P. Gorazd Cetkovský O.Carm.
Život církve v současnosti se vyznačuje množstvím iniciativ, které se nezřídka navzájem překrývají. Mám nyní na mysli tři, které jsou pro nás velmi významné: uzavírá se devátý rok Desetiletí mravní a duchovní obnovy našeho národa, Sv. otec vyzval listem Tertio millenio adveniente k intenzivní přípravě a oslavu jubilea Vtělení (v roce 2000) a od 1. 10. žije celá karmelská rodina přípravou na sté výročí smrti sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (30. 9. 1897). Nepochybujeme ovšem, že duchovní dosah a plody jubilea této světice se budou šířit daleko za zdi našich klášterů.
„Překryt“ těchto tří iniciativ nás nemusí vést k rozhořčenosti (snad všichni se věcem věnujeme raději postupně než současně), ale můžeme se snažit zahlédnout to, v čem se překrývají, co – přes svou rozdílnost – zdůrazňují svorně. Jeden z takových společných prvků nacházím v znovupřijetí daru Písma – v životě církve jako společenství i v duchovním životě jednotlivých křesťanů.
Stěží bychom mezi našimi národními patrony hledali jiné světce, pro něž by těsný vztah k Písmu byl tak příznačný, jako sv. Cyrila a Metoděje. Připomeňme si slova sv. Konstantina v Proglasu:
„… slyšte všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“
Těžko si dokážeme představit, kolik námahy je stálo dílo, které jim my dnes přičítáme již s povrchní samozřejmostí: překlad Písma sv. do staroslověnštiny, otevření pokladu Písma slovanským křesťanům.
Jan Pavel II. ve zmíněném listu (v čl. 36) říká, že součástí přípravy na jubileum Vtělení musí být „vážné zpytování svědomí“, a to „zvláště ve vztahu k církvi naší doby“. Jde o naši spoluodpovědnost, byť nepřímou, za zlo (a nedostatek dobra) v dnešním světě. Sv. otec se ptá, jak jsme přijali 2. vatikánský koncil – „velký dar Ducha sv. církvi na konci druhého tisíciletí… V jaké míře se Boží slovo stalo plněji … inspirátorem vší křesťanské existence, jak to požadovala věroučná konstituce Dei verbum?“ A když po poradě s kardinály rozhodl Sv. otec, aby se církev na jubileum roku 2000 připravila tříletím, jehož první rok bude věnován rozjímání o Ježíši Kristu (a tento rok 1997 se bude krýt s rokem jubilea sv. Terezie), píše ve zmíněném listě:
„Je třeba, aby se křesťané, mají-li nabýt pravého poznání Krista,“ zvláště v průběhu tohoto roku vrátili s novým zájmem k bibli, „jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo jiných prostředků.“ Ve zjeveném textu před námi v lásce stojí sám nebeský Otec a rozmlouvá s námi, ukazuje nám přirozenost jednorozeného Syna a tajemství lidské spásy“ (čl. 40).
A stavíme-li si v rodině Karmelu pro tento rok s mimořádnou závažností před oči svědectví sv. Terezie z Lisieux, neodpustím si citovat ještě jeden papežův pokyn do nadcházejícího roku: „Vše musí být zaměřeno k prioritnímu cíli jubilea, jímž je upevnění víry a svědectví křesťanů. Je tedy nutné, aby se v každém věřícím vzbudila silná touha po svatosti, vroucí přání obrátit se a obnovit se v nitru, a přitom se prohlubovala potřeba opravdovější modlitby a porozumění pro bližního, zvláště toho nejpotřebnějšího“ (čl. 42).
Můžeme si tu vybavit situaci z dětství: snad jsme každý někdy dostali ve škole nebo jinde úkol, který byl nad naše síly. Ale doma, s pomocí ostatních v rodině, se ukázal nakonec zvládnutelný. A my můžeme děkovat Boží prozřetelnosti, že se v požadavcích, které na nás kladou naši biskupové (před devíti lety to byl ještě kard. Tomášek) a Sv. otec, můžeme „držet za ruku“ naší sestry – „malé“ Terezie.
Touto úvahou si netroufám obsáhnout celou hloubku vztahu sv. Terezie k Písmu svatému. Rád bych předložil několik myšlenek o přijetí Božího slova v našem duchovním životě a přitom vždy pohlédneme na sv. Terezii a poučíme se z její osobní zkušenosti.
