Aktualizováno: 11.4.2006
Řád karmelitánů

Stanovy řádu bratří
Blahoslavené Panny Marie Karmelské

Stanovy jsou důležitým dokumentem, v němž se každý řád nebo řeholní společenství snaží zachytit své vlastní charisma, povolání a životní styl. Vysvětlují a upřesňují pokyny zapsané v řeholi a konkrétní formy jejich plnění v životních podmínkách dané doby. Stanovy projednává a schvaluje generální kapitula, vyjadřují tedy oficiálně mínění institutu jako celku.

Stanovy řádu bratří Panny Marie Karmelské, schválené a potvrzené generální kapitulou konanou v září 1995 v Římě, jsou tedy dnes základní směrnicí pro život řádu. Zároveň v několika článcích vystihují karmelitánské charisma a podávají nástin karmelitánské spirituality takto:

Článek 6
Proto se my, bratři blahoslavené Panny Marie Karmelské, tážeme sami sebe a ptáme se, které zvláštní prvky, mezi tolika rozmanitými charismaty a povoláními, dávají v církvi naší řeholní rodině její vlastní ráz.

Článek 7
V době křížových výprav do Svaté země se na různých místech Palestiny usadili poustevníci. Někteří z nich "vedli podle příkladu svatého muže a poustevníka proroka Eliáše poustevnický život na hoře Karmel, v blízkosti pramene, zvaného pramen Eliášův. V celách, podobných skromným včelím úlům, připravovali jako včely Páně med duchovní sladkosti".

Článek 8
Potom, na žádost samotných poustevníků, je sv. Albert, patriarcha jeruzalémský, spojil v jedno "collegium" a dal jim pravidla pro život – v souladu s jejich poustevnickým ideálem ("propositum"), který odpovídal duchu takzvaného putování do Svaté země a prvotní křesťanské obce v Jeruzalémě. Tito poustevníci, podněcováni "láskou ke Svaté zemi, se v ní zasvětili tomu, který si ji získal prolitím své krve, aby mu sloužili v rouchu zbožnosti a chudoby," setrváváním "ve svaté kajícnosti" a vytvářením bratrské komunity.

Článek 9
Toto pravidlo pro život bylo pak schváleno Honoriem III. v roce 1226, Řehořem IX. v roce 1229 a Inocencem IV. v roce 1245; posledně jmenovaný papež je nakonec v roce 1247 schválil definitivně jako pravou a vlastní řeholi a zároveň je přizpůsobil podmínkám života na západě. Toto přizpůsobení bylo nutné, když karmelitáni začali přesídlovat na Západ, aby unikli pronásledování, a když projevili ochotu osvojit si takový způsob života, "v němž by se mohli radovat z toho, že s pomocí Boží sobě i bližním napomáhají ke spáse".

Článek 10
Schválení řehole Inocencem IV. umožnilo, aby se karmelitáni dali do služeb církve životem podle společného ideálu žebravých řádů nebo řádů apoštolského života. Zachovají však zvláštnosti svého počátečního charismatu, které budou zářit jako výsada Karmelu v průběhu staletí, ať už mezi jeho členy, nebo v církvi, zvláště díky mistrům duchovního života, které Bůh řádu daroval.

Článek 11
Řehole vytyčuje základní prvky karmelského života v poslušnosti vůči Kristu podle ducha řádu: rozjímat dnem i nocí nad zákonem Páně, v tichu a samotě, protože slovo Boží hojně přebývá v srdci a v ústech toho, kdo se jím zabývá; vytrvale se modlit, zvláště vigilie a žalmy; obléci si duchovní zbroj; žít v bratrském společenství vyjádřeném každodenním slavením eucharistie, setkáním kapituly bratří a společným vlastnictvím; láskyplné bratrské napomenutí za provinění; přísnost života spolu s prací a umrtvováním, založená na víře, naději a lásce; shoda vlastní vůle s vůlí Boží, hledaná ve víře spolu s dialogem a se službou převora bratřím.

Článek 12
Charakteristickými rysy spirituality Karmelu jsou také eliášský ráz, který karmelitáni rozvinuli vědomi si toho, že žijí na Karmelu – na místě působení velkého proroka, a důvěrnost duchovního života s Marií. Výmluvnými znameními této důvěrnosti jsou (mariánské) pojmenování bratří a první kostel na hoře Karmelu, který byl zasvěcen Marii.

Článek 13
V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu dějin, my karmelitáni, podníceni Duchem, který působí v církvi, se snažíme přizpůsobit náš životní program novým podmínkám a usilujeme o porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve světle evangelia, našeho charismatu i našeho duchovního dědictví a toto mohli vnášet do různých kultur.

