Terezie z Avily (1515–1582)
Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk získá z pravidelné modlitby, mám na mysli vnitřní modlitbu. ... (Já) mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: a to, kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to nikdy ani nepomyslí zanechat ji, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci brzo povstat, bez ní však to bude velmi obtížné.
Ať se nedá pokoušet ďáblem, aby ji zanechal z pokory, jak jsem to učinila já, a ať se přesvědčí, že Boží slovo se nemůže mýlit. Je-li naše lítost upřímná a umíníme-li si, že Ho už nebudeme urážet, zahrne nás milostmi jako předtím a mnohdy i většími, jestliže si to zasluhuje upřímnost pokání.
A co se týká těch, kteří ještě nezačali, pro lásku Boží je zapřísahám, aby se neokrádali o takové dobro. Zde se není čeho obávat, naopak – všechno je žádoucí. I kdyby nedělali pokroky, ani se nesnažili být tak dokonalí, aby zasluhovali přízně a útěchy, jež Bůh vyhrazuje druhým, vždy by získali to, že se naučí kráčet do nebe; a vytrvají-li v tomto svatém cvičení, pak mám velkou důvěru v milosrdenství Boha, kterého dosud nikdo nadarmo nepřijal za přítele, neboť vnitřní modlitba pro mne není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor »mezi čtyřma očima« s Tím, od něhož víme, že nás miluje.
Vy mi však namítnete, že Ho ještě dost nemilujete. Ano, protože je nutné, aby byly stejné podmínky, má-li být přátelství trvalé a láska ryzí; kdežto my víme, že máme plno chyb, že jsme nevděční a smyslní, zatímco náš Pán nemůže mít žádnou chybu. Proto Ho nedokážeme milovat, jak si zasluhuje. Uvážíte-li ovšem, jak je vám prospěšné mít ho za přítele a jak vás miluje, snesete i ono trýznivé vědomí, že máte být dlouho s někým, před nímž pociťujete, že je tak nebetyčně jiný.
(Život 8,5)
