciopata poslala svatému Otci dopis, ve kterém mu předložila svou žádost. (Sedmdesát let byl tento její dopis v tajných vatikánských archívech, nebylo jisté, zda vůbec existuje, ani jeho přesné znění. Teprve v roce 2003 byly tyto materiály odtajněny. Průvodní list otce arciopata k Editinu dopisu je datován 12. 4. 1933, což byla středa Svatého týdne roku 1933.) Edita tedy svůj dopis papeži psala v Beuronu o velikonocích roku 1933.
I čas svého konečného rozhodnutí pro odchod do kláštera počítala od svého beuronského pobytu. „Asi deset dní po mém návratu z Beuronu (po velikonocích 1933) mi vyvstala myšlenka: Není teď konečně čas jít na Karmel?“ Proto byly velikonoce v roce 1933 jejími posledními v Beuronu. Ještě v témže roce vstoupila do kláštera a zbývající devatery velikonoce svého života již prožívala jako karmelitka.
Velikonoce nebyly tedy pro Editu časem úniku od lidí a vytržení se do světa liturgie. Jako je to příznančné pro celý její život, zůstávala i ve svém prožívání velikonoc člověkem otevřeným pro druhé, pro hluboké lidské vztahy a hodnoty. Je to zjevné i ze skutečností, které jsme si již připomněli. Dokázala se o krásu svých beuronských velikonoc dělit se svou žákyní, „svým velkým dítětem“, jak ji také kdesi nazvala. V otci arciopatovi nehledala také jen „instituci“ – duchovní poradnu, ale zároveň člověka, jejich vztah byl hluboce přátelský.
Zřetelně je tento rozměr jejích velikonoc zřejmý z okolností pozdějších. Když nechtěla vánoce roku 1932 trávit v M?nsteru, kde tehdy působila, a protože pro množství práce nechtěla odjíždět nikam daleko (225), rozhlížela se po vhodném útočišti někde v okolí. Tehdy si zvolila klášter voršilek v Dorste. Tamní sestry studovaly totiž na institutu, kde Edita pracovala a bydlela, takže se dobře znaly. Čtrnáct dní po svém odjezdu od nich napsala jejich představené: „Chtěla bych Vám ještě jednou srdečně poděkovat za blahodárné tiché dny vánoc a za hodiny, které jste mi věnovala. Chci se Vám přiznat, že k tomu, abych se rozhodla pro Dorste, mě nevedla jen touha po klášterní samotě o svátečních dnech, ale také mé tušení, že Vás vůči mně již něco vnitřně pojí a že by mělo význam naše osobní setkání. Snad o tom Vy víte ještě něco víc, než já.“ (231)
Mimoto jí její způsob prožívání svátků poskytoval možnost modlit se za druhé. Vždyť sama také na modlitbu druhých spoléhala a ráda je o ni prosila. Jedné ze svých studentek, která řešila své těžkosti s učením, napsala Edita po vánocích: „V Beuronu jsem na tebe a na tvou velkou prosbu hodně myslela.“ (128)
Pokusme se nyní zaměřit na to nejvlastnější, co pro Editu k jejím beuronským velikonocům patřilo, co na nich bylo pro ni krásné. V jednom dopise na jaře roku 1930 mluví o své zaneprázděnosti a o svém očekávání velikonoc: „Uprostřed té spousty (práce) se přirozeně má touha po klidu v liturgii zvětšuje, a myslím proto (na to), co nejdřív a co nejpřímější cestou jet do Beuronu.“ (84) Tedy: hledá klid, který v sobě zahrnuje liturgie.
Ještě výmluvnější se zdá její dopis, v němž vysvětluje, proč o vánocích 1932 jela právě k voršilkám do Dorste. „Na dny svátků chci utéci do klášterní odloučenosti s krásnou liturgií: ne do Gerleve (což byl nedaleký benediktinský klášter, který dobře znala), protože se obávám návalu v kostele a ještě víc v klášteře; ale tady zcela blízko k voršilkám do Dorsten, které mě již dlouho zvaly.“ (225) Zaznívá tu tedy trojí určující motiv:
- klášterní ústraní,
- krásná liturgie,
- přátelské zázemí.
