Blog

Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji!

Teresa Benedykta od Krzyża (Edith Stein)

Człowiek pragnie być stale obdarowywany bytem, aby móc wykorzystać to, co moment jednocześnie daje i odbiera. Nie chce rezygnować z tego, co daje mu pełnię, i chciałby być bez końca i bez granic, aby mieć to w pełni i nieustannie. Radość bez końca, szczęście bez cienia, miłość bez granic, intensywne życie bez osłabienia, jak najpotężniejszy czyn, który jest jednocześnie doskonałym pokojem i uwolnieniem od wszelkich napięć – to jest wieczna błogość (...) To jest byt, o który człowiekowi w życiu chodzi.

Niezaprzeczalnemu faktowi, że moje istnienie jest ulotne, ograniczone od jednego momentu do drugiego i narażone na możliwość niebytu, odpowiada inny, równie niezaprzeczalny fakt: że pomimo tej ulotności jestem moment po momencie zachowywana w bycie i że w moim ulotnym istnieniu zawarte jest istnienie trwałe. Wiem, że ktoś mnie trzyma, i w tym leży mój spokój i pewność. Nie jest to pewność człowieka, który stoi na mocnym gruncie swoją własną siłą, lecz słodka i błoga pewność dziecka, które nosi silne ramiona, pewność – rzecz biorąc – nie mniej rozumna. Czy nazwalibyśmy „rozumnym” dziecko, gdyby żyło w ciągłym lęku, że matka puści je upaść?

W swoim istnieniu zderzam się z istnieniem innym, które nie jest moje, ale które stanowi podporę i podstawę mojego istnienia, które samo podporę i podstawę traci. Aby w tej podstawie mojego istnienia, z którą się sama w sobie spotykam, poznawać istnienie wieczne, mogę dojść dwiema drogami. Jedna to droga wiary: kiedy Bóg objawia się jako „ten, który jest”, jako ten, kto tworzy i podtrzymuje życie, a kiedy Odkupiciel mówi: „Kto wierzy w Syna, ma życie wieczne” (Jan 3,36). To wszystko są jasne odpowiedzi na tajemnicze pytanie mojego własnego istnienia. A gdy Bóg przez proroka mówi mi, że stoi przy mnie wierniej niż własny ojciec i matka, że jest nawet samą miłością, wtedy wyraźnie widzę, jak „rozumna” jest moja ufność w ramie, która mnie trzyma, i jak niedorzeczny jest wszelki lęk i obawa przed upadkiem w nicość – o ile sama od tego bezpiecznego ramienia się nie odłączę.

Drugą drogą jest droga filozoficznego poznania, która podąża własną ścieżką. Jest to droga myślenia dedukcyjnego, którą podążają dowody istnienia Boga.

Przyjęte z książki: Edith Stein, Myśli i medytacje
Wydano: Trinitas, 2000
Wybrane i opracowane przez: Norbert Żuška, OCarm.

Marie Petyt (1623–1677)

Překrásné božské Dobro se ukazuje člověku s převelikou líbezností, plnou rozkoše a života, a zjednává mu takové naplnění, že to nelze popsat. Usmívá se na duši neobyčejným způsobem, a proto je nazývám půvabnou tváří mého božského Milovaného.

Když se toto nejvyšší Dobro ukáže, duše je okamžitě uchvácena a vzlétne k němu s vášnivě vroucí láskou; vzplane, touží se mu přiblížit, láskyplně se k němu připoutat, obejmout ho a zakoušet. Toto je láskou naplněné, šťastné setkání s Milovaným; a když mě můj Nejmilejší učiní hodným svého přátelství a chce opětovat můj zamilovaný vzlet, mé vzplanutí a mou láskyplnou péči, přiblíží se k duši, vtiskne se do jejího nitra a ji si vtiskne do svého nitra.
Mocí vzájemné lásky se oba promění jeden v druhého a sjednotí se. Toto je sjednocení, v němž přestává jakýkoli rozdíl mezi Stvořitelem a tvorem, neboť oba jsou láskou staveni vjedno.

Na počátku tohoto sjednocení jsem dobře vnímala, že Kristus se zároveň sklání k člověku. Trochu jej k sobě přitáhne a políbí ho svými ústy polibkem pokoje. Vtiskne člověka do svého nitra, přetaví ho v lásku, »stráví ho« a sjednotí se sebou. To se děje téměř stejným způsobem jako sjednocení s božstvím, nicméně ne se stejnou vroucností a se stejně zakoušenou útěchou.

Když vidím svého milovaného Ježíše, který na mne pohlíží s láskou a usmívá se na mne, okamžitě procitnu ze spánku lásky, běžím k němu, obejmu ho a on mne vezme do náruče se slovy překypujícími láskou, s milostnými vzdechy. Je to jako němá řeč, která zazní jen letmo, jen napůl ... Mnohdy se mě Milovaný dotkne jako první, přátelsky mě obejme a s láskou mě políbí; tak se se mnou mazlí a já, zemdlená, klesám a spočívám v jeho náručí. Takto o něj opřena upadám opět do vroucího spánku lásky. Někdy se napůl probudím kvůli sladkému vyvěrání lásky v mém nitru nebo proto, že myslím na Milovaného, jehož chci o něco poprosit. Zůstávám láskyplně obrácena k Milovanému, ale láska nemůže dlouho spát nebo odpočívat, nýbrž je z přirozenosti aktivní a chce být stále něčím zaměstnána.

Milovaný se ve mně zabydlil a zvolil si mne za místo svého odpočinku ... Mé srdce je »dvorem rozkoší«, v němž se Milovaný raduje a v němž nalézá potěšení. Ó žárlivý Milovníku! Milovaný, zblázněný (smí se takto mluvit?) láskou! Nechceš strpět ani jediný »zatoulaný« pohled; už mne napomínáš: Dívej se na mne! Nestačím ti? Sytím tě, těším tě, jsem tvým naplněním; jsem zcela tvůj a ty jsi zcela má.
Má duše odpovídá jako ozvěna, ano, jako dvojitá ozvěna: Ano, můj Nejmilejší, jsem zcela tvá a pro tebe, a ty jsi zcela můj a pro mne – bez přimíšení tvorů. Pak se zdá, že srdce se úžasným způsobem otevírá a rozšiřuje v Bohu, takže je schopno přijmout Milovaného a sjednotit se s ním prostřednictvím jasného poznání a čisté lásky.

Vnitřní světlo a má zkušenost mne učí, že pro člověka, který objevil a nalezl »obnaženého« ducha v jeho vroucím, duchovním a skrytém působení lásky, už nikdy nebude existovat zima, noc nebo vyprahlost, nýbrž jen léto, den a sluneční svit, a že je tváří v tvář svému Milovanému už nikdy neztratí. Může se totiž s takovou snadností věnovat patření na Boha a okoušení jeho přítomnosti ve svém nitru, jako třeba klíčem otevřít pokoj a vstoupit, aby zde mluvil se svým přítelem.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, OCarm.