Marie Terezie Scrilli (1825–1889)

Marie Terezie Scrilli (1825–1889)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Začala dávat hodiny soukromého vyučování a zájem o ně postupně narůstal. Zároveň se pozornost rodného městečka rozčeřila zázračným uzdravením chlapce, kterého rodiče svěřili Marii do jejích modliteb. V roce 1851 ji fiesolský biskup povzbudil k odvaze založit řeholní společenství, které by se věnovalo školní výchově dětí. Protože se jí nepodařilo najít k tomu ve Florencii vhodný dům, přijala nabídku vyučovat na městské škole ve svém rodišti. Přidalo se k ní několik dalších dívek. Její záměr, aby se staly řeholní komunitou, se jim však proticírkevně smýšlející okolí energicky snažilo zmařit. Povolané inspekce ovšem ve škole vždy konstatovaly naprostou spokojenost s úrovní výuky a výchovy dětí.

Dne 15. října 1854 Marie Scrilli se souhlasem biskupa založila nové řeholní společenství, dnešní kongregaci apoštolsky činných karmelitek „Institut Naší Paní z Karmelu“. Sestry začaly nosit řeholní oděv. V letech 1859–1860 díky politickým změnám v Itálii odpor proti církvi a náboženství nabyl většího vlivu. Společenství sester bylo státem zrušeno a byly donuceny se rozejít. Marie tedy žila opět u rodičů a později u sestry a soukromě vyučovala. Až po osmnácti letech mohly svůj společný řeholní život – který pro ni představoval důležitý základ jejich působení mezi mládeží – obnovit, a to ve Florencii. Teprve po dalších čtyřech letech (roku 1882) mohly sestry znovu začít veřejně nosit hábit. Stále jich přitom byla jen malá skupinka.

Marie Terezie Scrilli zemřela 14. 11. 1889. Odešla tiše a úplně obyčejně. Velký rozkvět jejího společenství začal až několik let po její smrti. Jednak díky schopnostem a úsilí pokračovatelky v jejím díle, generální představené Marie Mosca, ale také díky předchozím modlitbám a obětem zakladatelky – Marie Terezie Scrilli.

Matka Marie Terezie Scrilli byla 8. října 2006 ve Fiesole (diecézi, ve které se narodila a žila) prohlášena za blahoslavenou. Světový Karmel si připomíná její památku 13. listopadu, u nás ji slavíme 7. listopadu.

Ó, moje nejvyšší Dobro, můj Bože! Jsem ti tolik dlužná!

Pane, sama od sebe nic nezmůžu, a i kdybych mohla, nechtěla bych, protože netoužím po ničem, jen po tom, aby se ve mně a na mně vyplnila tvá vůle.

Bůh je stále stejný, a vždy může použít i mou nicotnost, aby dělal veliké věci.

Myslím si, že k následování Krista je potřeba vrhnout se do vody a plavat.

Opouštím Boha v kontemplaci Lazarovy sestry Marie, abych jej nalezla v pečlivě konaných povinnostech Marty. Bůh miluje to, když se přestaneme těšit v něm, abychom se pro něj namáhali a potom se vrátili a v něm si odpočinuli.

(Zpracoval: Gorazd Cetkovský, O.Carm.)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Marie Terezie Scrilli (126.32 kB)

  7. listopadu

  BL. MARIE TEREZIE OD JEŽÍŠE
  (MARIE SCRILLI), PANNY

  Marie Scrilli se narodila roku 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. V jednadvaceti letech vstoupila do kláštera svaté Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii, záhy však poznala, že je povolána k apoštolské práci s dětmi a mládeží. Vrátila se do Montevarchi, roku 1847 složila sliby ve třetím řádu tereziánského Karmelu, přijala jméno Marie Terezie od Ježíše a věnovala se výuce dívek. Roku 1854 získala souhlas k založení činné kongregace, později nazvané „Institut Naší Paní z Karmelu“. Roku 1859, v průběhu druhé italské války za nezávislost, byl klášter v Montevarchi obsazen armádou, posléze bylo společenství sester státním nařízením zrušeno, sestry se nuceně rozešly ke svým rodinám. Až roku 1875 se Marii Terezii podařilo otevřít internátní školu ve Florencii a o tři roky později znovu shromáždit řeholní společenství. Když 14. listopadu 1889 zemřela, měla kongregace pouze dvě sestry a jednu novicku, k rozkvětu společenství došlo až po smrti zakladatelky. Marie Terezie byla blahořečena roku 2006. Její památka se slaví 13. listopadu, v Čechách a na Moravě 7. listopadu.

  Společné texty o pannách.

  Modlitba se čtením

  DRUHÉ ČTENÍ

  Ze spisů blahoslavené Marie Terezie Scrilli

  (Dagli scritti di Madre Maria Teresa Scrilli, Vaticano 2006, Autobiografia, 37)

  On má radost, když se dokážeme vzdát potěšení z Něho, abychom se pro Něj namáhali 
  – a pak se k Němu zase vrátili a v Něm si odpočinuli!

