P. David Vopřada
Spisům a myšlení svatého Ambrože Milánského († 397), jednoho ze čtyř velkých západních učitelů starověké církve, věnuji v poslední době mnoho času, protože se jím zabývám při svém studiu. Stále znovu a znovu ovšem objevuji, jak je postava tohoto milánského biskupa blízká nauce nejznámějších karmelských světců, zvláště svaté Terezii od Ježíše. Prvním pojítkem mezi nimi je již samotný Ježíš – tam, kde ávilská světice postavila Ježíše do středu svého života, tam je i pro Ambrože Ježíš středem dějin spásy, středem křesťanského života, tam je Kristus vším. Když jsem letos v červnu navštívil jediný přeživší ambrosiánský klášter u severoitalského Varese, kde žije komunita eremitek, znovu jsem se přesvědčil, že ambrožovské heslo „omnia Christus est nobis“, „Kristus je pro nás vším,“ stojí u srdce jeho pojetí křesťanského života.
Mnohé Ambrožovy obrazy, kterými se snaží popsat, jak křesťan postupuje na své cestě k Bohu, ovšem nemohou čtenáři obeznámenému s dílem Terezie a Jana od Kříže, nevyvolávat pocit, že se nachází v krajině důvěrně známé. V tomto světle a v této perspektivě může čtenář konečně pochopit, proč si ve středověku a raném novověku křesťanský lid tolik milánského biskupa vážil – totiž pro jeho duchovní nauku, s níž nejen že popisuje cestu, po níž má křesťan kráčet, aby se připojil ke Kristu a nakonec se s ním spojil, ale sugestivními prostředky svého posluchače a čtenáře vždy znovu nadchne, aby se na tuto cestu vydal, aby se Kristu vzdal, aby se mu Kristus stal skutečně vším.
Podobnou, téměř „karmelskou“ strunu, vyvolávají i obrazy uvedené v Ambrožově knize O povinnostech (De officiis), kterou věnoval svému kléru Biskup zde chce připomenout Božím služebníkům, jaké ctnosti mají charakterizovat jejich službu a jakou roli má v jejich životě s Bohem hrát srdce, vlastní nitro. Ambrož ovšem není teoretik, ale obrací se ke konkrétním lidem pomocí konkrétních obrazů, jejichž pomocí svou nauku snadno vysvětlí a podmaní si i srdce posluchačovo, aby mu pomohl se pro určitý životní postoj nadchnout Mezi postavami, které má Ambrož v oblibě, patří důležité místo dvěma prorokům, na něž se řád bratří blahoslavenné Panny Marie z hory Karmel odvolává, totiž Eliáše a Elizea. A právě těmi obrazy, v nichž vystupuje Elizeus, se chci v tomto skromném příspěvku zabývat.
Spravedlivý prorok Hospodinovy velkorysosti
První ze ctností, s nimiž se ve zmíněném spise v souvislosti s Elizeovou postavou setkáváme, je spravedlnost. Na jeho postavě se Ambrož snaží ukázat, že neexistuje žádná situace, v níž by člověk byl oprávněn zpronevěřit se spravedlnosti. Ani ve vyhraněných situacích, které představuje například válka, není možné zradit slovo, které nám bylo svěřeno. Pokud zradíme věrnost a nevytrváme v poslušnosti danému slovu, proviňujeme se proti spravedlnosti (off. I 29, 140). Co je základem této spravedlnosti? Ambrož jej nachází ve věrnosti (latinsky fides), která ovšem zároveň představuje i víru (taktéž fides). Srdce spravedlivého rozvažuje o víře/věrnosti. Ten, kdo se obviňuje ze hříchu, zakládá svou spravedlnost na víře/důvěře. Spravedlnost člověka však může být zjevná pouze v případě, že člověk hovoří pravdu, zachová pravdivě to, co mu bylo – ve víře, v důvěře – svěřeno (off. I 29, 142).