II. kapitola

Charisma řádu

Článek 14
"Žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím": tato věta, opírající se o výroky sv. Pavla, je výchozím bodem všech prvků, z nichž sestává naše charisma, a základem, na kterém Albert postavil náš životní program. Specifické podmínky vzniku řádu ve Svaté zemi a jeho schválení Svatým Stolcem – v onom historickém vývoji, jakým prošlo – obohatily "pravidla pro život", obsažená v řeholi, o nové podněty.
Karmelitáni žijí v poslušnosti vůči Kristu tak, že usilují o hledání tváře živého Boha (kontemplativní rozměr života), o bratrství a o službu (diakonia) uprostřed lidu.

Článek 15
Duchovní tradice řádu zdůraznila, že tyto tři základní prvky charismatu nejsou hodnotami samostatnými, navzájem nesouvisejícími, ale že jsou mezi sebou úzce spojeny.
Táž tradice široce rozpracovala zkušenost pouště jako dynamický proces sjednocování oněch hodnot: jde o úsilí karmelitána učinit ukřižovaného Krista, člověka obnaženého a vyprázdněného, základem vlastního života, zaměřit k němu prostřednictvím víry všechny své síly a bořit přitom každou překážku, která se staví proti úplné závislosti na něm a proti dokonalé lásce k Bohu a k bratřím. Tento proces oproštění, který vede ke spojení s Bohem – posledním cílem celého růstu člověka – je v naší spiritualitě představován tématy "puritas cordis" (čistota srdce) a "vacare Deo" (odevzdávat se Bohu), výrazy pro úplné otevření se vůči Bohu a pro postupné vyprázdnění od sebe samého.
Když v tomto procesu dospíváme k tomu, abychom viděli skutečnost očima Božíma, promění se náš postoj ke světu, takže odpovídá Boží lásce, a v našem bratrském životě i v naší službě se projeví kontemplace láskyplné Boží přítomnosti.

1. Kontemplativní rozměr života

Článek 16
Od samotného počátku totiž společenství karmelitánů přijalo kontemplativní ráz, ať co do uspořádání společenství nebo co do základních hodnot. A takový ráz zřetelně vyplývá z řehole. Ta vykresluje komunitu bratří zcela oddanou naslouchání Božímu slovu prostřednictvím modlitby a setrvávající ve slavení chval svého Pána; komunitu sestávající z osob, jež se chtějí nechat naplnit a utvářet hodnotami Ducha: čistotou, svatými myšlenkami, spravedlností, láskou, vírou, očekáváním spásy, pokojnou prací, mlčením, které – jak říká prorok – je úsilím o spravedlnost a které dává moudrost slovům i jednání, rozlišováním, které "usměrňuje ctnosti".

Článek 17
Řádová tradice vždycky vykládala řeholi a prvotní charisma jako vyjádření kontemplativního rozměru života a k tomuto kontemplativnímu povolání se vždy vracejí velcí duchovní mistři karmelské rodiny. Kontemplace začíná tehdy, když svěříme sami sebe Bohu, ať už on k tomu, aby se nám přiblížil, zvolí jakýkoli způsob. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude. Kontemplace tak představuje vnitřní cestu karmelitána, vycházející ze svobodné iniciativy Boží: Bůh se ho dotýká a přetváří ho, vede ho k jednotě lásky s Ním, pozvedá ho, aby se mohl těšit z této nezasloužené lásky a žít v jeho láskyplné přítomnosti. Jde o přetvářející zkušenost podmaňující lásky Boží. Tato láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje je ve způsoby božské.

Článek 18
Kontemplace má také hodnotu evangelijní a církevní. Uskutečňovaná kontemplace není jen pramenem našeho duchovního života, ale určuje také kvalitu našeho bratrského života a naší služby uprostřed Božího lidu.
Hodnoty kontemplace vskutku – žijeme-li je ve spletitém dění každodenního života věrně – činí bratrské karmelitánské společenství svědectvím živé a tajemné přítomnosti Boží uprostřed Božího lidu. Hledání Boží tváře a přijímání darů Ducha dává větší pozornost vůči znamením časů, citlivost k přítomnosti Slova v dějinách, a to i prostřednictvím vnímání a hodnocení skutečností a událostí v církvi a ve společnosti.
Tak Karmel – solidární s dramaty a nadějemi lidstva jako Ježíš Kristus – bude s to přijímat patřičná rozhodnutí, jež povedou k proměně života a k jeho připodobnění vůli Otce.
Mimo to bude k prospěchu církve podporovat ty, kteří se cítí povoláni k poustevnickému životu.

