P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Pouť relikvií rodičů svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře po Čechách a Moravě, kterou připravili bratři a sestry bosého Karmelu, byla velikou duchovní událostí pro všechna naše společenství. Náš časopis si rozhodně neklade za cíl být kronikou dění v rodině Karmelu u nás. Nicméně nechtěně takovou kronikou zčásti je. A nyní bych se k tomu přihlásil „vědomě a dobrovolně“ a alespoň nástinem myšlenek, o kterých jsem mluvil v promluvě při mši svaté 24. června letošního roku v kostele sv. Benedikta v Praze na Hradčanech, bych pro nás rád uchoval trvaleji silnou atmosféru těch chvil.
Výběr biblických textů i mešní formulář ke cti bl. Ludvíka a Zélie Martinových nás vedou k tomu, abychom v nich viděli vzor křesťanských manželů a rodin. To nám především poskytuje příležitost:
- děkovat za rodiče a rodiny – naše, našich přátel, zvlášť za ty, které nám kdykoli nějakým způsobem poskytly zázemí,
- prosit za rodiče a za rodiny – naše, našich známých kolem nás, za ty, o nichž víme, že modlitbu právě v tomto čase velmi potřebují, za ty, za které se modlíme dlouhodobě... Bude na to zvlášť pamatováno v přímluvách při této bohoslužbě.
Ale nejsme tu jen manželé a odkaz blahoslavených Ludvíka a Zélie Martinových je širší: jsou příkladem věrnosti a obětavosti v přijatém povolání, ať je jakékoli. Oba nejprve pomýšleli na řeholní život. Ale když se nakonec rozhodli pro manželství a měli děti, šli touto cestou naplno... To je příklad pro manžele stejně jako pro nás kněze, řeholníky a řeholnice. Příklad velmi cenný, protože mnohdy na nás doléhá pokušení ohlížet se zpět, reptat, slevovat z opravdovosti, kterou povolání jednoho každého z nás vyžaduje.
Ludvík a Zélie uprostřed tehdejší Francie, která v žádném případě nebyla zbožnými časy našich babiček, jak si je představujeme, žili jednoznačně křesťanským způsobem života. Tak vedli i svůj rodinný život a vychovávali tak své děti. Ne z tradice, ne v mentalitě ohrožení či ghetta, ne demonstrativně, ale z živé víry, z lásky k Bohu a touhy být svatí. A že se v tom necítili nijak pokročilými, dosvědčují slova Zélie, která o sobě v jednom dopise píše: „Je toho ještě hodně k odtesávání a dřevo je tvrdé jako kámen.“1
O příkladu, který nám blahoslavení Ludvík a Zélie dali, bychom mohli s užitkem uvažovat ještě dál. Ale zaměřím naši pozornost ještě jiným směrem. Příští rok tomu bude přesně šest set let, co do kostela Panny Marie Sněžné při prvním klášteře karmelitánů zde v Praze vpadl Mistr Jeroným Pražský se svými stoupenci, poničili relikviáře a relikvie svatých vysypali na podlahu a podupali... A my uprostřed dnešní Prahy vítáme relikvie nových blahoslavených a tísníme se kolem nich. Proč to děláme?
Stalo se mi před několika lety – a vybavuje se mi to v paměti právě v souvislosti s touto dnešní naší bohoslužbou – že jsem ve společenství mládeže navrhl, abychom společně navštívili hrob jednoho významného člověka. A narazil jsem na úplné nepochopení. „Hrob?“ ptali se mne ti mladí lidé vyjeveně a s určitým podrážděným odporem. Nebyl jsem tehdy dost duchapřítomný, abych nečekanou otázku přesvědčivě zodpověděl.
Dnes bych řekl: je přirozené, že toužíme po přítomnosti a blízkosti toho, koho si vážíme a máme ho rádi. Relikvie jsou nám znamením této blízkosti světců (jejich duše jsou u Boha) a blízkosti Boha samotného (oni byli chrámem, naplněným jeho Duchem). Od dob starokřesťanských mučedníků se hroby světců stávaly základem oltářů (později se do oltářů vkládaly relikvie světců). Což napovídá: k jejich svatosti jim dal sílu On, Kristus, který zde při bohoslužbě dává sílu i nám...
I relikvie blahoslavených Ludvíka a Zélie Martinových jistě v budoucnu budou žádány k tomuto účelu: pro kostely možná v Polsku, možná v Africe nebo na Filipínách. I jejich život ukazuje na Krista, na jeho svatost, na jeho sílu proměňovat život člověka a rodiny, dávat jim podivuhodnou plodnost... Nevím, na jaké nešvary ohledně uctívání relikvií reagoval Mistr Jeroným Pražský, ale nemusíme se bát, že bychom soudnou úctou k ostatkům svatých sklouzli od pevné víry v Krista.
Plně rozvinout poslední myšlenku, kterou nám chci předestřít, je nad mé síly, ale vy mi pomůžete a každý ji už můžeme domýšlet samostatně. Ptejme a inspirujme se: jak by takovouto slavnost, na jaké my nyní máme účast (návštěvu relikvií dvou světců), prožívala Terezka? Ať už jako karmelitka za mříží kláštera, nebo jako dospívající dívka s krásnými vlasy někde uprostřed davu v kostele.
Za sebe si dovolím odhadovat, že by ji prožívala
- s nadšenou vírou: že Bůh je blízko a je veliký ve svých svatých!
- s bdělostí: že toto je čas milosti a Bůh si ho chce použít k tomu, aby nás obdaroval, aby k nám nějak promluvil, pokynul, aby nás vedl,
- s pokorou: vědoma si, že Bůh si může použít i skutečnosti velmi malé a prosté, jako jsou tělesné pozůstatky jeho přátel a naše přiblížení se jim s modlitbou,
- s poslušností, protože i takovýto čas milosti může „dopadnout“ úplně jinak, než si představujeme a očekáváme,
- s velkou láskou a jemností: totiž s otevřeností pro milujícího Boha a s dychtivou ochotou dávat mu svou lásku.
Terezčin pohled nás při tomto duchovním setkání s jejími rodiči v posledku naplňuje vděčnou radostí. Z toho, že evangelium platí stále stejně živě. A že Bůh nás všechny pečlivě a něžně vede k nebi, bez ohledu na století, ve kterém žijeme.
