Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Účinnější než umrtvení, které člověk koná podle své vlastní volby, je kříž, který člověku ukládá Bůh, a to ten vnější i vnitřní.
Tak jako se Ježíš ve své opuštěnosti ve smrti odevzdal do rukou neviditelného a nepochopitelného Boha, tak se i duše odebere do půlnoční temnoty víry, jež je jedinou cestou k nepochopitelnému Bohu. Dostane se jí mystické kontemplace, „paprsku temnoty“, tajuplné Boží moudrosti, temného a všeobecného poznání: jedině toto poznání je adekvátní nepostižitelnému Bohu, který oslňuje rozum a jeví se mu jako temnota. Toto poznání proudí do duše, a to tím čistěji, čím více je duše osvobozena ode všech jiných dojmů. Je něčím mnohem čistším, jemnějším, duchovnějším a niternějším než všechno, co přirozené poznání zná z přirozeného duchovního života. Toto poznání je také povýšeno nad časnost, je to pravý počátek věčného života v nás. Není to pouhé přijetí zvěsti víry, kterou člověk zaslechl, pouhé obrácení se k Bohu, kterého člověk zná jen „z doslechu“, nýbrž vnitřní dotyk a zkušenost Boha, jenž má moc oprostit duši ode všech stvořených věcí, pozvednout ji a současně ji ponořit do lásky, která nezná svůj předmět.
Postupující hroucení přirozenosti dává nadpřirozenému světlu a božskému životu stále více prostoru. Božský život se zmocňuje přirozených sil a proměňuje je v síly zbožštěné a zduchovnělé. Tak se v křesťanovi uskutečňuje nové vtělení Kristovo, jež má stejný význam jako vzkříšení ze smrti kříže. Nový člověk nese Kristovy jizvy na svém těle: upomínku na ubohost hříchů, z níž byl probuzen k blaženému životu, a na cenu, kterou za to bylo třeba zaplatit. A zůstává mu bolestná touha po plnosti života, až bude smět vejít branou skutečné tělesné smrti do světla, kde už nebude stínu. A tak manželské spojení duše s Bohem je cílem, pro nějž byla duše stvořena, vykoupena skrze kříž, dokonána na kříži a křížem zpečetěna.
(Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace, Trinitas, 2000)