2. Bratrství

Článek 19
Kontemplativní postoj ke světu kolem nás nám dává objevit v tom, co každodenně prožíváme, přítomnost Boží a dává nám nacházet Boha zvláště v našich bratřích. Tímto způsobem jsme vedeni k tomu, abychom si cenili tajemství osob v naší blízkosti, s nimiž sdílíme náš život. Naše řehole požaduje, abychom zásadně byli "fratres" (bratři), a připomíná nám, že kvalitu osobních kontaktů a vztahů mezi námi, které charakterizují život karmelské komunity, je třeba rozvíjet podle příkladu prvotní komunity křesťanů v Jeruzalémě. Být "fratres" (bratři) pro nás znamená růst ve společenství a v jednotě, v překonávání rozdílů a výsad, ve spoluúčasti a spoluodpovědnosti, ve sdílení dober, společného životního programu a osobních charismat; a také být pozornými k duchovnímu i duševnímu blahu osob a kráčet přitom cestami dialogu a smíření.

Článek 20
Tyto hodnoty bratrství jsou vyjádřeny a čerpají sílu ve slově Božím, v eucharistii a v modlitbě.
Božím slovem – nasloucháním mu, modlitbou nad ním, jeho prožíváním v tichu, samotě a ve společenství, a zvláště formou "lectio divina" – jsou karmelitáni každodenně přiváděni ke zkušeností podloženému poznávání tajemství Ježíše Krista. Podněcováni Duchem a zakořeněni v Kristu Ježíši, přebývají v něm dnem i nocí a inspirují jeho slovem všechno své rozhodování a jednání.
Povzbuzeni Božím slovem a ve společenství s celou církví "fratres" (bratři) společně chválí Pána a zvou druhé spolusdílet zkušenost modlitby.
Ke slavení eucharistie, zdroje a vrcholu jejich života, jsou ze samoty a od apoštolské práce "fratres" (bratři) voláni – nakolik je to možné – každý den, aby kolem stolu Páně byli spolu "jedno srdce a jedna duše" a prožívali pravou bratrskou koinonii v nezaslouženosti obdarování a vzájemné službě, ve věrnosti společnému programu a ve smíření podněcovaném Kristovou láskou.
Jako kontemplativní společenství, hledáme tvář Boží a sloužíme církvi v srdci světa nebo případně v poustevnické samotě.

3. Služba uprostřed lidu

Článek 21
Jako kontemplativní společenství hledáme Boží tvář také v srdci světa. Věříme, že Bůh přebývá uprostřed svého lidu, a proto bratrské společenství Karmelu se cítí živou součástí církve a dějin: jako společenství otevřené, schopné naslouchat svému okolí a nechat je klást otázky; ochotné přijímat výzvy dějin a dávat autentické odpovědi života podle evangelijních rad na základě vlastního charismatu; jako společenství solidární a pohotové ke spolupráci se všemi lidmi, kteří trpí, doufají a namáhají se při hledání království Božího.

Článek 22
Putování, na něž nacházíme v řeholi narážku, je totiž výrazem evangelijně-apoštolského charakteru žebravých řádů a je karmelitánskému společenství pozváním k rozlišování a následování cest, které komunitě a jednotlivcům vytyčuje Duch Páně, a zároveň je znamením solidarity a velkorysé služby jak univerzální i místní církvi, tak dnešnímu světu.

Článek 23
Konvent, tedy místo, kde žije komunita (jak napovídá jméno odvozené od "convenire" – sejít se), je pro Karmel také místem pohostinného přijetí příchozích s cílem sdílet s lidmi ono společenství srdcí, ono bratrské smíření a onu zkušenost s Bohem, které jsou prožívány v komunitě.

Článek 24
Tento způsob přebývání "uprostřed lidu" je pak znamením a prorockým svědectvím nových vztahů, přátelství a bratrství mezi muži a ženami, kdekoli. Je proroctvím spravedlnosti a pokoje ve společnosti a mezi národy, přinášeným jako podstatná součást radostné zvěsti a v činorodém úsilí o spolupráci na přeměně systémů a struktur hříchu v systémy a struktury milosti. A je také rozhodnutím "zvolit si sdílet s 'minores' (chudými) dějin, tak říkajíc zevnitř, více životem než ústy, slovo naděje a spásy". Taková volba je logickým důsledkem našeho slibu chudoby, jímž jsme se zavázali ve společenství bratří žebravého řádu a v souvislosti s poslušností vůči Ježíši Kristu, kterou žijeme také v poslušnosti vůči chudým a těm, v nichž se především odráží tvář Páně.

