Člověk povolaný k životu v Karmelu poznává, že řádové charisma a spiritualita mají odezvu ve středu jeho srdce, kterého se dotkl živý Bůh. Proces formace postupně rozvíjí jeho karmelitánskou totožnost v trvalém vztahu s obecným charismatem řádu s cílem dozrání osoby a rozvoje samotného řádu.
Začít život na Karmelu znamená včlenit se do již probíhající historie. Znamená to připojit se k dlouhé tradici lidského, duchovního, církevního a apoštolského života, prověřené časem. Ačkoli je zapotřebí revidovat, nově vykládat a prohlubovat naše chápání této tradice, nemusíme kvůli tomu začínat od nuly. Tato aktivita trvalé revize poskytuje člověku široký prostor, aby svými specifickými dary sám přispíval k obohacování, rozvíjení a omlazování života v řádu.
Všichni karmelitáni mají účast na jediném a témž povolání na Karmel, třebaže rozmanitými a navzájem se doplňujícími způsoby, podle povolání a vloh každého. Ať jsou vysvěceni či nikoli, všichni vedou tentýž řeholní život. Proto je základní formace ke karmelitánskému životu stejná pro všechny. Následně je třeba ji doplňovat přiměřenou a specifickou přípravou na různé služby.
»Kontemplace tvoří vnitřní cestu karmelitána, vycházející ze svobodné iniciativy Boží: Bůh se ho dotýká a přetváří ho, vede ho k jednotě lásky s Ním, pozvedá ho, aby se mohl těšit z této nezasloužené lásky a žil v jeho láskyplné přítomnosti. Jde o přetvářející zakoušení podmaňující lásky Boží. Takto láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje je ve způsoby božské« (1) a uschopňuje nás »okoušet v srdci a zakoušet v duchu sílu Boží přítomnosti a sladkost nebeské slávy nejen po smrti, ale již za smrtelného života« (2).
Kontemplativní rozměr není jen jedním z prvků našeho charismatu (jako modlitba, bratrství a služba): je oním dynamickým prvkem, který je všechny sjednocuje.
V modlitbě se otvíráme Božímu působení, které nás všemi velkými i malými životními událostmi postupně přetváří. Tento přetvářející proces nás uschopňuje navazovat a udržovat pravé bratrské vztahy; dává nám ochotu sloužit, ochotu k soucitu a k solidaritě a způsobilost přednášet Otci touhy, úzkosti, naděje a nářky druhých.
Bratrství je zkušební kámen opravdovosti proměny, která v nás probíhá. Objevujeme, že jsme bratři na cestě k jedinému Otci, sdílíme dary Ducha a navzájem se podpíráme v námahách cesty.
Díky svobodné a nezištné službě, kterou může poskytnout jen kontemplativní osoba, se nám dostává na naší duchovní cestě nečekaného přispění, které nám pomáhá růst v ochotě dát se mocí Ducha opracovávat a ustavičně obnovováni se nechat znovu posílat k službě našim bratřím a sestrám.
(1) Stanovy 17; (2) Institutio primorum monachorum – Kniha prvních mnichů 1.2.
(Formace na Karmelu: cesta přetvoření [RIVC], čl. 20–23)