Klíčovým biblickým příběhem, na němž Ambrož ukáže, nejen že lze jednat spravedlivě a humánně kdykoli, ale že je to pro člověka dokonce vždy povinností, je vyprávění o tažení syrského krále proti Izraelcům ve 2 Král 6,8–23. Elizeus několikrát varuje izraelského krále před syrským vpádem a prozrazuje místo, kudy se Syřané chystají na izraelské území vpadnout. Syrský král zjistí, že Izraelci jsou schopni se připravit na jeho útoky nikoli díky svým vyzvědačům, ale díky poznání, jehož se dostává Božímu proroku. Rozhodne se proto Elizea zajmout a oblehne město Dótan, v němž se někdejší Eliášův žák zdržuje. Ustrašený sluha Géchazí přiběhne k Elizeovi se zprávou, že jsou obleženi nepřátelskou přesilou; Elizeus mu nejprve modlitbou otevře zrak, aby byl schopen vidět neviditelnou jízdu a ohnivé vozy, kterak Elizea brání, a zbaví tak mládence strachu. Posléze se pomodlí, aby Hospodin Syřany ranil zaslepeností, a slepé je dovede do Samaří, hlavního města severního Izraele, kde se jim oči znovu otevřou. Izraelský král se nato proroka ptá, zda má nepřátele pobít, proti tomu se ale Elizeus ohrazuje: izraelský král je přece nezajal vlastní mocí, takže mu jejich život nenáleží. Vyžádá si proto na králi, aby pro ně připravil hostinu a propustil je domů.
Ambrož uvádí, že tak Elizeus jedná, aby v Syřanech vzbudil vděčnost a učinil je tak lidštějšími (off. I 29, 140). To se mu také povedlo: syrští válečníci pak již Izrael svými vpády nesužovali. Spravedlivé jednání, a to i v situaci, která se humanitou nevyznačuje, se stává prostředkem, jak učinit sebe i druhého, byť vlastního nepřítele, lidštějším, jak jej přivést k postoji díkůvzdání (off. I 29, 139).
Na Elizeově příběhu Ambrož ukazuje, oč čestněji se člověk může chovat, žije-li v křesťanské víře v Boha. I nekřesťané se dokáží chovat čestně a vědí, že práva druhého nesmějí zcela pošlapat. Elizeova spravedlnost ovšem přesahuje spravedlnost pohanů: zatímco Sparťané a Athéňané brali v průběhu peloponéské války vůči nepřátelské straně určitých ohledů kvůli svému bývalému spojenectví (během boje proti Peršanům), Elizeus se chová čestně a spravedlivě i vůči svým nepřátelům, kterým není nijak zavázán. Elizeus však nedodržuje pouze „lidská práva“, ale smilovává se nad svými nepřáteli, rozvíjí vůči nim své milosrdenství (off. III 14, 87). Jedná s postojem, který náleží Hospodinu – to Bůh Syřany porazil, to on by se nad nimi smiloval a prokázal jim milosrdenství – a Elizeus proto nemůže předstírat, že by Syřany obelstil on sám. Sám přitom může prokázat Hospodinovo milosrdenství, které nepřítele dovede k vděčnosti a správnému jednání. Elizeova sláva proto netkví pouze v přemožení nepřítele, ale prorok se skví pro své spravedlivé a čestné jednání, které ke svědkům této události promlouvá o Hospodinově moci. A právě v tom je prorokem: nechává spatřit – při zběžném pohledu nepozorované – jednání Hospodinovo.
Elizeovo jednání vůči nepřátelům je velkorysé. Velkorysost, velkodušnost je pak další ctností, kterou milánský biskup na jeho osobě vyzdvihuje. Ambrož chce ukázat svým posluchačům, že Bůh není lakomec, nejedná skoupě a nežádá po člověku nic, co by mu člověk nemohl dát. Ten, kdo je schopen, aby mohl za Bohem jít, opustit všechno a kdo dává z celého srdce vše, co vlastní, je blahoslavený. Velkorysost neznamená pro Ambrože čistě duchovní postoj: štědrost konkrétních osob vůči lidem v nouzi pro něj představovala jedinou alternativu, jak někteří chudí mohli v krutém prostředí pozdní římské říše přežít. Bohatí, kteří se obrátili, pak mívali ve zvyku rozdat chudým veškerý svůj majetek. Dobře známý je případ bohaté římské matrony Melánie, která v takovém okamžiku propustila několik tisíc svých otroků, čímž vyvolala hluboký sociální otřes: otroci neměli najednou, jak využít své svobody a uživit se, a žádali svou bývalou paní, aby je vzala jako otroky zpět.
