Kristopatie sv. Jana od Kříže
P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD, Praha
„Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: ‚Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky‘“ (Lk 11,1).
V tomto jediném verši ukazuje evangelista Lukáš všechny rozměry Kristovy přítomnosti v křesťanově modlitbě; ukazuje, že Ježíš je nejen vzorem a prostředníkem modlitby („Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil“), ale i jejím učitelem („Pane, nauč nás modlit se“), a vposledku také obsahem (právě citovaná prosba je sama o sobě již modlitbou!). Lukáš nás tak upozorňuje na to, že křesťanská modlitba musí být nejen kristologická, ale i kristocentrická a „kristická“: když se totiž křesťan modlí, nejenže se musí modlit jako Kristus, ale i ke Kristu a skrze Krista.
A jelikož modlitba sice není jediným prostředkem duchovního života, přesto však zůstává jeho projevem par excellence, můžeme totéž tvrdit i o celém duchovním životě, o křesťanské spiritualitě, či chceme-li, o zbožnosti vůbec. Proto také každý duchovní autor, má-li být křesťanský, nemůže opominout tento trojí (kristologický, kristocentrický a kristický) rozměr vztahu k Bohu.
Křesťanský charakter sv. Jana od Kříže
Třebaže se čas od času setkáváme i s tvrzením opačným, je třeba rozhodně zdůraznit tento křesťanský (tj. na Krista zaměřený) charakter děl a nauky sv. Jana od Kříže. Někteří, snad pod vlivem skutečnosti, že Janovy spisy oslovují v hojné míře i oranty východních náboženství, pochybují o jeho křesťanství, ale logice takového uvažování cosi chybí: fakt, že i buddhističtí mniši čtou díla Mystického učitele, neznamená, že Jan je „zakukleným buddhistou“, podobně jako nejsou „zakuklenými křesťany“ někteří východní autoři jen pro onu prostou skutečnost, že je čtou (někdy bez špetky rozlišování) i mnozí křesťané!
Ve skutečnosti je Jan od Kříže křesťanský jako málokterý duchovní autor. Je pravdou, že bychom na základě jeho děl jen stěží vybudovali celistvý kristoIogický traktát, ale to není z nedostatku zájmu o Krista, nýbrž proto, že „1) pojednává spíše o osobě Krista než o kristologii; 2) zajímají ho spíše životní aspekty vztahující se k teologálnímu společenství než naukové informace; 3) nechce opakovat to, co už bylo napsáno v tolika všem dostupných teologických a duchovních knihách“.1 Ne náhodou jeden ze svědků při procesu blahořečení Jana od Kříže prohlásil: „Z tajemství, která, dle mého soudu nejvíce miloval, to byla Nejsvětější Trojice a také Syn Boží, který se stal člověkem“.2 Proto lze právem říci, že Kristus „zaujímá střed teologálního života a mystické zkušenosti“ sv. Jana.3 Spíše než o kristologii („nauce o Kristu“) je u něj možné hovořit o kristopatii („zakoušení Krista“).4 Jinými slovy, Jan se zde projevuje více jako mystik než jako teolog, třebaže si tyto dva tituly neprotiřečí a oba tomuto autorovi právem náležejí.
Projděme si, alespoň panoramaticky a ve zkratce, ony tři rozměry vztahu k Bohu, jež činí duchovní život skutečně křesťanským, v dílech Mystického učitele; snad objevíme skutečnosti, o kterých jsme až dosud nevěděli.
Kristologický rozměr
Už jen ze slov, která svatý Jan používá k označení nebo oslovení Krista, můžeme vytušit celou hloubku a rozsah pozornosti, jakou mu mystik věnuje. Není pro něj pouze „Ježíšem Kristem“ (Jesucristo), ale i „Milovaným, Beránkem, Ukřižovaným, Slovem, Snoubencem, Božím Synem, Božským učitelem (mistrem), Mesiášem, Pánem…“
Ten, který se dává
Abychom nahlíželi správně sanjuanistickou perspektivu pohledu na Krista, je nutné začít tím, co se v minulosti málo zdůrazňovalo a co je ve skutečnosti nejdůležitější: Boží Syn je pro Jana od Kříže především tím, který se dává; který se sdílí, který je milostí. První v logice jeho teologického myšlení zůstává descensus Dei ad hominem („Boží sestoupení k člověku). Zvlášť výrazně to vnímáme v Janově poezii: jeho Romance a báseň Pramen jsou jakousi teologicko-duchovní reflexí o Nejsvětější Trojici, o stvoření, vykoupení a eucharistii, v nichž má Kristus výsadní postavení. V básni Pramen dochází k posunu od „traktátu De Deo uno“ (1.–6. sloka), přes pojednání o Nejsvětější Trojici (7.–10. sloka) k perspektivě kristologické/eucharistické (11.–13. sloka). Jan píše:
„Onen věčný pramen je skrytý
v tomto živém chlebě,
aby nám dal život,
třebaže náleží noci.
