Že jsem nebyl tehdy smědé pachole,
byl bych s vámi prchal přes hory a přes pole,
pět by nás bývalo bylo: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já.
Byl bych s vámi běžel bos a vesel,
každý potok byl bych prvý přešel,
rybky stříbrné vám chytal, do ok zajíce,
hrozen krásný, modrý uzmul z každé vinice,
květin od struh nosil, lezl pro datle na palmy,
a zato všech vás tichý pohled byl by žehnal mi;
a byli bychom putovali: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já,
a jako vonný plod byl by mi uzrál každý den,
sládl do věčnosti, v dobrotu vaši pohřížen.
Večer, k oslu uléhaje, byl bych býval plakal.
Pod hvězdami mrazivými poslouchal, jak vyje šakal, –
ale mně by nebývalo bylo příliš zima
na oslově břiše a pod nohama oslovýma.
Díval byl bych se, jak kvete měsíc medový,
slova sladká, po šíji ho hladě, říkal oslovi –
věrou pna se po Bohu jak úponky keř vinný,
naděje pln, šířící se za hory a za skaliny,
srdce láskou nalito jak mlékem prsy Mariiny.
(Bohuslav Reynek /1892–1971/, báseň Útěk do Egypta ze sbírky Smutek země)
