Závidím bratru, který tak dlouho prodlévá před svatostánkem. Kmeny mají své náčelníky, opery své slavné tenory… Nezávidím jedněm ani druhým. Bratrovi, který klečel před svatostánkem dlouho přede mnou a ještě po mém odchodu tam zůstane, tomuto vytrvalci – skoro bych řekl zajatci – modlitby, tomu však závidím. Kristus, který přebývá ve svatostánku, mu stačí. Závidím mu. A kdyby tu ve stejnou dobu bylo deset nebo dvacet mých spolubratří, záviděl bych jim všem. Tou závistí, která netouží ubližovat, ale činit totéž.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons,
úryvek z textu Žít, žít)
