Naše nepokojná mysl, která je hlavním nástrojem veškeré lidské komunikace, je zároveň hlavním kamenem úrazu při modlitbě. Zdá se, že má od přírody blíž k rozptylování než k soustředění. Raději je nespoutaná, neustále bloumá, chytá se každého nového podnětu a probírá jej ze všech stran, místo aby upřela pozornost jedním směrem a setrvala u něj. Chce se stále zaměstnávat, nepřetržitě pracovat, starat se, vzpomínat, plánovat, konstruovat, předjímat či argumentovat, hledat a ptát se. Dokonce i při našich pokusech o modlitbu se stylizuje do Boží pozice a sama odpovídá na každou naši prosbu, takže v rozhovoru s Bohem sama hraje všechny role.
Někdy také vzplane pýchou, netrpělivostí, nevolí, hořkostí či nenávistí, když to nejméně chceme. Dokáže se cítit raněná nebo dotčená, vinná nebo znechucená právě v okamžiku, kdy jsme téměř dosáhli cíle. Někdy, vlastně velmi často, strávíme čas vyhrazený modlitbě snahou ovládnout svou nepokojnou mysl, usebrat své myšlenky a zaměřit svou pozornost na Boha. Při takových příležitostech nám může pomoci dvojí: za prvé vědomí, že Bůh sám dal podnět k naší rozmluvě s ním, protože nás pohnul vyhradit si čas pro tuto modlitbu, a za druhé, že oceňuje naše úsilí a žehná mu.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)