Ambrož v takové situaci ovšem naopak nabádá, že důležitý je vnitřní postoj dárce a že je lepší rozdávat chudým svůj majetek po částech, než se ho jediným gestem zbavit. Elizeus je pro něj jakousi výjimkou: v okamžiku, kdy ho Bůh nadal prorockým posláním, mohl Elizeus právem na znamení velkorysého přijetí tohoto povolání zabít své spřežení a nasytit chudé vším, co vlastnil (off. I 30, 149). Elizeus je schopen z celého srdce – stejně jako vdova z evangelia (Lk 21,1–4) – dát vše své i sebe sama zcela do služby a stát se tak prorockým znamením. Elizeova velkorysost ve prospěch potřebných je prorockým činem: Ambrož chce zdůraznit, že ten, kdo jedná velkoryse a dává z celého srdce, je pro své okolí – pro přátele i nepřátele – prorokem.
Dědictví ctnosti a výzva k mučednictví
Zdá se mi, že Ambrože velmi zajímaly mezigenerační vztahy. Přátelství mezi starými a mladými považoval za krásnou věc, byl přesvědčen, že obě skupiny si navzájem mohou být oporou: starší generace je pro mladší svědectvím a studnicí poznání, mladí naopak pro starší útěchou a radostí (off. II 20, 100). Pro mladíka je užitečné vidět příklad a moudrost zralého muže, kterého následuje. Vztah mezi oběma generacemi je ale pro Ambrože vyvážený, neboť se zakládá na ctnosti, jak ukazuje na příkladu apoštolů Petra a Jana. Ačkoli nebyli stejného věku, přesto věkový rozdíl nijak nepřekážel jejich přátelství, neboť si byli rovni ctností a moudrostí. Podobně se tomu má i u dalších dvojic, které Ambrož nabízí jako příklad takového vztahu, ať se jedná o Mojžíše a Jozueho, Abrama a Lota, Barnabáše a Marka, Pavla a jeho žáky Silu, Timoteje a Tita, nebo právě Eliáše a Elizea (srov. off. II 20, 100).
Silný příklad takového mezigeneračního přátelství, založeného na ctnosti, nachází Ambrož u dvou mučedníků římské církve, sv. Sixta a sv. Vavřince. Mučednictví představovalo pro křesťany na konci 4. století ideál křesťanského života. Mučedníci byli velmi oslavovanými postavami, které inspirovaly věřící ke stále novému obrácení a plnému nasazení se pro Krista. O mučednictví často hovoří i Ambrož a vyzývá svou církevní obec, aby jednala po příkladu mučedníků a ve společenství s nimi. Nechává promlouvat oba mučedníky, papeže Sixta a jeho jáhna Vavřince, ve fiktivním rozhovoru. Sixtus se před svou smrtí obrací k Vavřinci slovy, která velmi blízce připomínají biblické vyprávění o Eliášově plášti a nanebevzetí. Říká mu: „Nenechávám tě tu a neopouštím tě, synu, ale tebe čekají složitější zápasy než mne“ (off. I 41, 206). Sixtus prorokuje Vavřinci, že i on jej po třech dnech bude následovat na cestě mučednictví a podporuje jej takto: „Nebylo by hodné tebe, abys zvítězil pod vedením svého učitele, jako kdybys potřeboval jeho pomoc. Proč žádáš, abys mohl mít účast na mém mučednictví? Zanechávám ti celé dědictví. K čemu potřebuješ mou osobu? Žáci, kteří jsou dosud slabí, jdou před svým učitelem, ti, kteří jsou již silní a nemají již zapotřebí výuky, jdou až za ním, aby zvítězili bez něho. Podobně zanechal i Eliáš Elizea. Uděluji ti následnictví své ctnosti“ (tamtéž).
