Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.
Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.
Proto vzdechy, modlitbami,
prosbami a úzkostí,
vřelou slzou, naříkáním
k němu jen se obrací,
aby je svou společností
co nejdříve obdařil.
Kéž ta radost, jedni praví,
v našem žití najde cíl.
Druzí praví: Sešli, Pane,
toho, jejž jsi přislíbil.
Rozlom nebe, jiní prosí,
ať na tebe smíme zřít,
když k nám dolů sestupuješ,
nářky naše utišit.
Rosu nebeskou dej zemi,
neboť země touží pít.
Kéž nám země otevřená
místo keřů trnových
květy krásné krásy vydá
a spočine sama v nich.
Šťasten bude, další praví,
komu dáno v čase žít,
kdy i na samého Boha
zrakem svým smí popatřit,
dotknout se ho vlastní rukou,
po všech cestách chodit s ním,
z jeho tajemství se těšit,
jež jsou světa bohatstvím.
(Jan od Kříže, Pátá romance, překlad Gustav Francl)
