Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Nejjistějším znamením duchovního růstu je rostoucí smíření. Dozrávající člověk žije ve stále hlubším smíření. To se na jedné straně týká vztahu k druhým lidem – začátečníci často soudí přísně a uplatňuje tvrdé zásady. Sami je sice často zapomínají plnit, o to horlivěji však nutí druhé, aby je zachovávali. Na druhé straně je tu smíření se sebou samým – smír mezi svatostí a hříchem ve vlastním nitru. Učíme se žít se svou hříšností ne jako s něčím definitivním, nýbrž jako s provizoriem, které je třeba přijmout.
Zralá osobnost žije také ve smíření nejrůznějších hledisek skutečnosti, mimo jiné například modlitby a práce. Čím blíže přistupujeme k Bohu, tím více se blížíme k jednotě protikladů – stejně jako on. U Boha neexistuje rozdíl mezí prací a odpočinkem. Čím více žijeme v přítomnosti, tím jasněji vnímáme cosi z Boží jednoty a harmonie. Tak i my neustále skromně postupujeme kupředu, nikoli přímočaře, ale po etapách, někdy stoupáme, a jindy klesáme, jsme na vrcholu, nebo na dně vlnící se křivky.
Práce pak postupně přestává být pouhým dodatkem bytí, nýbrž sama se mění v bytí a z něj vychází. „Svatost nelze stavět na jmění, ale na bytí,“ tvrdí Mistr Eckhart. Bůh je bytí samo a nelze o něm hovořit ve spojení se slovesem mít. A jestliže k tomu přece jen dojde, je výstižnější říci o něm, že nemá nic, než že má všechno. Otec dává všechno, co má, ve svém Synu a Syn se dává Otci. Oba jsou k tomu puzeni Duchem svatým. Kde je láska, tam je dávání. Kde je dokonalá láska, tam se dává všechno. Bůh dává všechno dokonce i navenek: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16).
Čím dokonaleji žijeme v přítomné okamžiku, tím lépe pracujeme podle Božího obrazu – tím, že prostě jsme. Při takové práci nehledáme zásluhy a nesnažíme se naplnit své sýpky. Prostě jen jsme, nebo jinými slovy milujeme, dáváme a sloužíme.
Převzato z knihy: Křesťanská hlubinná meditace
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
