Boží Synu a můj Pane, kolik dober nám dáváš v prvním slově Otčenáše! Snižuješ se tak hluboko, že se připojuješ k našim prosbám a stáváš se bratrem tak ubohých a podlých tvorů. Protože chceš, aby nás tvůj Otec považoval za své syny, dáváš nám všechno, co můžeš; a protože tvé slovo nemůže pominout, nutíš svého Otce, aby nás vyslyšel. A to pro Něho není nějaká maličkost, neboť kvůli tomu nás musí snášet, navzdory našim těžkým hříchům, odpustit nám, kdykoliv se k Němu vrátíme jako marnotratný syn, potěšovat nás v našem utrpení a starat se o to, abychom měli z čeho žít, jak se to sluší na dobrého Otce, předčit v dobrotě všechny otce na světě jako ten, který je svrchovaná dokonalost; a konečně učinit nás svými dědici a dát nám podíl na všem svém bohatství.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,2)