Ambrož zde zdůrazňuje, že žák se musí naučit „chodit“ také bez pomoci svého mistra. Má vyrůst ve ctnosti, aby mohl sám svést svůj zápas, vyzkoušet své síly, přijmout vlastní životní výzvu. Správný učitel nevychovává své žáky k tomu, aby jej slepě následovali, ale aby se postavili na vlastní nohy a utkali se s vlastním životem, a tak skutečně dospěli. Sv. Vavřinec byl již ve starověku oblíbenějším mučedníkem než jeho biskup Sixtus. A jména obou vyslovujeme dodnes v římském kánonu při slavení eucharistie. Na sv. Vavřinci, který se postavil na vlastní nohy a byl korunován mučednictvím, můžeme oslavovat Boha, který je člověka schopen vybavit tolika schopnostmi, ctnostmi a silou. Sixtova velikost naopak spočívá v tom, že byl schopen dát svému žáku důvěru, že svůj boj dobře zvládne. Zachoval se tak vlastně odvážně. Odvaha nebát se se totiž netýká pouze našich vlastních bojů, ale třeba i toho, že necháme ty, kteří jsou nám svěřeni, jít vlastními silami, bez našich berliček, ve velké důvěře v jejich vlastní sílu a v moc Hospodinovu, v níž i oni svůj boj zvládnou. Učitel se pak nemusí obávat, že by jeho žák byl slabý, jako se nebál ani Eliáš, když jeho žák Elizeus žádal dvojnásobný podíl z dědictví jeho ducha.
Prorok vysvobození, plný naděje
Ambrož vyzdvihuje Eliášova žáka také pro jeho velkou důvěru v Boží zásah. Když syrský král Ben-hadad vytáhne proti Samaří (2 Král 6,24–7,20), nastane velký nedostatek a hlad, takže Samařané začnou jíst vlastní děti. Izraelský král sice proto chodí v žínici (jako znamení kajícnosti a prosebné modlitby), ale ztratil již důvěru, že Hospodin může pomoci. Trnem v oku se mu ovšem stal prorok Elizeus, který nadále důvěřuje Bohu, že město může být osvobozeno a že nedostatek pomine. Z toho důvodu, a nejspíš i proto, že prve nechal zkrocené Syřany pokojně odejít, se izraelský král rozhodne Elizea zavraždit. Královský štítonoš pak Elizeovi vyhrožuje smrtí, avšak prorok ohlašuje konec obležení, vysvobození a konec nedostatku; štítonoš však nevidí důvod mu věřit, a prorocké slovo se tedy obrací i proti nevíře tohoto muže, která bude potrestána. Hospodinovým řízením podlehnou obléhající Syřané ve svém táboře panice, neboť slyší táhnout s lomozem velké izraelské vojsko, a utečou. Čtyři malomocní, kteří náhodou objeví, že útočníci zmizeli a nechali za sebou tábor plný proviantu, si nezatají tuto zprávu pro sebe, ale dají o tom vědět do města. Nedostatek a nebezpečí pominuly, jen štítonoš, který nevěřil v Hospodinovo slovo, je u městské brány ušlapán spěchajícím davem (off. III 20, 119–121).
Elizeus je tak pro Ambrože příkladem proroka, který důvěřuje v Hospodina i v situaci, kdy se zdá, že Hospodin nejedná a že není důvod se na něj spoléhat. Stává se tak prorokem naděje, který doufá v osvobození od Hospodina a vlévá naději i těm, kteří si ze zoufalství začnou počínat nespravedlivě a nelidsky. Tuto naději a otevřenost v mocný Boží čin si přitom Elizeus zachovává navzdory pohrůžkám ze strany královské moci. Lze říci, že takto Eliášův žák opravdu odvahou a důvěrou v Boha překonal v této chvíli i svého učitele Eliáše, který v podobné situaci propadl skepsi, a ačkoli zahlédl Boží působení, začal před Jezábel, když mu začala vyhrožovat, prchat.
Rozlehlý dům vlastního srdce
Tématem, které je v Ambrožově duchovní nauce zřejmě nejbližší karmelitánské spiritualitě, je jeho přesvědčení, že místem, kde se člověk setkává s Božím tajemstvím, je jeho vlastní srdce, vlastní nitro. To není téma zcela neznámé ani pohanům, jak sám milánský biskup připomíná: i vojevůdce Publius Cornelius Scipio, přezdívaný Africanus a vítěz nad Hannibalem ve druhé punské válce (236–183 př. Kr.), byl s to pochopit, že není nikdy sám, ačkoli je sám, a že nikdy není méně nečinný než ve chvílích, kdy je nečinný. Pro křesťany to ale není podle Ambrože nic nového: naučili se rozmlouvat se svým srdcem. A procházet se v něm jako v prostorném domě se věřící naučili mnohem dříve, od krále Davida (off. III 1, 1). Přebývání ve vlastním srdci a modlitba srdce jsou pro křesťana velkým pokladem. Mojžíš byl sice navenek nečinný, ale pracovalo jeho srdce: ač mlčel, křičel, ač nehnul brvou, bojoval a vítězil nad nepřáteli. Byl tak nečinný, že druzí dokonce podpírali jeho ruce, avšak byl zaměstnán právě tolik jako oni. Svýma nečinnýma rukama zvítězil nad nepřítelem, nad nímž nesvedli zvítězit ti, kdo s ním bojovali mečem (off. III 1, 2).