Dokument posledního koncilu citovaný Sv. otcem (Dei verbum) v poslední kapitole, nazvané „Písmo svaté v životě církve“, povzbuzuje: „Je třeba, aby se všechno kázání církve i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým.“ Nejde o nějakou církevní směrnici, předpis, ale o jednoduchý důsledek víry, že Písmo je „opravdu slovo Boží“ (DV 24). A když koncil „naléhavě a důrazně vybízí všechny věřící, zvláště řeholníky, aby častým čtením Písma sv. získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“ (Flp 3,8), a cituje výrok sv. Jeronýma: „Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista,“ jde tu posvátný sněm ve stopách prosté řeholnice z Lisieux, která touto cestou kráčela sedmdesát let předtím a tehdy tato cesta byla velmi zarostlá a jen málo prošlapávaná.
Překvapí nás skutečnost, že Terezie neměla – ani jako řeholnice – bibli prostě na dosah ruky. Boží slovo k ní promlouvalo především při liturgii a ona je vnímala v souvislosti s tím, co právě prožívala. Ovšem výběr čtení byl tehdy při bohoslužbách daleko užší než dnes. Pro osobní potřebu klášterní pravidla nedávala novickám právo mít k dispozici celé Písmo. Když se Tereziin vztah k Písmu prohluboval, požádala sestru Celinu, žijící tehdy ještě s tatínkem ve světě, aby jí nechala svázat do jednoho svazečku evangelia a listy sv. Pavla, a Terezie tuto knížečku potom (po vzoru sv. Cecilie) nosila na svém srdci. „Některé sestry to udivilo, jiné ji začaly napodobovat“ (G. Gaucher). A když dva roky nato také Celina vstoupila do kláštera a přinesla si s sebou své sešity výpisků z bible, kterou měli jejich příbuzní Guérinovi, Terezie, která neměla k dispozici Starý zákon, si je od ní dychtivě ihned vypůjčila, „s nadšením“ je podrobně pročetla a našla v nich starozákonní citace, s jejichž pomocí vyložila své myšlenky o „zdviži“.
Tereziin zájem o Písmo ovšem vůbec nemá co dělat s nějakým hledáním originality nebo kuriozitou vůči ostatnímu klášteru, ale má ten hluboký smysl, o němž mluví koncil (jehož výpověď přejímá i nový Katechismus): cílem je poznat Ježíše Krista. Písmo, především evangelia, jsou pramenem poznání Ježíšovy osoby v jejím rozměru historickém i duchovním. Když Terezie v jedné své básni popisuje život Panny Marie anebo když se zmiňuje, že by – kdyby byla knězem – s láskou o Panně Marii kázala, klade důraz na to, podávat „skutečný, ne domnělý“ život Matky Ježíšovy, tak jak jej známe skrze evangelia. V době, kdy vládne obava dát – i řeholníkům – do rukou přímo text Písma a vydávají se nejrůznější převyprávěné „životy“ Pána Ježíše a Panny Marie, Terezie píše: „… později ve mně všechny knihy zanechávaly vyprahlost… V této nemohoucnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a „Následování“. V nich nalézám solidní a zcela čistou potravu. Ale nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nacházím všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl…“ (AS 170). Skrze zcela čistou potravu evangelia nachází Terezie Ježíše v jeho lidství i božství. Píše prostě: „Stačí, abych se podívala do evangelia, a hned vdechuji vůni Ježíšova života…“ (AS 249) Nebo: „Zdá se mi, že Ježíšovo slovo, to je On sám… On, Slovo Boží…“ A vyznává Bohu: „Tvé Slovo je lampa, která svítí mým krokům…“
Jako uvedení do dalších myšlenek bych si vypůjčil slova listu Židům: „Boží slovo je plné života a síly, ostřejší, než každý dvojsečný meč…“ (4,12). Tuto dvojsečnost Božího slova bych nám chtěl připomenout: nazýváme-li Písmo Božím slovem, pak tím máme nejčastěji na mysli, že jde o slovo, které říká Bůh směrem k nám. Jak jsme se zmínili, tak vnímala Terezie liturgická čtení, např. evangelium toho dne, kdy chtěla předložit Sv. otci svou žádost o vstup na Karmel: „Srdce mi tlouklo velice silně a velmi vroucně jsem se modlila… Ale byla jsem plná důvěry. Evangelium toho dne obsahovalo krásná slova: ‚Neboj se, malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá království‘“ (AS 130). Rád bych při této příležitosti znovu upozornil, jak adresně přijímala sv. Terezie Boží slovo při bohoslužbě: jako určené jí, jejímu srdci. Jiným a asi nejznámějším příkladem toho, jak skrze Písmo nachází Terezie Boží slovo, radu, odpověď, je událost, od níž před několika týdny uplynulo právě století: Tereziin objev jejího povolání: být láskou v církvi. Píše: „Když mě mé touhy při modlitbě doopravdy mučily, otevřela jsem listy sv. Pavla, abych našla nějakou odpověď…“ A dále mluví o přečteném úryvku a dodává: „Odpověď byla jasná…“ a o něco dále: „… Konečně jsem nalezla klid“ (AS 187n).
