Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein / 1891–1942)
Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme.
To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.
V období bezprostředně před svou konverzí a ještě nějakou dobu po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdát se všeho pozemského a žít jen v myšlenkách na věci Boží. Postupně jsem se však naučila chápat, že v tomto světě se po nás požaduje něco jiného a že i v tom nejkontemplativnějším životě se nesmí přerušit spojení se světem. Dokonce si myslím, že čím hlouběji je člověk vtažen do Boha, tím víc musí také v tomto smyslu »vyjít ze sebe«, tj. do světa, aby do něho vnášel božský život.
Jde jen o to, aby měl člověk v prvé řadě opravdu nějaký vlastní skrytý koutek, kde by se mohl setkávat s Bohem tak, jako by kolem něho jinak vůbec nic nebylo. Mělo by se tak dít denně a hlavně ráno – to je podle mé zkušenosti ta nejvhodnější doba, a to dříve, než začnou běžné denní povinnosti. Dále jde o to, aby se člověku v tomto skrytu dostalo zvláštního osobního poslání, nejlépe na každý den, a aby se člověk v ničem nerozhodoval sám. A konečně je nezbytné, aby se člověk naprosto bezvýhradně považoval za nástroj Boží a pokládal zvláště ty schopnosti, které při své práci potřebuje nejvíce (např. v našem případě je to rozum), za něco, čeho neužíváme my, nýbrž Bůh v nás.
Můj život začíná každé ráno nanovo a končí každý večer. Dál mé plány a záměry nesahají. To znamená, že ke každodenní činnosti pochopitelně mohou patřit různé plány – např. škola by se bez rozvrhu obejít nemohla –, ale nikdy to nesmí být »starost« o zítřejší den.
Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.
Můj Bože, dej mi, prosím, vše,
co mne k Tobě přivede.
Bože můj, vezmi mi vše,
co mne od Tebe vzdaluje.
Bože můj, vezmi mi i mne samu
a odevzdej mne jen Tobě, a to beze zbytku.
Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace
Vydalo: Trinitas, 2000