Pozoruhodné je, jak velký význam v této Ambrožově nauce hrají proroci Eliáš a Elizeus. Eliáš toho navenek příliš nevykonal, ale stačilo jediné jeho slovo a ustal déšť a nepršelo po tři roky a šest měsíců. Znovu promluvil, a džbán na mouku se nikdy nevyčerpal a nádoba na olej se po celou dobu hladu nevyprázdnila (off. I 1, 4). Již jsme zmínili Elizeovo počínání ve válce proti Syřanům: nepřemohl je vojenskou silou, ale něčím jiným – svým spojením s Hospodinem. Elizeus nemusel pobíhat a burcovat vojsko, a přece byl s to odhalit všechny úklady nepřítele a být přítomný všude, kde bylo potřeba – s pomocí Boží (off. I 1, 5). Když jej chtěl syrský král nechat zajmout, Elizeus se opět nezachránil útěkem či silou, ale modlitbou – a Bůh jej vyslyšel a nepřítele stihl slepotou.
Elizeův příklad kontemplativního života ale nepředstavuje pro Ambrože záminku stáhnout se ze světa. Ambrož se vymezuje proti tehdejší praxi bohatých aristokratů, ať křesťanů či pohanů, odjet na venkov a tam si v klidu v samotě odpočívat od starostí a stálého styku s lidmi, nebo zůstávat ve městě, ale nic nemít s druhými, zavřít za sebou dveře a ostatní ponechat jejich osudu. Elizeus totiž jedná jinak: když pobývá na poušti, rozdělí tok Jordánu; když je na Karmelu, pomůže uzdravit neplodnou ženu, takže porodila syna, jehož později vzkřísil z mrtvých; v době nedostatku zneškodní jed v polévce připravené z tykví (2 Král 4,38–41). Nasytí chleby celý zástup několika chleby a ještě zbude, pomáhá najít utopenou sekyru, uzdravuje malomocné, přivolává déšť a proměňuje sucho v úrodné období. Elizeus tedy nevyhledává samotu pro ni samotnou, ale ve své samotě a pro svůj vnitřní život se stává někým, kdo je nejen schopen mnoho vykonat, ale především kdo tyto věci koná ve prospěch druhých. Díky přebývání ve vlastním srdci je Elizeus schopen zcela se vydat pro druhé – získává tak doslova Kristovu podobu, jak prozrazuje již povaha prvních kapitol 2. knihy Královské. Elizeovo působení je tu vylíčeno stylem, jemuž se velmi podobají vyprávění evangelní.
A právě to je důležité pro Ambrože: smyslem křesťanského života není uzavřít se ve svém nitru, ale kráčet ve spravedlnosti ve spojení s Bohem. Spravedlnost pak je ctností, kterou nemohu praktikovat pouze sám o sobě, ale dosvědčuji ji ve svých vztazích k druhým. Pokud jsou tyto vztahy spravedlivé, stávají se službou těm, pro něž se člověk nasazuje. A je-li spravedlivý spojen s Kristem, co jej může od jeho lásky oddělit? Tento vztah s Ním, prožívaný v rozlehlém domě vlastního srdce, je tedy pro křesťana skutečným bohatstvím, díky němuž mu může náležet celý svět. Elizeus je pak příkladem člověka, který takto spravedlivě s Hospodinem ve vlastním nitru žije a jedná na jeho slovo.
Kruh se tedy uzavřel: svou ctnost načerpal Elizeus nejen ze svého vztahu se svým učitelem, který mu byl příkladem a který jej nechal vyrůst, ale především ze svého prodlévání v rozlehlém domě vlastního srdce, kde se naučil rozmlouvat nejen se sebou, ale především s Bohem. Není divu, že se církevní tradice pozdního starověku a celého středověku na tento rys jeho osobnosti odvolávala a že se tento karmelský prorok stal nakonec klíčovou postavou i pro všechny ty, kteří kdy nějakým způsobem na Karmelu přebývali s Bohem.