Nyní ale k tomu „druhému ostří“ dvojsečného meče, které možná více opomíjíme: Boží slovo může být také slovem, které mohu říci já směrem k Bohu. Jde o jakousi nápovědu nebo spíš návod, který je mi nabídnut ve slově a postoji Ježíšově, příp. jiné postavy v Písmě. V takovém přístupu k Písmu můžeme zažít mnoho duchovní radosti a jiným způsobem objevit bohatství a krásu Písma sv. Dovolte mi vyjádřit to přirovnáním velmi prostým. Přijímám-li výrok, úryvek Písma jako slovo od Pána ke mně, je to, jako když dítěti rodiče vyndají ze šatníku něco na oblečení a řeknou: „Vezmi si to na sebe.“ A já zkouším, „kudy se do toho leze“, dívám se, jak mi to padne a domýšlím si, co se ode mne očekává: mohu si hrát, nebo mne čeká sváteční návštěva? Hledám-li v Písmu v osobní modlitbě slovo ode mě k Bohu, přistupuji k šatníku sám, beru do ruky jednu věc po druhé a hledám: co se pro tuto chvíli nejvíc hodí? Co mi „sedne“ nebo v čem by mne asi On nejraději viděl, v čem bych teď nejvíc mohl být pro něho? Sv. Terezie nám v tomto dává také příklad. Píše: „Místo, abych se tlačila dopředu s farizejem, opakuji důvěryplně pokornou modlitbu celníkovu. Ale hlavně napodobuji počínání Magdalény, její úžasnou nebo spíš zamilovanou odvahu…“ (AS 249). Ale nejvýmluvněji tehdy, když si vypůjčuje tzv. velekněžskou modlitbu Pána Ježíše, volně ji opakuje a vysvětluje: „Ano, Pane, toto bych chtěla po tobě opakovat… Je to snad opovážlivost? Ale ne, odedávna jsi mi dovolil, abych byla vůči tobě smělá. Jako mluvil otec marnotratného syna k svému staršímu, řekl jsi i mně: ‚VŠECHNO, co je moje, je i tvoje.‘ Tvá slova, Ježíši, jsou tedy moje, a já je mohu použít…“ (AS 246). Stejným způsobem – jako účast na modlitbě Krista – se církev po staletí modlí žalmy, liturgii hodin. A jestliže dnes tato modlitba přestává být výsadou kněží a řeholníků, ale stále více se šíří i mezi laiky, můžeme si k tomu připomenout, že žalmy byly vedle evangelií tou knihou Písma sv., jíž se sv. Terezie zabývala nejčastěji, a o liturgii hodin se jednou zmínila: „Nejsem nijak hodna ji recitovat“ (AS 233).
Byl bych velmi nerad, kdybychom při tomto našem zamyšlení zapomněli na prostotu sv. Terezie. Poznáváme-li, jak hluboký byl její vztah k Písmu a její vnímavost vůči Božímu slovu, stále mějme na mysli, že nejde o výsledek nějakého biblického vzdělání, studia, nýbrž zcela o ovoce její lásky ke Kristu, hledání Ježíše. Vnější podmínky pro studium Písma měla Terezie opravdu ubohé. Zmínili jsme se již, jak obtížně se vůbec dostávala k textu Písma, zvláště Starého zákona. Velmi známý je její výrok o tom, jak ráda by – kdyby byla knězem – studovala řečtinu a hebrejštinu, „abych poznala božské myšlení, tak jak ho Bůh ráčil vyjádřit naším lidským jazykem…“ Trápilo ji totiž, že se překlady jednotlivých obtížnějších míst Písma od sebe různí. Nemohla se dobrat přesného smyslu daného úryvku jeho vědeckým rozborem, ale našla takovou cestu k jeho smyslu, na kterou jsme s ní pozváni všichni: přijímat Písmo jako celek. A výpověď jednoho místa doplnit jinými místy bible. Nedávno vydaný Katechismus katolické církve o tom mluví v čl. 112: bedlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma. Sv. Terezie se neopírala o několik vytržených výroků, ale znala mnoho citací zpaměti, mnoho si jich zapsala: „nešetřím citáty,“ (AS 222), a tak když v rukopise „C“ napsaném pro matku Marii Gonzágu vysvětluje osvícení o lásce, uvádí celý věnec citací Písma o tomto tématu. Právě tak na samotném počátku tohoto rukopisu píše: „Tehdy jsem hledala ve svatých knihách náznak zdviže, po které jsem toužila, a četla jsem tato slova: …“ (AS 201n.). Následují ve vzájemné spojitosti tři místa Starého zákona. Šlo by o delší úryvek, proto jej jen doporučím Vaší pozornosti, jde o krásný příklad hlubokého Tereziina vztahu k Písmu, jak se jej snažíme poznat.
