Poznámky z přednášek
z V. Mezinárodního kongresu karmelitánských laiků
na téma „Formace karmelitánských laiků k apoštolátu“
Sassone 17.–21. září 2012
Všem přednáškám sloužily za zdroj tyto základní prameny:
- Písmo svaté
- učení učitelského úřadu církve, zejména nauka Druhého vatikánského koncilu o církvi; klíčovými jsou tu dokumenty: Lumen gentium, Gaudium et spes, Christifideles laici, Apostolicam actuositatem, Evangelii nuntiandi a Katechismus katolické církve
- duchovní tradice Karmelu
- Řehole Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské, daná sv. Albertem Jeruzalémským a upravená a potvrzená r. 1247 Inocencem IV.
- Řehole karmelitánského třetího řádu neboli Sekulárního karmelitánského řádu blahoslavené Panny Marie Karmelské, vydaná roku 2003.
Přehled přednášek:
- P. Francis Amodio, O.Carm. (USA):Povolání a poslání laiků v církvi a ve světě.
- Amanda Rodiques Jordao, TOC (Brazílie): Proměňující moc kontemplace.
- Maneya Imay, TOC (Keňa): Bratrská a prorocká dimenze apoštolátu.
- P. Giovanni Grosso, O.Carm. (Itálie): Apoštolské úsilí karmelitánských laiků: cesta ke svatosti.
- P. Francisco de Sales Alencar Batista, O.Carm. (Brazílie): Role karmelitánských laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu.
- Veronica Errington, TOC (Velká Británie): Formace karmelitánských laiků k apoštolátu.
Osnova:
Identita (v církvi a v řádu) – povolání – prostředky k jeho realizaci.
Ad 1.
Povolání a poslání laiků v církvi a ve světě
P. Francis Amodio O.Carm
Každý křesťan je povolán k následování Krista. Jaký je jedinečný charakter a poslání laiků?
Všichni jsme voláni ke svatosti => slyšet a hledat Boží hlas a Boží království a obdržet poslání v církvi.
Laici mají za úkol být Božími svědky, jeho hlasem a přinášet Boží království tam, kam se klerici či řeholníci nedostanou, animovat svět křesťanským duchem.
Důraz na domácí církve.
Jako karmelitáni jsme povoláni ke službě modlitby.
Řehole III. řádu, čl. 49: „Karmelitánští laici chápou a (svým) životem ukazují, že časné činnosti a sama práce jsou účastí na stále tvůrčí a přetvářející činnosti Otce, pravou službou bratřím a opravdovým povznesením člověka. Ačkoli vydávají svědectví ve světě, který v každodenní skutečnosti plně nevnímá nebo zcela odmítá niterné a životodárné pouto s Bohem, přece se sympatiemi sledují a sdílejí jeho očekávání a hluboké tužby, aby ve svém povolání být „solí země“ a „světlem světa“ zvěstovali lidem poznání spásy.“
Ad 2.
Proměňující moc kontemplace
Amanda Rodiques Jordao, TOC
Ježíš nás zve k důvěrnému společenství s Ním a s Otcem. Z této jednoty a z následování Krista plyne křesťanská dokonalost.
Ti, kdo ctí Otce správně, jsou vždy kontemplativní, a tím jsou přetvořování podle Jeho vůle. Pravidlem jejich života je láska.
Kontemplace vede k novému stvoření, a to vede zpět k bratřím a sestrám, ke službě Kristu – k apoštolátu, poslání k budování Božího království na zemi. Apoštolát se rodí z jednoty Boha a člověka.
Proměňující cesta v Karmelu (př. Terezie z Lisieux, Jan od Kříže, Edith Stein) ukazuje, že z dokonalé lásky vyrůstá touha sloužit Kristu (i modlitbou, obětí).
Ad 3.
Bratrská a prorocká dimenze apoštolátu
Maneya Imay, TOC
Kontemplace je základním prostředkem k tomu, aby mohlo růst naše společenství a náš apoštolát. Kvalita naší modlitby určuje kvalitu našeho života ve společenství a naší služby druhým.
Cílem karmelitánského života je jednota s Bohem – žít v Boží přítomnosti, naslouchat Bohu a přijímat jeho vůli.
Bratrská dimenze = tvořit společenství, kde se všichni cítí přijati, kde cítí, že mají svou hodnotu. Společenství je také místem zkušeností. Je samo o sobě svědectvím, že Kristova láska může přemoci všechny lidské bariéry a že lidé, v mnoha ohledech různí, mohou spolu žít v míru a spolupráci. Vzorem je nám první křesťanská i první karmelitánská komunita. Albertova řehole klade důraz na mezilidské vztahy.
Řehole III. řádu, č. 43: „Společná setkání karmelitánských laiků musí zářit prostotou a opravdovostí; každé společenství má být „krbem“ bratrství, kde se každý cítí (být) doma, přijímán, znám, oceňován, povzbuzován na cestě, případně s láskou a šetrností napomínán. Karmelitánští laici se tedy snaží spolupracovat s ostatními členy Karmelitánské rodiny a s celou církví, aby církev uskutečňovala své misionářské povolání v každé situaci a podmínkách.“
Bratrství a služba druhým jdou spolu ruku v ruce. Našimi vzory v tom jsou Eliáš a Maria. Důležitá je stabilita a autenticita našich komunit. Sloužit druhým znamená sloužit Kristu.
Karmel nepreferuje jen jeden způsob apoštolátu, ale odpovídá na potřeby církve a světa. Služba je nedílnou součástí našeho povolání. Co a jak máme dělat, rozlišujeme v modlitbě. Skrze službu jsme také formování (zkušenosti, výcvik a vzdělání...).
Komunita je také místem střetů. Naše rozdílnost má být svědectvím vykupitelské lásky Kristovy. Máme být přátelé, kteří jsou také přáteli Krista.
Prorocká dimenze apoštolátu:
Důležitý je význam slova „prorok“. Křtem jsme se všichni stali proroky.
Pro karmelitána být prorokem znamená odvahu a naději udělat svět lepším místem. Autenticita povolání tu znamená: zda nás naše víra motivuje ke službě druhým z lásky k Ježíši a jeho přikázáním.
Proroctví znamená také říct pravdu o přítomnosti, ne jen předvídat věci budoucí.
Povolání do Karmelu není pro naši osobní zbožnost, ale je to dar pro Církev a pro svět.
Naše priority dle Řehole III. řádu, č. 33: „V Karmelu se lidem, zaujatým tolika starostmi, připomíná, že absolutní prvenství je třeba dát hledání ,Božího království a jeho spravedlnosti‘ (Mt 6,33). Proto karmelitánští laici v rodině, na pracovišti a ve svém oboru, v odpovědnosti ve společnosti a v církvi, kterou mají, ve (své) každodenní činnosti i ve vztazích s druhými hledají skrytou Boží stopu, uznávají ji a dávají (z ní) vyrašit semeni spásy v duchu blahoslavenství. Pokorně a vytrvale uplatňují ctnost čestnosti, ducha spravedlnosti, upřímnost, zdvořilost a statečnost ducha, neboť bez nich nemůže existovat pravý lidský a křesťanský život.“
Kontemplace nás činí vnímavými na problémy světa. Jako karmelitáni se snažíme bát Božími služebníky a přáteli, tedy vyvíjet vědomé úsilí tváří v tvář problémům spravedlnosti, míru, stvoření.
Každý karmelitán by měl jako Eliáš bojovat proti moderním falešným bohům a pokračovat v poslání Kristově. Měli bychom o tytéž hodnoty, o které se snažíme v komunitě, usilovat i pro svět (a naopak) – ne být jiní ve společenství a jiní navenek. Nemusíme konat veliké činy; projevy lásky a služby mohou být docela malé a konkrétní.
Podstatným povoláním Rodiny Karmelu je modlitba. V ní nasloucháme Bohu a rozlišujeme, co po nás Bůh chce. Posláním každého křesťana je znát a milovat Boha a zprostředkovat jeho poznání a lásku druhým.
Ad 4.
Apoštolské úsilí karmelitánských laiků: cesta ke svatosti
P. Giovanni Grosso, O.Carm
Příklady apoštolátu karmelitánských laiků v přednášce generálního postulátora řádu:
Sv. Nuno od Panny Marie, Španělsko, 14. stol., služba chudým.
Maria Petijt, Francie, 17. stol., apoštolát modlitby.
Mariangela Virgili, Itálie, 18. stol., pomoc chudým, hlavně dívkám – vyučování, učení se řemeslu (záchrana od prostituce).
Lliberada Ferrarons, Španělsko, 19. stol., apoštolát mezi spolupracovnicemi – dělnicemi, katecheze ve farnosti, apoštolát modlitby a oběti (nemoc), vyhledávaná pro duchovní rady.
Maria Cannavali, Itálie, 19. a 20. stol., učitelka, apoštolát modlitby, služba v kostele.
Svatost je pro všechny.
Apoštolát vychází z osobního vztahu s Kristem.
Služba lásky je pro Karmel esenciální.
Ad 5.
Role karmelitánských laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu
P. Francisco de Sales Alencar Batista, O.Carm
Rodina Karmelu:
Konstituce I. řádu, č. 28: „Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu je pro nás důvodem k radosti. Potvrzují tvůrčí plodnost, kterou působí Duch a již chceme přijímat s vděčností a rozlišováním. Všechny osoby i společenství, oficiální i neformální, inspirující se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří dnes v církvi karmelitánskou rodinu.
K této rodině tedy patříme my a naši bratři tereziánské reformy, sestry jedné i druhé řádové větve, přidružené řeholní kongregace, třetí řády ve světě, sekulární instituty, ti, kdo jsou přičleněni k Řádu skrze svatý škapulíř, ti, kdo z nějakého jiného důvodu či závazku se těší přidružení k řádu, ona hnutí, která – i když z hlediska právního k řádu nepatří – hledají inspiraci a oporu v jeho spiritualitě, a rovněž každý muž a žena, kteří jsou přitahováni hodnotami žitými v Karmelu.“
Řehole III. řádu, č. 15. „Terciáři uznávají karmelitány, zasvěcené v řeholním životě, za právoplatné duchovní vůdce. Nechávají se jimi na své cestě doprovázet, aby se ve světě, který je stále složitější a náročnější a současně lačně hledá duchovní hodnoty, stali kontemplativními i aktivními. Proto mají být laici vedeni k tomu, aby žili charisma Karmelu v duchu a v pravdě, otevřeni k působení Ducha svatého, a směřovali k plné účasti a plnému společenství v charismatu a spiritualitě Karmelu, aby tak nově charismaticky pojímali svou roli věřících laiků a přijímali plnou spoluodpovědnost v díle evangelizace a specifických forem služby Karmelu. Tímto způsobem se sekulární karmelitánští terciáři účinně a plným právem stávají členy Karmelitánské rodiny.“
Mluvíme o těch, kteří se zavazují žít podle Řehole karmelitánského třetího řádu. Mají v řádu a v církvi svou jasnou danou identitu. Jejich postavení v Rodině Karmelu provázejí dva znaky: společenství a komplementarita.
Apoštolát laiků – viz eklesiologie Druhého vatikánského koncilu (viz Lumen gentium). Specifickou charakteristikou laiků je jejich život ve světě (sekularita). Na nich je, aby animovali a budovali svět podle křesťanských zásad.
LG 31: „Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz. ... Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. Žijí ve světě, to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tam je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem. Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“
Apoštolát je tedy jedním ze základních aspektů jejich povolání. Evangelizace patří k podstatě křesťana a karmelitánského laika.
Řehole III. řádu č. 10: „Již v 19. a 20. století se uplatňovala snaha podporovat „sekulární“ ráz terciářů. Tento rozměr dosáhl svého vrcholu v řeholi, schválené po Druhém vatikánském koncilu. Dnes tedy jsou terciáři vyzýváni k (plnění) úkolu, který jim přísluší, totiž osvěcovat a správně oceňovat všechny časné skutečnosti tak, aby byly uskutečňovány v souladu s hodnotami, hlásanými Kristem, a byly ve světě, který je sekularizovaný natolik, až se zdá, že žije a jedná, jako by Bůh neexistoval, chválou Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele. Od karmelitánských laiků se očekává spolupráce na nové evangelizaci, která proniká celou církví, a oni se proto snaží překonat v sobě samých trhlinu mezi evangeliem a životem. Ať ve své rozmanité každodenní činnosti v rodině, v práci a ve společnosti všemožně usilují nově dosáhnout životní jednoty, která inspiraci a sílu ke svému plnému uskutečnění nalézá v evangeliu.“
Základními principy role laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu jsou:
- Princip společenství a komplementarity.
- Náš apoštolát existuje pouze v Církvi a s Církví.
- Být si vědomi našeho duchovního dědictví.
- Kreativita.
Řehole III. řádu uvádí tyto znaky naší služby v Církvi:
- Naše zkušenost živého Boha
- Mlčení
- Intimní společenství s Kristem
- Naslouchání Slovu
- Zkušenost příslušnosti ke kontemplativnímu společenství
- Prorocké dědictví
- Náš život jako cesta a z toho plynoucí síla ke kreativní věrnosti
- Mariánská tvář našeho života
Ad 6.
Formace karmelitánských laiků k apoštolátu
Veronica Errington, TOC
Co je to apoštolát?
Jak je možné k němu formovat?
Apoštolát je součástí našeho charismatu.
Řehole III. řádu č. 31 (definice našeho charismatu): „Karmel jde cestou, na niž vykročil druhý vatikánský koncil, a formuluje (proto) souhrnně své charisma. V nedávných dokumentech bylo vyjádřeno těmito slovy: chceme „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu v kontemplativním postoji, jímž je utvářen a nesen náš život modlitby, bratrství a služby.“ V Panně Marii a v proroku Eliáši uznáváme podnětné a poučné vzory této zkušenosti víry, bezpečné vůdce po strmých stezkách, jež vedou „k svaté (Boží) hoře, ke Kristu.“
Řehole III. řádu o apoštolátu: č. 44: „Bratrství se projevuje i navenek. Každý karmelitánský laik je jako jiskra bratrské lásky, hozená do lesa života: má být s to zapálit každého, kdo se k němu přiblíží. Rodinný život, pracoviště nebo zaměstnání i církevní prostředí, v nichž se karmelitánští laici pohybují, mají od nich získávat hřejivost, jež se rodí z kontemplativního srdce, schopného poznávat v každém (člověku) rysy podobnosti s tváří Boží. Komunita karmelitánských laiků se tak stává ohniskem života opravdu křesťanského, a tudíž opravdu lidského. Ze zkušenosti, že jsou si bratřími a sestrami, vychází (jejich) potřeba zapojit i druhé do okouzlujícího boholidského dobrodružství budování Božího království.“
Formace obecně je také formací k apoštolátu, není to nějaký dodatek. Kontemplace a apoštolát nejsou dva oddělené aspekty duchovního života, jsou to dvě tváře stejného vztahu k Bohu. Pravý apoštolát je vždy kontemplativní.
Modlitba je stálou formací duše. Cílem naší kontemplace je jednota s Bohem a z té vyplývá kontemplativní činnost. Apoštolát není idea, ideologie, zbožný kult nebo spiritualita. Je to událost, která je naší odpovědí osobě – Kristu.
Formace má být konkrétním rozhovorem o konkrétní situaci našeho života,
Formace je tvořena dvěma etapami: počáteční formace a stálá formace.
Týká se jednotlivců i skupin.
Formace k apoštolátu: v čem formovat: modlitba, společenství, služba.
Modlitba – je základním prvkem našeho karmelitánského povolání i formace k apoštolátu
Řehole III. řádu č. 47: Svatá Marie Magdaléna de’ Pazzi nám připomíná, že není správné hasit vlastní žízeň po kontemplaci Krista a přitom se nesnažit tišit jeho žízeň po duších, jež je třeba přivést k vykoupení harmonickým spojením modlitby a apoštolátu.85 Jsou-li karmelitánští laici ochotni dosvědčovat svou víru skutky, dostávají sílu, aby přitahovali lidi k víře v Boha, a tak se stávají „chválou Boží slávy.“86 V dobách zmatku a změn mohou být pro mnoho lidí bezpečným orientačním bodem. Také prorok Eliáš se uprostřed světa, procházejícího hlubokou změnou, která ponoukala národ, aby v přesvědčení o své soběstačnosti opustil pravého Boha, opíral o jistotu, že Bůh je silnější než každá krize a každé nebezpečí. Proto se karmelitánští laici ve světě, který se vůči základním otázkám staví stále nejistěji, a v dobách, jež nastolují nové problémy víry, problémy mravní nebo společenské, snaží vytvořit vhodné příležitosti pro zvěstování Krista. Stále předkládají (ono) vždy nové poselství o Pánu života a dějin, jediném bezpečném orientačním bodě každé lidské existence a dění.
Ne každá činnost je apoštolátem. Je možné sloužit bez života modlitby, ale to není apoštolát. Modlitba se projevuje ve skutcích lásky.
Formace v modlitbě znamená také znát dobře naši karmelitánskou tradici modlitby.
Společenství – podle sv. Terezie být karmelitánem znamená být ve společenství s ostatními, není to jen individuální prožívání, ale cesta s ostatními bratry a sestrami.
Komunita má svou úlohu ve formaci k apoštolátu. Zdravá komunita podpoří společné chápání apoštolátu a apoštolát svých členů. Myslet v termínu „rodina“.
Existence zdravé komunity už je sama o sobě apoštolátem (vztahy, podpora, komunikace, sdílení).
Služba – z modlitby vyplývá praktická odpověď na Boží výzvy. Při formaci je třeba pomoci rozvíjet vnímavost k potřebám druhých a vědomí a ochotu přijmout Boží vůli.
I náš život je apoštolátem – to, jak žijeme, jak se vyrovnáváme s problémy, apod.
Řehole III. řádu, č. 49: „Karmelitánští laici chápou a (svým) životem ukazují, že časné činnosti a sama práce jsou účastí na stále tvůrčí a přetvářející činnosti Otce, pravou službou bratřím a opravdovým povznesením člověka. Ačkoli vydávají svědectví ve světě, který v každodenní skutečnosti plně nevnímá nebo zcela odmítá niterné a životodárné pouto s Bohem, přece se sympatiemi sledují a sdílejí jeho očekávání a hluboké tužby, aby ve svém povolání být „solí země“ a „světlem světa“ zvěstovali lidem poznání spásy.“
Při formaci je potřeba pečlivá příprava – musí být jasné, co vlastně chceme předat, a je také třeba brát ohled na individuální svobodu (k čemu konkrétní člověk je povolán, přitahován, jak je nadán...).
Praktické připomínky:
Apoštolát se realizuje v konkrétních podmínkách konkrétním způsobem. Na Boží výzvy odpovídáme jako jednotlivci i jako celý řád.
Při řešení problémů vycházíme z té situace, kde právě jsme (pravdivost), ne z té, kde bychom si přáli být, a řešíme problémy základní a ne okrajové.
Zpracovala Martina Vintrová
V Plzni dne 19. 10. 2012
