Všechno, čím nyní toužíme a zamýšlíme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, »měli stejného ducha, (...) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého« (1). Když se díváme na Marii a Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje (2).
Eliáš je prorok žijící v samotě, který uchovává žízeň po jediném Bohu a žije v jeho přítomnosti (3). Je člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím zanícením pro Boží svrchovanost, jehož »slovo plálo jako pochodeň« (4). Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení přítomnosti Boží. Je prorokem, který zasahuje do života lidu a vede lid v boji proti falešným modlám zpět k věrnosti smlouvě s jediným Bohem (5). Je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost (6).
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem. A konečně vidí karmelitán v Eliáši, spojeném s hloučkem jeho prorockých učedníků, vzor bratrství žitého v komunitě, a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným.
(1) A. Bostius, Speculum Carmelitanum, 1680; (2) srv. Jan 8,32; (3) srv. 1 Král 17,1; (4) Sir 48,1; (5) srv. 1 Král 18,20–46; (6) srv. 1 Král 21,17–29.
(Stanovy Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské, 1995, čl. 25–26)
