Pane, když na tvůj obraz hledím, zdá se,
že cítím objetí jak od přítele;
převzácný dar a dobro zajištěné
já nacházím tak ve své věrné lásce.
Tvá láska, vím to, přináší i bolest
a velké odvahy mi bude třeba,
však za tvou slávou jinak se jít nedá,
než strádání na úzké cestě unést.
Má duše v bolesti se šťastná cítí,
kříž je mi radostí, nevidím v něm trest,
je darem, co za tebou mě může vést
a úzce spojit tvé a moje bytí.
A chceš-li přidat další utrpení
k těm, která nyní již mou duší trýzní,
pochopím hned, že nacházím se v přízni
Spasitele a spěji k vykoupení.
Ponech mě, Pane, v chladu, o samotě,
již znám ten pocit a nemám z něho strach;
životem rád půjdu pustinou a v tmách,
jen když po boku mém vždy naleznu tě.
Stůj při mně, Ježíši! Ať nikdy, Pane,
nepoznám žal z našeho odloučení!
Tvým půvabem se v krásné všechno mění,
a snášet trápení tak zdá se snadné.
(Titus Brandsma, 12.–13. února 1942, ve vězení v Scheveningen,
volný překlad Věra Fischer)