Zde k sobě volá tvory,
a touto vodou se posilují,
třebaže v temnotách,
protože náleží noci.
Tento živý pramen,
po kterém toužím,
vidím v tomto chlebě života,
třebaže náleží noci.“
Touhu po Kristu a jeho blízkost našemu světci prozrazuje zvlášť výrazně báseň Pastýř. Původně šlo o lidový popěvek o nešťastné lásce malého pastýře5 k jeho pastýřce (zřejmě) o čtyřech slokách, které Jan jen nepatrně upravil (čteme-li pouze tyto čtyři sloky, ještě není jasné, o kom je řeč!) a v páté sloce je kristologicky vyložil:
„A nakonec v rozhodnou chvíli vystoupil
na strom, kde rozpřáhl své krásné paže
a na nich zavěšený zemřel,
s hrudí láskou velmi zraněnou.“
Kolik lásky a pozornosti se skrývá nejen v těchto slovech, ale i v samotné skutečnosti, že když svatý Jan od Kříže slyšel zpívat tuto píseň, vnímal v ní Ukřižovaného!
Kristocentrický rozměr
Je-li pro něj Kristus především tím, který se dává a sdílí, je tomu tak pro tajemství vtělení, jež Mystický učitel kontempluje. A ten se, pochopitelně, projevuje i v nemnoha pasážích, které se přímo obracejí na Krista.
Snubní tematika
Ježíš je v nich především Snoubenec duše, Milovaný, s nímž se člověk setkává v intimním společenství modlitby. Touto perspektivou je proniknuta jak celá báseň Duchovní píseň, tak také verše Za jedné noci temné a Souhrn dokonalosti. Tato symbolika je tak silná a reálná ve svých vyjádřeních, že mnozí autoři hovoří o erotičnosti jeho duchovní poezie (!) a většinou velmi jednostranně a zkresleně ji vysvětlují jako sublimaci autorovy sexuality.6 Duchovní píseň začíná velmi výmluvným zvoláním snoubenky:
„Kam jsi se ukryl, Milovaný,
a mne jsi zanechal v nářku?
Jako jelen jsi uprchl,
když jsi mě zranil;
vyběhla jsem za tebou s voláním, a byl jsi pryč.“
V podobném duchu pokračuje celá báseň, v jejíž druhé polovině dochází ke kýženému setkání a výměně lásky.
Kristický rozměr
Jestliže kristologický a kristocentrický rozměr nacházíme především v básních svatého Jana, pak kristický ráz mají především jeho prozaická díla.7
Askeze a následování Krista
Mystický učitel rozhodně nehovoří pouze o Božím sestoupení v Kristu, ale i o našem „výstupu k Bohu“ (ascensus homini ad Deum). Ten je nutnou odpovědí na Boží sebedarování se v Kristu a ne náhodou se jeden ze světcových spisů, snad ten nejznámější, nazývá Subida al monte Carmelo („Výstup na horu Karmel“).
Právě v této knize nacházíme mnoho podnětných úvah na naše téma. Nejznámější 13. kapitola 1. knihy Výstupu, jež je obsahově (zvláště v bodech 5–6) příbuzná s požadavky náčrtu Hory dokonalosti. Jde o známé, a pravděpodobně nejhůř chápané zásady:8 „Snaž se vždy klonit ne k tomu, co je snazší, nýbrž co je nesnadnější; ne k tomu, co je lahodné, nýbrž co je nepříjemnější…“ (1 V 13,6). Na základě jednostranného pochopení těchto slov bychom se mohli domnívat, že k Bohu můžeme dojít svým vlastním úsilím (askezí) a že je přitom důležité, abychom pro sebe chtěli vždy jen to horší. To první je ovšem pelagianismus,9 to druhé v sobě skrývá nebezpečí, že budeme, i když možná jen podvědomě, podezírat Boha z toho, že nechce naše štěstí.
