Jak velká je to pro mne trýzeň, když rozvažuji o tom, co bude zakoušet duše, která zde byla vždy ve vážnosti a milovaná a obsluhovaná a ctěná a obdarovávaná, až bude umírat a uvidí, že je navždy ztracena. A až jasně pochopí, že tento stav nemá nikdy skončit!
Ó, Pane, můj Bože! Oplakávám dobu, kdy jsem to nechápala. A poněvadž víte, můj Bože, jak mě trápí se dívat na ty velmi mnohé, kteří to nechtějí pochopit, kéž by alespoň jeden, Pane, alespoň jeden, za kterého Vás nyní prosím, dospěl k Vašemu světlu, díky němuž je pak budou mít mnozí. Ne kvůli mně, Pane, neboť já si to nezasluhuji, nýbrž pro zásluhy Vašeho Syna.
Hleďte na jeho rány, Pane, a poněvadž On odpustil těm, kdo mu je způsobili, odpusťte i Vy nám.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 11,1.3)