Snad nejpodrobněji se o svých velikonocích v Beuronu Edita rozepsala v dopise, jehož adresátkou byla sestra Adelgundis Jägerschmidt, její někdejší studentka (pouze o čtyři roky mladší než Edita) z Freiburku, kde Edita jako asistentka profesora Husserla kdysi vedla filosofický seminář. Této sestře na samu velikonoční neděli – psala:
„Milá sestro Adelgundis,
Bílá sobota uplynula příliš rychle, než abych Vám poslala velikonoční pozdrav. A tak mohu teď říci trochu více. Nevím ovšem, kde začít a kde přestat. A to nejlepší z těchto přebohatě požehnaných dní se nedá říci, natož napsat. „Praestolari in silentio salutare Dei“ (V tichu čekat na Boží spásu) bylo textem velkopátečního kázání, které měl opět sám otec arciopat: mlčení Zeleného čtvrtku jako výzbroj, mlčení Velkého pátku jako boj, mlčení jako vítězství – němý jásot velikonoční radosti. Při tom chceme zůstat.“ (88)
Tyto řádky představují jen maličké „okénko“ k nahlédnutí do Editiných beuronských velikonoc. Tak jako měla ráda mlčení, mlčela vlastně i o svém vnitřním prožívání svátků. Ale dostatečně je z jejích zmínek zjevné, že toto mlčení neznamenalo prázdnotu. Nám už známé sestře Agnelle v závěru svých posledních velikonoc v Beuronu na velikonoční pondělí roku 1933 – napsala:
„Milá sestro Agnello,
Vy víte, jak vyplněné jsou dny zde. Proto přijmete srdečný velikonoční pozdrav i opožděně...“ (244)
 |
| Významným dílem Beuronské výtvarné školy je vůbec první klášter benediktinek beuronské kongregace. Byl postaven v Praze na Smíchově v letech 1888–1891 spolu s kostelem sv. Gabriela. Roku 1904 odsud 14 sester osadilo nově zbudovaný klášter sv. Hildegardy poblíž Eibingen. V roce 1919 smíchovské sestry, se které pro svou německou národnost obávaly o svou budoucnost své komunity v nové republice, celý klášter prodaly a odešly do Německa. Na Smíchově fotografoval Štěpán Macháček |
I když jsem tuto šestici velikonoc Edity Steinové (nebo spíš Editu samotnou) poznával s velkým zájmem, přece se o mne v závěru pokusilo mírné zklamání. Doufal jsem, že podněty, které z tohoto setkání s ní načerpáme, budou k užitku co nejširšímu okruhu lidí. Ukázalo se ovšem, že ačkoliv Edita ještě tehdy nebyla řeholnicí, přece již se na řeholní prostředí hodně vázala a její zbožnost měla hodně klášterní ráz. Sestře Adelgundis již v roce 1930 zakončuje jeden svůj dopis (78) slovy: „in desiderio vitae monasticae s Vámi spojená...“ – což lze přeložit: „v touze po mnišském životě“ (i když by teoreticky bylo možné přeložit i: „v touze, jakou se vyznačuje mnišský život“). O jejích soukromých slibech již byla zmínka. A také jsme mohli postřehnout, že po své konverzi žila téměř vždy při nějakém klášteře nebo ve škole, v níž přednášely a studovaly řeholnice. A opravdu – v zápiscích „Jak jsem přišla do kolínského Karmelu“ Edita uvádí, že po Karmelu toužila od svého křtu, jen dlouho nebylo možné tuto touhu uskutečnit. Píše doslova: „Čekání se pro mne nakonec stalo velmi tvrdým. Stala jsem se ve světě cizincem.“
Jako byla Edita tehdy – mohli bychom říci – řeholnicí bez hábitu, tak také velmi lnula k Beuronu jako klášteru. Jak jsme slyšeli, nazvala ho „svým klášterním domovem“. Sestra Agnella ve svých vzpomínkách na společné velikonoce v Beuronu napsala o jejich odjezdu: „Potom jsme opustily Beuron – srdce tam zůstalo.“ A podobně se vyjadřuje sama Edita. Tři týdny po vánocích (v lednu 1931) napsala v jednom dopise: „Váš milý dopis jsem dostala ještě v milovaném Beuronu. Mé srdce je ještě tam a sem přichází, jen když to nutně potřebuji; jinak čeká, až přijdu zase tam, to znamená výhledově ve Svatém týdnu...“ (131) A přece nešlo o nějaké nezdravé lpění na tomto místě nebo na lidech, se kterými se tam setkávala. Vždyť mimo Beuron dokázala odvést množství soustředěné tvůrčí práce, do hloubky žít vztah s Bohem i krásné vztahy s mnoha lidmi.