4. Eliáš a Maria, postavy, jimiž se inspirujeme

Článek 25
Všechno, čím my dnes toužíme a zamýšlíme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, "měli stejného ducha, (...) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého". Když se díváme na Marii a na Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje.

Článek 26
Eliáš je osamocený prorok, který uchovává žízeň po jediném Bohu a žije v jeho přítomnosti. Je člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím zanícením pro svrchovanost Boží, jehož "slovo plálo jak pochodeň". Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení přítomnosti Boží. Je prorokem, který zasahuje do života lidu, bojuje proti falešným modlám a vede lid znovu k věrnosti smlouvě s jediným Bohem. Je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost.
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem. A konečně vidí karmelitán v Eliáši – spojeném s jeho prorockým hloučkem – vzor bratrství žitého v komunitě, a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným.

Článek 27
Maria, zastíněná Duchem Božím, je pannou s novým srdcem, která dává lidskou tvář Slovu, jež se stává tělem. Je pannou moudrého a kontemplativního naslouchání, která uchovává ve svém srdci události a Pánova slova a rozvažuje o nich. Je věrnou učednicí moudrosti; učednicí, která hledá Ježíše – Moudrost Boží – a jeho Duchem se nechává vychovávat a utvářet, aby si tak ve víře osvojila styl, jak žít a co volit. Takto vychována je pak Maria schopna číst "velké věci", které v ní Bůh naplnil pro spásu pokorných a chudých.
Maria, i když byla Matkou Pána, stává se dokonalou učednicí, ženou víry. Následuje Ježíše, putuje spolu s apoštoly a sdílí s nimi namáhavou a náročnou cestu, která vyžaduje především bratrskou lásku a vzájemnou službu. Na svatbě v Káni nás učí věřit jejímu Synu; u paty kříže se stává matkou všech věřících a prožívá s nimi radost ze vzkříšení. Sjednocuje se s ostatními učedníky "v neustálé modlitbě" a přijímá prvotiny Ducha, který naplňuje první křesťanskou komunitu apoštolskou horlivostí.
Maria přináší radostnou zvěst spásy všem lidem. Je ženou, která navazuje vztahy nejen s úzkým okruhem Ježíšových učedníků, ale i s lidem: s Alžbětou, s novomanželi v Káně, s dalšími ženami a s Ježíšovými "bratry".
V Panně Marii, Matce Boží a vzoru církve, nacházejí karmelitáni dokonalý obraz všeho toho, čím sami touží a doufají být. Proto byla Maria vždy považována za Patronku Řádu, nazývána Řádem také Matkou a Ozdobou, a ji by karmelitáni měli mít stále před očima a v srdci jako "Pannu nejčistší". Když se na ni díváme a žijeme v důvěrnosti duchovního života s ní, učíme se stát před Bohem a společně jako bratři Páně. Maria skutečně žije uprostřed nás jako Matka a jako sestra, pozorná k našim potřebám, a společně s námi očekává a doufá, trpí i raduje se.
Škapulíř je znamením Mariiny mateřské, ustavičné a pevné lásky k bratřím a sestrám v Karmelu.
Podle své tradice, především od XVI. století, vyjadřuje Karmel láskyplnou Mariinu blízkost Božímu lidu prostřednictvím škapulíře. Škapulíř je znamením zasvěcení se Marii, prostředkem přidružení věřících k řádu a přístupným a účinným nástrojem evangelizace.

5. Rodina Karmelu

Článek 28
Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu je pro nás důvodem k radosti. Potvrzují tvůrčí plodnost, kterou působí Duch a již chceme přijímat s vděčností a rozlišováním. Všechny osoby i společenství, oficiální i neformální, inspirující se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří dnes v církvi karmelitánskou rodinu.
K této rodině tedy patříme my a naši bratři tereziánské reformy, sestry jedné i druhé řádové větve, přidružené řeholní kongregace, třetí řády ve světě, sekulární instituty, ti, kdo jsou přičleněni k Řádu skrze svatý škapulíř, ti, kdo z nějakého jiného důvodu či závazku se těší přidružení k řádu, ona hnutí, která – i když z hlediska právního k řádu nepatří – hledají inspiraci a oporu v jeho spiritualitě, a rovněž každý muž a žena, kteří jsou přitahováni hodnotami žitými v Karmelu.

 












© Českomoravská generální delegatura Řádu karmelitánů