Mikuláš Hermann – pozdější bratr Vavřinec od Vzkříšení – se narodil v roce 1614. V mládí se nechal naverbovat do třicetileté války, podílel se na plenění a drancování, unikl šibenici. Kvůli zranění se vrátil domů, tělesně i duševně se ale zotavoval jen pomalu. V roce 1640 vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži. Zde se mu znovu a znovu vracely vzpomínky na jeho vojenský život, pronásledoval ho strach. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil úlevu v modlitbě nebo skrze soucit druhého člověka. Až později mu bylo dopřáno, aby své utrpení uchopil jako znamení své velké lásky k Bohu a přijal svou životní cestu.
„Obava, že Bohu nenáležím, jak bych si přál, mé dřívější hříchy, které jsem měl stále před očima, a velké milosti, které mi Bůh prokazoval, byly důvodem a pramenem všech mých trápení. Během celé této doby jsem často upadal a hned zase povstával. Zdálo se mi, že jsou proti mně tvorové, rozum i sám Bůh a že na mé straně byla jen víra. Někdy mě sužovala myšlenka, že jsem opovážlivý a že se chci příliš rychle a snadno dostat tam, kam jiní dospívají jen s námahou, jindy zase, že jsem jistě zavržen a už nemám naději na spásu. Když už jsem myslel, že své dny dožiji v těchto zmatcích a nepokojích (které však nedokázaly zmenšit mou důvěru v Boha, nýbrž sloužily jen k tomu, aby zvětšily mou víru), zakusil jsem náhlou proměnu. A má duše, do této chvíle zmatená, pocítila hluboký vnitřní pokoj, jako kdyby nalezla svůj střed a místo svého spočinutí.“
(Převzato z knihy Základní témata spirituality Karmelu;
citace v uvozovkách je z korespondence Vavřince od Vzkříšení /1614–1691/)