A tak nám přece Edita Steinová může být i vzorem zbožného člověka žijícího v civilním zaměstnání. Po svém návratu z velikonočních svátků (v roce 1932) napsala z Münsteru jedné přítelkyni:
„Váš milý velikonoční dopis mě zastihl v Beuronu. (...) mohla jsem ještě jednou téměř dva týdny být šťastným mnichem. To jsem ostatně i zde, pouze (si) poněkud jinak rozděluji Ora et labora...“ (235) Z toho je zjevné, že mimo Beuron nebyla Edita nešťastným, vykořeněným člověkem, ale nashromážděné vnitřní bohatství si nesla s sebou a žila z něj.
Na závěr jsem ponechal jednu událost, která se neodebrala přímo v Beuronu, ale cestou tam. Když Edita jela do tohoto kláštera na poslední ze šesti svých tamních velikonočních pobytů, chtěla se tehdy – jak jsme řekli – také poradit o svém záměru oslovit svatého Otce. Sama o tom později napsala:
„Ačkoliv odpovídalo mé povaze podniknout nějaký takový vnější krok, cítila jsem, ze to ještě není „to pravé“. V čem ale to pravé mělo spočívat, to jsem nevěděla.
V Kolíně jsem (na dobu) od čtvrtku večera do pátečního rána cestu přerušila. Měla jsem tam jednu katechumenku, které jsem při každé možné příležitosti musela věnovat trochu času. Napsala jsem jí, aby mi sdělila, kde bychom večer mohly navštívit „svatou hodinu“. Byl předvečer prvního pátku v dubnu a v tomto „svatém roce“ 1933 byla všude památka utrpení našeho Pána konána zvlášť slavnostně.
V osm hodin večer jsme se dostavily ke svaté hodině na Karmelu v Kolíně-Lindenthalu. Kněz měl promluvu (...) Mluvil krásně a dojímavě, ale mě hlouběji než jeho slova zaměstnávalo něco jiného. Rozmlouvala jsem se Spasitelem a řekla jsem mu, že vím, že je to jeho kříž, který je teď vložen na Židy. Většina to nechápe; ale ti, kteří to chápou, ti ho musejí ve jménu všech ochotně na sebe vzít. A že to chci udělat, jen ať mi On ukáže jak. Když pobožnost končila, měla jsem vnitřní jistotu, že jsem vyslyšena. Ale v čem by to nesení kříže mělo spočívat, to jsem ještě nevěděla...
Na druhý den ráno jsem pokračovala v cestě do Beuronu.“
Tato důležitá modlitba v kolínském kostele nepatřila přímo k Editiným beuronským velikoncům. Ale věřím, že s nimi byla spojena. Věřím, že ze všech Editiných velikonoc v beuronském klášteře vyrostla její hluboká pozornost ke Spasiteli, k jeho kříži a jeho výkupné ceně.
Kéž i naše velikonoce (kolikáté už na tom kterém místě?) jsou vždy duchovní obnovou, kéž jsou chvílemi pevného přilnutí k Pánu Ježíši a někdy snad i citelnou průpravou na velké okamžiky našeho života.