  Vnímání Boží přítomnosti, jak už jsem řekla, mě provázelo nepřetržitě. V modlitbě už mi nepřinášely užitek knihy a ani jsem nebyla s to se modlit ústně. Bylo to přesladké sjednocení – modlitba klidu, nemýlím-li se; avšak pojmenovávám ji jako „sjednocení“, protože i při svých skrovných znalostech věřím, že má modlitba sjednocením skutečně byla.

  Od tohoto přesladkého sjednocení jsem se neuměla odpoutat, nebo – lépe řečeno – nechtěla jsem se ho vzdát, dokud jsem nebyla přesvědčená, že tak opouštím Boha kvůli Bohu. Tedy že když opustím Boha v kontemplaci Marie, naleznu Jej ve svých vlastních povinnostech, ve starostech Marty. Myslím si totiž, že kdyby Marta přikládala svým starostem tu důležitost, která jim patří – a ne větší! –, kdyby jim úplně nepropadla, nebyl by ji Božský Mistr pokáral. Vždyť On má radost, když se dokážeme vzdát potěšení z Něho, abychom se pro Něj namáhali – a pak se k Němu zase vrátili a v Něm si odpočinuli.

  Jak dobrou rádkyní je nám v tom – jako i ve všem ostatním – čistá láska k Tobě! A jak je snadné ji smíchat s naší sebeláskou, s vlastním uspokojením. Láska směřující k našemu uspokojení – i kdyby se týkalo něčeho duchovního – není dobrá. Tomu nevěřím. A poté, co jsem četla některé věci – zdá se mi, že ve spisech svaté Matky Terezie – ani neuvěřím. Ale jak jsem řekla: už před jejich přečtením jsem měla stejný názor.

  Vidím, jak nesmírná ubohost je to, co jsem sama zažila: že totiž buď chceme být zbožní a duchovní po svém, nebo zbožní a duchovní nejsme vůbec. V mládí často upadáme do prvního omylu, později, pokud nejsme skutečně velicí, do druhého neštěstí.

  Ach, můj Bože! Jak špatnou věcí je pýcha! Dokonce tou nejhorší, když nás vnitřně rozkládá a zneužívá naše nejkrásnější obdarování: schopnost pravdivě chápat. Kéž bychom tuto schopnost užívali skutečně k tomu, k čemu jsi nám ji daroval... jak šťastní bychom byli! Proč jen nechápeme, když Ty sám jsi nám dal tento dar chápavosti?

  Ke svému neštěstí mrháme Tvým darem na věci plané a nestálé a snad nám to ani nedochází a nestihneme si to uvědomit – buď proto, že nám to není dáno, nebo že zemřeme dříve, než prohlédneme.

  Ó, jaká zaslepenost, ó, jaká zaslepenost! Takhle se ztratit v lidských naukách, ačkoliv nás nevedou k dosažení věčného cíle, jímž přeci nemůže být něco, co jednou vezme za své...

  Ó, můj Snoubenče, ó, můj Snoubenče, jak tvrdé je – pro toho, kdo Tě tolik miluje –, jak tvrdé je si uvědomit, jak velice lidé zanedbávají poznání Tebe..., jako by každá jiná věc byla mnohem důležitější!

  Jaký rozvrat lidského uvažování! Vždyť dnes i ti nejlepší, kteří chtějí být opravdovými křesťany, schvalují a podle okolností dokonce dělají takové věci! A vymlouvají se tu na společenské konvence, tu na dnešní dobu, a sami se tak připodobňují světu a mění se k horšímu.

  Ach, ty ničivá civilizace, která kousek po kousku zhášíš víru v srdci člověka!

  Ó Snoubenče, ó, Snoubenče! Kdo, zprostřed tohoto nesmírného světa, se odhodlá a bude Tě následovat? Jestliže se přece najde, bude se zdráhat pro svou špatnost. Jiný pak pro lidské ohledy. Dalšímu zabrání nevědomost, v níž vyrůstal a byl vychováván, poměry a bída. Nejsou to tito nevědomí, ani oni špatní, kdo se nechávají fascinovat prázdným světským věděním. Jsou to spíše ti, které jsem zmínila úplně ponejprv, pyšní, kteří ustrnou v poznávání věcí Božích.

  Ano, On vskutku nemá, kam by hlavu složil.¹ Všude bodláčí a trní,² marnost nad marnost.³

  A bojím se, že i to, co vypadá jako ctnost, není pravou, solidní zbožností. Ano, bohatý neuteče⁴ hnán strachem, že se nakazí: místo, aby se nám ze světské slávy zvedal žaludek, lačníme po ní a těšíme se z toho, když ji máme na dosah.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Gal 5,14.13; Jan 13,34

  Celý Zákon ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe.“ * Navzájem si posluhujte láskou.
  V. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se i vy milujte navzájem. * Navzájem.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Všemohoucí věčný Bože, blahoslavená Terezie se z lásky k tobě zcela zasvětila modlitbě a péči o mládež a o chudé; na její přímluvu nám dopřej, abychom i my v tomto světě s láskou pracovali pro tebe a došli odpočinutí v tobě. Skrze tvého Syna...

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Oz 2,16b.17b.21–22
Žalm: 45(44),11–12.14–15a.15b–16   Odp.: srov. Mt 25,6
Evangelium: Mt 25,1–13