Ježto čas nadcházel právě,
čas Synova narození,
jak ze svatebního lože
vstává se svou chotí ženich,
který v náruči ji chová
a bere ji do objetí,
ten, jejž přemilená matka
vkládá do chudičkých jeslí
k volovi a oslíkovi,
kteří byli v chlévě tehdy;
andělé mu vyhrávali,
lidé zpívali mu zpěvy,
a tak slavili ten sňatek
mezi dvěma uzavřený,
ale Bůh v jesličkách plakal,
vzlykal, nebyl k utišení,
v slzách, jež choť přinášela
k této svatbě jako šperky,
a matka v údivu žasla,
že takové proměnění,
totiž pláč člověka v Bohu
a v člověku potěšení,
jedno je i v druhém, ač to
běžné nebylo a není.
(sv. Jan od Kříže, závěrečná část Romance na evangelium In principio erat verbum,
Vánoce 1577; překlad Miloslav Uličný)