U vztahu sv. Terezie ke Starému zákonu by stálo za to se zastavit podrobněji. V potridentské liturgii (ale z hlediska dějin liturgie jde o záležitost mnohem starší) neměla starozákonní čtení mnoho prostoru. Není divu, že se potom snadno vynořovalo pokušení k „černobílému“ schématu: Hospodin je Bůh hrozný, zatímco Bůh zvěstovaný Ježíšem je naopak Otec plný milosrdenství. Terezie takovému zjednodušování nepropadla, své myšlenky o Božím milosrdenství dokládá právě úryvky ze Starého zákona. Celé Písmo je slovem téhož jediného Boha. A jako řada jiných světců – mystiků, dala se strhnout zápalem pro Píseň písní: „Kdybych měla čas, velmi ráda bych komentovala Píseň písní. V této knize jsem objevila tak hluboké věci o spojení duše s jejím Miláčkem!“ G. Gaucher udává, že verše této útlé knihy Písma citovala a vysvětlovala celkem v 35 dopisech a 12 básních a několika dalších skladbách.
Než naše zamyšlení uzavřeme, rád bych upozornil ještě na jednu skutečnost. Mohli bychom získat dojem, že Písmo sv. je v našem duchovním životě jakousi absolutní hodnotou, monopolním spojovatelem mezi Bohem a námi. Ale pozorně si všimněme: Terezie, která tolik Písmo milovala a tolik k ní promlouvalo, je v tomto pozoruhodně svobodná. Dovolte delší citaci: „Ale nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl… Chápu a vím ze zkušenosti, že ‚Boží království je v nás‘. Ježíš vůbec nepotřebuje ani knihy, ani učitele, aby poučoval duše. On, Učitel národů, učí bez hluku slov… Nikdy jsem Ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku. Vede mě a vnuká mi, co mám říkat nebo dělat. Objevuji právě ve chvíli, kdy to potřebuji, světla, která jsem dosud neviděla. Nejhojnějších osvícení se mi nedostává při vnitřní modlitbě, ale uprostřed denních zaměstnání“ (AS 170).
Německý karmelitán Suitbert Seidl OCD v jednom článku upozorňuje: nedomnívejme se naivně, že Terezie zakoušela nad Písmem jen chvíle radosti a osvícení. Zmínili jsme již bolest, kterou jí působila různost překladů (a výkladů). Jindy Terezie v dopise Celině dala najevo, že prožívá necitlivost vůči Božímu slovu, poušť. I ona – řečeno biblickým příměrem – někdy zasévala s námahou, růst byl nepozorovaný, žeň jí však Pán dával v pravý čas.
Jakkoliv zůstává toto naše zamyšlení neúplné nebo nevýstižné, dává nám porozumět, proč společný list otců generálních představených obou karmelitánských mužských řádů, vydaný u příležitosti nadcházejícího Tereziina jubilea, byl nazván: ZPĚT K EVANGELIU. Poslání sv. Terezie je v něm vyjádřeno takto: „Připomenout nám podstatu křesťanského poselství.“ A jako rysy její spirituality, v nichž se stala předchůdkyní (průkopnicí) 2. vatikánského koncilu, jsou tu uvedeny:
- návrat k evangeliu,
- návrat k Božímu slovu,
- k historickému Ježíši a jeho velikonočnímu tajemství smrti a vzkříšení.
To je jedna z cest k podstatě křesťanské víry. Na tuto cestu nás Terezie svým svědectvím zve a nabízí nám svou pomoc.
Použitá literatura:
