Terezie z Avily (1515–1582)

Možná vás, sestry, napadne, že duše, jimž se Bůh tak důvěrně sděluje, jsou si už jisté, že se jím budou stále těšit, a že nemají už důvod, proč se obávat, ani proč oplakávat své hříchy. To je však velký omyl.

To si snad mohou myslit ti, kdo nedostali takové milosti; jestliže je však zakusili a jestliže to byly pravé milosti od Boha, pochopí, o čem budu nyní hovořit. Bolest nad hříchy vzrůstá úměrně s projevy přízně, které Bůh uděluje; a domnívám se, že nepřestane, leč na tom místě, kde nás nemůže trápit žádná věc.

Pravda, bolest je někdy palčivější, jindy méně, a člověk ji necítí stále stejným způsobem. Duše ani tak nemyslí na trest, který zasloužila za své hříchy, jako spíše na nevděčnost, jíž se provinila vůči Tomu, jemuž tolik dluží, a který zasluhuje, aby mu bezvýhradně sloužila. V projevech přízně, jimiž ji zahrnuje, objevuje hlavně velikost Boha, padá na ni strach, když nahlíží, jak byla nerozvážná, oplakává nedostatek úcty, ve své smělosti rozpoznává nepochopitelné šílenství a při myšlence, že opustila tak nezměrnou velebnost pro tak ubohé věci, její nářek nemá konce. Častěji vzpomíná na tohle, než na obdržené milosti, ačkoliv jsou tak veliké, jak jsem říkala a jak ještě vyložím. Zdá se, že jsou to pomíjivé věci, které tu a tam přináší prudká řeka; avšak vzpomínka na její hříchy je stále před jejíma očima jako hnojiště; a to je pro ni velkým křížem...

Z pekla (tyto duše) nemají vůbec žádný strach. Řídkým zjevem, i když trýznivým, je obava, že ztratí Boha. Jejich jedinou starostí je, že Bůh odtáhne svou ruku a připustí, aby ho urážely a upadly tím do nešťastného stavu, v němž se nacházely předtím. Nezáleží jim ani na trápení, ani na budoucí slávě; a touží-li po tom, aby nebyly dlouho v očistci, pak spíše kvůli tomu, aby nebyly vzdálené Bohu, než kvůli mukám, jež tam trpí.

(Hrad v nitru, 6. příbytky)

Související

Další texty od Terezie z Avily
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily