„Rudá armáda je tu. Město je obsazené. Sověti jsou zde.“ To byla zpráva, která se 17. října 1939 v panice šířila po celé polské vesničce Albertin. Právě jsem dosloužil mši svatou a snídal, když onoho památného rána přispěchali vyděšení farníci, aby mi to řekli.
Obávali jsme se toho od doby, kdy bylo jasné, že si Německo a Rusko rozdělí Polsko, ale nyní se naše obavy naplnily. Rudá armáda dorazila do Albertina. (…)
Jak často si v klidných časech zvykneme spoléhat se na běžnou praxi či zavedený způsob každodenní existence jako na prostředek, který nám ve všem pomůže. Všechno považujeme za dané, spoléháme se sami na sebe a na vlastní zdroje, „zabydlíme se“ v tomto světě a pouze v něm hledáme svou oporu. Až příliš snadno klademe bezstarostnost naroveň skutečné blaženosti a usilujeme o bezpečí jen ve smyslu bezstarostného života. Jsme obklopeni svými přáteli a majetečkem, uplývá tak den za dnem, většina z nás se těší dobrému zdraví a je spokojená. A nemusíme si přát ani mnoho věcí tohoto světa – nemusíme například bažit po bohatství, být hrabiví či lakomí –, aby se v nás zrodil pocit, že důvěru je třeba vkládat právě do bezpečí a dobrého živobytí a že Bůh už není důležitý. Je to status quo, na který spoléháme, necháváme se jím unášet ze dne na den a jaksi přehlížíme fakt, že za vším je Bůh, který je naší oporou a záštitou. Považujeme za samozřejmost, že zítřek se bude velmi podobat dnešku, že se bude odvíjet poklidně, ve světě, který jsme si vytvořili, v bezpečí zavedeného pořádku, v němž jsme se naučili žít, ať už je jakkoli nedokonalý, a na Boha snad ani nepomyslíme.
Pak tedy Bůh musí něco učinit, aby zvrátil naši rutinu a zase nám jednou připomenul – stejně jako Izraeli –, že ve skutečnosti jsme závislí pouze na něm, že je to on, kdo nás stvořil a určil pro věčný život s ním, že věci tohoto světa ani sám tento svět nejsou naším trvalým určením, ale že patříme jemu, k němu máme vzhlížet a ve všem se na něj obracet. A pak možná musí dopustit, aby se celý svět obrátil naruby, a on nám tak připomenul, že svět není naším trvalým příbytkem ani posledním údělem, a my tak přišli k rozumu, pochopili pravé hodnoty a obraceli se stále více k němu, i když zpočátku máme v hlavě jen plno otázek a výčitek.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 1. kapitola)