Naše askeze však není prostředkem, jak dojít sjednocení s Bohem,10 nýbrž odpovědí lásky, jak již bylo řečeno. Mystický učitel to nádherně vyjadřuje v úvodu svého komentáře k Duchovní písni: „Když si duše uvědomí, co je povinna činit, když vidí, že život je krátký (Job 14,5), cesta do života věčného úzká (Mt 7,14), že i spravedlivý se sotva spasí (1 Petr 4,18), že světské záležitosti jsou marné a zrádné, že všechno končí a pomíjí jako voda, která plyne (2 Král 14,14), že doba je nejistá, soud přísný, zavržení velmi snadné, spása velmi těžká; když na druhou stranu ví, že dluh, který má vůči Bohu, jenž ji stvořil pouze pro sebe, takže mu má sloužit po celý svůj život, a jenž ji vykoupil pouze pro sebe sama, takže mu dluží všechno ostatní (i odpověď lásky své vůle), je velký, a že jsou tisíce jiných dobrodiní, jimiž se cítí být zavázána Bohu ještě před svým narozením; a že značná část jejího života byla promrhána; a že z toho všeho bude muset složit účty, jak z jednoho, tak z druhého, a to do posledního haléře (Mt 5,26), kdy Bůh prozkoumá Jeruzalém s rozžatými lampami (Sof 1,12), a že je pozdě a den se nachýlil (Mt 20,6); aby tedy napravila tolik zla a škody, tím spíše, že cítí, že Bůh je velmi rozhněván a skrývá se, protože na něj chtěla zapomenout uprostřed tvorů, naplněna strachem a niternou bolestí srdce pro takové zavržení a nebezpečí, zříká se všeho, začíná se velmi snažit (aniž by otálela den či hodinu) a s úzkostí a nářkem deroucím se ze srdce zraněného již Boží láskou, začíná vzývat svého Milovaného…“ (DP 1,1). Ale i askeze pojímaná jako odpověď na Boží milost nestačí: je třeba vědět, že základem veškerého duchovního snažení je následování Krista. Než totiž Jan od Kříže hovoří o dávání přednosti věcem těžším před snadnějšími, důrazně praví: „Především, ať stále touží11 následovat Krista ve všem, připodobňovat se jeho životu, o němž má rozvažovat, aby jej dokázal napodobovat a chovat se ve všem, jako se choval on“ (1 V 13,3).
Kristus a jeho život jsou normou pro život každého křesťana; normou, která není dobrovolná! Jan to vyjadřuje i jinými způsoby: „A poněvadž jsem řekl, že Kristus je cesta, a že tato cesta je umíráním naší přirozenosti v tom, co je smyslové i duchovní, chci dát na srozuměnou, že se tak děje po příkladu Krista, protože on je náš příklad a světlo“ (2V 7,9). „… Cvičte se ve ctnostech umrtvování a trpělivosti, s touhou trpět alespoň trochu podobně jako tento náš velký Bůh, ponížený a ukřižovaný; neboť neslouží-li tento život k tomu, abychom jej následovali, není dobrý“ (K 25).
Jediné slovo Otcovo
Spočívá-li náš duchovní život v následování Krista, jemuž je podřízena i askeze, pak je to proto, že „ všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Svatý Jan od Kříže vyjadřuje tuto myšlenku velice originálně, když mluví o „jediném Otcově slově“. Text, který byl nejčastěji citován na 2. vatikánském koncilu a nacházíme jej v Katechismu katolické církve i v Denní modlitbě církve,12 je natolik působivý, že by stálo za to promeditovat jej celý. Citujme alespoň hlavní pasáže: „(Bůh) nám dal svého Syna, který je jeho jediným Slovem (a On již nemá žádné jiné), v tomto jediném Slově nám řekl všechno a najednou, a již nemá nic, co by nám řekl (…) to, co dříve sděloval prorokům po částech, nyní vyřkl vcelku a dal nám tak Všechno, to je svého Syna. (…) ‚Jestliže jsem ti již řekl všechno v mém Slově, které je mým Synem, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit více než toto? Zaměř svůj zrak pouze na něj, protože v něm jsem řekl a zjevil všechno (…) (v něm) jsem všechno řekl, odpověděl, ukázal a zjevil tím, že jsem vám jej dal jako bratra, společníka a učitele, cenu a odměnu (…) Chceš-li, abych ti odpověděl nějaké slovo útěch, pohleď na mého Syna mě poslušného a pro mou lásku podrobeného a sklíčeného, a uvidíš, co vše ti odpoví‘“ (2V 22,3–6).
Tato slova můžeme chápat jako shrnutí celého našeho pojednání o Kristu u svatého Jana od Kříže a zároveň jako radu do života. Jen tak se pro nás Kristus, jako pro Mystického učitele, stane „vznešenými jeskyněmi tajemství Boží moudrosti“ (srov. DP 37,3).
Použitá (nebo doporučená) literatura:
A. K. (Vojtěch od sv. Hedviky), Učitel víry III. – Bůh sv. Jana od Kříže, Kostelní Vydří, 1995, 129 ss. (zvláště 53–75); Castro, S., La experiencia de Cristo, foco central de la Mística, v A. K. (F. Ruiz), Experiencia y pemamiento en San Juan de la Cruz, Madrid, 1990, ss. 169–193; Gatto, S., La comunione con Dio in Cristo, v A. K., La comunione con Dio secondo S. Giovanni della Croce, (Fiamma viva 9), Roma, 1968, ss. 139–170; Kohut, P., „Attenzione ed avvenenza amorosa in Dio“ nella prospettiva dinamica degli scritti di San Giovanni della Croce, nevydaná licenciátní práce ze spirituální teologie, Roma, 1996, 69 ss.; Luis de San José, Concordancias de las obras y escritos del doctor de la iglesia San Juan de la Cruz, Burgos, 1948, 1212 ss.; Ruiz, F., lntroducción a San Juan de la Cruz. El hombre, los escritos, el sistema, Madrid, 1968, 684 ss. (zvláště 355–382); ID., Mistico y maestro. San Juan de la Cruz, Madrid, 1986, 295 ss. (zvláště 123–137).
