Terezie od Ježíše z Los Andes (1900–1920)
Terezie od Ježíše z Los Andes (1900–1920)
(OCD • svatá • nezávazná památka 13. července)
Narodila se 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Při křtu dostala jméno Juana Enriqueta Josefina od Nejsvětějšího Srdce Fernández Solar. Kdo ji znali blíže, říkali jí Juanita a pod tímto jménem ji zná nejvíce lidí i dnes. Vyrůstala obklopena svou rodinou: rodiči Miguelem Fernándezem a Lucií Solar, třemi bratry a dvěma sestrami, dědečkem z matčiny strany, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Její rodina patřila k těm zámožnějším a křesťanská víra se zde žila věrně a opravdově.
Základní vzdělání získala Juanita ve škole Francouzských sester Nejsvětějšího Srdce. Dá se říci, že její krátký, avšak intenzivní život se rozvinul především v prostředí rodiny a školy (1). Když jí bylo čtrnáct let, rozhodla se pod vlivem Božího vnuknutí, že zasvětí svůj život Bohu jako řeholnice řádu bosých karmelitek. Její touha se naplnila 7. května 1919, kdy vstoupila do maličkého kláštera Ducha svatého v Los Andes, asi 90 km severně od Santiaga. Obláčka se konala 14. října téhož roku a Juana začala noviciát se svým novým jménem Terezie od Ježíše. Dlouho předem věděla, že zemře mladá, neboť jí to Pán zjevil. Měsíc před svou smrtí to sdělila svému zpovědníkovi.
Přijala to v pokoji a s důvěrou. Byla si jistá, že její mise – pomáhat lidem Boha znát a milovat – bude pokračovat i na věčnosti. Po mnoha vnitřních zkouškách a nepopsatelném tělesném utrpení způsobeném prudkým záchvatem tyfu, který nakonec ukončil její krátký život, opustila tento svět navečer 12. dubna 1920. Pět dní předtím – právě pro nebezpečí smrti – složila předčasně své řeholní sliby. Za tři měsíce by měla dvacáté narozeniny a do ukončení řádného kanonického noviciátu jí chybělo šest měsíců.
Juanita »procitla« k duchovnímu životu už jako dítě. Sama říkala, že Bůh ji přitahoval už ve věku šesti let a vedl ji k tomu, aby veškerou kapacitu své lásky směřovala k němu. „Bylo to krátce po zemětřesení v roce 1906, kdy si Ježíš začal nárokovat mé srdce pro sebe", napsala ve svém deníku (2). Její schopnost lásku dávat a lásku přijímat byla enormní a pojila se u ní s mimořádnou inteligencí. Bůh jí »dovolil« zakoušet svou přítomnost. Tímto poznáním ji očistil a prostřednictvím zkušenosti kříže ji učinil »svým vlastnictvím«. Čím více ho znala, tím více ho milovala a v lásce se k němu připoutala naprosto a bezvýhradně. Jednou jí bylo dáno poznat, že láska se osvědčuje spíše skutky než slovy, proto se snažila vše ve svém životě dělat z lásky. Juanita velmi dobře pochopila, že aby člověk patřil Bohu, musí umřít sám sobě ve všem, co se Bohu protiví.
Její přirozené sklony byly zcela opačné než požadavky evangelia. Byla pyšná, sebestředná, tvrdohlavá, se všemi chybami, které jsou s těmito dispozicemi spojené. Nicméně rozhodla se jít proti proudu a důsledně vedla boj proti každému podnětu, který nevycházel z lásky.
V desíti letech se stala novým člověkem. To, co této proměně bezprostředně předcházelo, byla příprava na první svaté přijímání (3). Když pochopila, že k ní chce přijít a v ní přebývat sám Bůh, dala se tím horlivěji do práce, aby získala ctnosti, které ji učiní méně nehodnou takové milosti. V nejkratší možné době se jí podařilo – s pomocí Boží milosti – dokonale proměnit svůj charakter.
S přispěním hojné Boží milosti a s velkodušností, s níž miluje mladá dívka, se oddala modlitbě a životu podle evangelia. Během několika let dospěla k vysokému stupni sjednocení s Bohem. Kristus byl jejím jediným vzorem, ideálem a cílem. Milovala ho a učila se kvůli němu v každém okamžiku zapomínat na sebe. Snoubenecká láska prostupovala celou její bytost a ona netoužila po ničem jiném, než se plně sjednotit s tím, který okouzlil její srdce. V patnácti letech proto učinila slib panenství na devět dní a po jejich uplynutí jej vždy znovu a znovu obnovovala.
Život v klášteře od 7. května 1919 byl pro Juanitu poslední fází výstupu k dosažení svatosti. Stačilo pouhých jedenáct měsíců, aby se završil proces jejího připodobnění Kristu. V karmelitánském způsobu života nalezla mladá novicka dokonalý prostředek k předání vnitřního bohatství, které jí bylo svěřeno pro církev. Tímto bohatstvím byl vnitřní život důvěrného přátelství a sjednocení s Bohem, pro který se narodila.
Terezie od Ježíše z Los Andes byla blahořečena papežem Janem Pavlem II. v Santiagu de Chile 3. dubna 1987 a týž papež ji v Římě, 21. března 1993, svatořečil. Její tělo je uloženo ve svatyni na poutním místě Auco-Rinconada v Los Andes.
Svatá Terezie od Ježíše z Los Andes je první světicí chilského původu, je první neevropskou svatořečenou bosou karmelitkou a je čtvrtou kanonizovanou Terezií na Karmelu – vedle sv. Terezie z Avily, sv. Terezie Markéty Redi a sv. Terezie z Lisieux. Její památka se v karmelitánském řádu slaví 13. července.
(1) V internátní škole strávila Juanita dlouhých deset let (1907–17). Navštívit rodinu směly dívky jen jednou za měsíc na necelé dva dny …
(2) K zemětřesení, při kterém zahynulo asi 20 000 lidí, došlo v Chile 16. května 1906.
Deník, spolu s dochovanými dopisy, je základním pramenem k poznání jejího života.
(3) Ke svátosti smíření přistoupila pod vedením sester poprvé v sedmi letech, ke svatému přijímání – po roční přípravě – v deseti (11. září 1910).
(Podle St. Teresa of Jesus 'de Los Andes'... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
-
Texty propria
ke stažení: sv. Terezie od Ježíše (z Los Andes) (320.81 kB)
13. července
SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE (Z LOS ANDES), PANNY
Juana [chuana] Fernández Solar se narodila 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Od dětství byla uchvácena Kristem. Po ukončení internátní školy Francouzských sester Nejsvětějšího Srdce, kde strávila dlouhých deset let (1907–17), vstoupila 7. května 1919 do maličkého kláštera bosých karmelitek v Los Andes a při obláčce přijala jméno Terezie od Ježíše. Zemřela na tyfus a otravu krve 20. dubna 1920, po necelém roce řeholního života. Ještě před smrtí směla předčasně složit řeholní sliby. Její život byl krátký, nenápadný, ale plný lásky. Za blahoslavenou ji prohlásil 3. dubna 1987 v Santiagu de Chile Jan Pavel II. a představil ji jako vzor mladým lidem. Svatořečena byla v Římě 21. března 1993. Je první chilskou světicí a první světicí Karmelu v Latinské Americe.
Společné texty o pannách.
Modlitba se čtením
HYMNUS
Ježíši, můj Učiteli,
chci tě vroucně chválit před anděly,
Tvář tvoji hledat ze vší síly.
Žádné jiné přání nemám,
když tvou lásku v sobě chovám,
mým životem jsi jen ty sám.Kráso, která uchvacuješ,
kéž mé srdce navždy v sobě skryješ,
vždyť jenom ty ho naplňuješ.
Mocný oheň lásky tvojí,
ať mě pevně s tebou spojí
a sílí mě v každém boji.Přijď a vezmi si mě, Pane,
ať má duše zpívat neustane,
co naučils ji v Getsemane:
Otče, jestli je to možné,
ať mě tento kalich mine,
tvá vůle však ať se stane.DRUHÉ ČTENÍ +
Z duchovních spisů svaté Terezie z Los Andes
(Diario y cartas, Los Andes 1983, 373.359.376)
Jen Ježíš je krásný
Jen Ježíš je krásný, jen On mě může potěšit. Jeho vzývám, pro Něho pláču, Jeho hledám ve své duši. Ježíš mě může vnitřně rozemlít, abych se stala čistou hostií, ve které by mohl odpočívat. Chtěla bych žíznit po lásce, aby jiné duše tuto lásku měly. Tak, že bych zcela odumřela tvorům i sobě samé, abych vytvořila prostor pro Něho.
Je snad něco dobrého nebo krásného nebo pravdivého, co bychom si mohli představit mimo Ježíše? On je moudrost1, pro kterou neexistuje žádné tajemství; moc2, které není nic nemožného; spravedlnost3, v níž se stal člověkem, aby podal smírnou oběť za hříchy; prozřetelnost, která se stále o všechno stará a dává život; milosrdenství, které nikdy nepřestává odpouštět; dobrota, která se shovívavostí hledí na urážky, kterých se Mu dostává od Jeho tvorů; láska, která v sobě spojuje něhu matky, bratra a ženicha a v nejhlubším nitru ji sdílí se svými tvory, neboť sama se řine z propasti Jeho velikosti. Může si člověk vymyslet něco, co by nebylo v tomto Bohu – člověku?
Máš snad strach, že by se nemohly spojit propast Boží velikosti a propast tvé nicoty? Neměj strach, neboť v této propasti je láska. Tato vášeň Ho vedla k tomu, že se stal člověkem, aby lidé při pohledu na Bohočlověka už nemuseli mít strach přiblížit se k Bohu. Tato vášeň způsobila, že se proměnil v chléb, aby do sebe přijal naše nic a nechal je vstoupit do svého nekonečného bytí. Tato vášeň způsobila, že On, který zemřel na kříži, nám zplodil život.
Máš strach se k Němu přiblížit? Podívej se na Něj, jak je obklopen dětmi, jak se s nimi mazlí a tiskne je na své srdce! Dívej se na Něj, jak jde uprostřed stádce svých věrných s nevěrnou ovečkou na ramenou!4 Dívej se na Něj u Lazarova hrobu. Naslouchej tomu, co říká o Marii Magdaléně: bylo jí mnoho odpuštěno, protože mnoho milovala.5 Co jiného odhaluješ v této zvěsti evangelia než dobré, jemné a něžné srdce plné soucitu, srdce Boží?
On je mé nekonečné bohatství, má blaženost, mé nebe.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Flp 3,8.12.13.14
Všechno považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Jen jeho chci získat, * protože i mne samotnou uchvátil Ježíš Kristus.
V. Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou, abych obdržela vítěznou nebeskou odměnu, ke které nás Bůh povolal, * protože i mne.Nebo:
Z dopisů svaté Terezie z Los Andes
(D 8; D 130; D 101)
Povolání karmelitky je veliké
Odevzdala jsem se Mu… Je nemožné říci vše, co bych chtěla. V myšlenkách se zabývám pouze Jím. On je můj ideál, nekonečný ideál. Vzdychám po dni, kdy budu moci odejít na Karmel, abych se nezabývala už ničím jiným kromě Něho, abych se v Něm úplně ztratila a žila pouze Jeho životem. Milovat a trpět pro spásu duší. Ano, žízním po nich, protože vím, že to je to, po čem Ježíš nejvíc touží…
Vidím, že mé povolání je veliké. Spasit duše, vyprošovat dělníky pro Kristovu vinici. Všechny naše oběti jsou velmi malé ve srovnání s cenou jediné duše. Bůh dal za ně život a my se tak málo staráme o jejich spásu. Já, jako Jeho snoubenka, musím žíznit po duších a obětovat svému Snoubenci krev, kterou prolil za každou z nich. A jaký je prostředek, kterým se získávají duše? Modlitba, umrtvování a utrpení.
Karmelitka chápe, že styk s Ježíšem ji zbožšťuje. Proto se noří do Něho, aby v Něj byla přetvořena. Když vyplouvá na širé moře, kterým je Ježíš, odhaluje nekonečné poklady lásky a dobroty a pomaloučku poznává Slovo, které se stalo člověkem. A tehdy chápe víc než kdy jindy vykupitelské dílo Spasitele, cenu Jeho Božské krve a strávena láskou cítí žízeň. Ano, žízeň po krvi svého Boha, prolévané za hříšné duše. Jít za nimi, aby je zachránila, nemůže. Je slepá, jestliže se odloučí od zdroje Světla, kterým je Slovo. Tehdy, poněvadž už tvoří s Ježíšem jednu osobu a jednu vůli, říká, že má žízeň po Jeho krvi, a On nemůže cítit nic jiného než totéž, a zachraňuje duše tím, že na ně vylévá proudy své krve.
Duše spojená a sjednocená s Ježíšem může všechno. A myslím, že se toho dá dosáhnout jedině modlitbou. Ačkoli jiní říkají, že se duše zachraňují apoštolátem a modlitbou, já myslím, že je to mnohem těžší, protože to vyžaduje velké spojení s Vykupitelem, neboť spasit duše není nic jiného, než dát jim Ježíše, a tak, kdo Ho nemá, nemůže dát nic. Obyčejně duše v aktivním životě dosáhnou úplného sjednocení obtížněji, protože vnější věci a stálý styk se světem způsobují, že se rozptylují a odlučují od Ježíše. Kromě toho se mi zdá, že se může vloudit sebeláska, když člověk okusí úspěch – což je nebezpečí, které karmelitce nehrozí, neboť neví, kolik duší zachrání modlitbou a obětí. A je možné, že ze své cely dobývá, podobně jako misionář, miliony nevěřících všude po celém světě.
Žijeme jenom pro Ježíše. A tak jako andělé v nebi Mu nepřetržitě zpívají chvály, my jim pomáháme tady na zemi. Vždyť karmelitka je blízko svatostánku, kde je uvězněn Bůh – Láska, ano, hluboko v nebi své duše, kde, jak jí víra říká, v ní přebývá Bůh. Předmětem našeho povolání je láska, což je největší bohatství lidského srdce. Tato láska přebývá v duši karmelitky od toho dne, kdy do ní Ježíš vložil zárodek povolání. Je to hranice, kde se duše stravuje a spojuje s Bohem. Tato výheň zasahuje všechno. Všechno musí zmizet, i tvorové, aby se spojila s ohněm nekonečné Boží lásky. Proto vyhledává samotu, aby jí nic nebránilo ve sjednocení s Tím, kvůli Němuž všechno opustila. Když duše opravdu miluje (je to vidět i u lidské lásky), chce být jen s milovanou osobou, dívat se na ni, vyjádřit to, co se děje v srdci, sbližovat se stále víc a víc. Proto my, když milujeme Ježíše, nechceme nic jiného, než se dívat na Něho a mluvit s Ním o samotě, abychom naše ubohé myšlenky a city vyměnily za Jeho Božské.
Smrt nemá pro karmelitku v sobě nic děsivého. Odchází žít opravdový život. Padne do náručí Tomu, koho na zemi nade všechno milovala a navěky se ponoří do Jeho lásky. Tvá myšlenka o tom, kdo je karmelitka – ať si toto jméno idealizuješ sebevíc – bude stejně jen prchavý stín toho, kým skutečně je. Tak jsem to zakusila.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Jan 14,12.14;15,5
Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat. * Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.
V. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. * Budete-li mě.ZÁVĚREČNÁ MODLITBA
Milosrdný Bože, radosti svatých, tys natolik zapálil mladičké srdce svaté Terezie z Los Andes pro Krista a jeho církev, že radostně dosvědčovala tvou lásku i uprostřed utrpení; na její přímluvu nám sešli svého Ducha, abychom slovy i skutky hlásali světu evangelium lásky. Skrze tvého Syna...
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 2 Kor 10,17–11,2
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17 Odp.: srov. Mt 25,6
Evangelium: Mt 25,1–13
