Člověk touží po tom, aby byl stále znovu obdarováván bytím, aby mohl vyčerpat to, co mu okamžik zároveň dává i bere. Nechce se vzdát toho, co mu dává plnost, a chtěl by být bez konce a bez hranic, aby to měl úplně a ustavičně. Radost bez konce, štěstí beze stínu, láska bez hranic, vystupňovaný život bez ochabnutí, co nejmocnější čin, jenž je zároveň dokonalým pokojem a uvolněním ode všech napětí – to je věčná blaženost (…) To je bytí, o něž člověku v jeho životě jde.
(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person; 110)
