Jáchyma de Vedruna de Mas (1783–1854)

Jáchyma de Vedruna de Mas (1783–1854)

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Pro vysvětlení: malá Jáchyma byla živá a citlivá dívka s typickým velkorysým životním entuziasmem, který zpravidla u dětí nacházíme. Přirozeně – ale nijak výjimečně – ji to rovněž táhlo k tehdejší tradiční zbožnosti. V relativně útlém věku (1) přišla s myšlenkou – a trvala na ní –, že musí vstoupit do klauzurovaného konventu karmelitek. Byla velmi překvapená, že toto přání naráží na nepochopení a odmítání. Rodiče si byli jistí, že ji tyto dětské fantazie přejdou. A přešly. Ovšem jen na čas.

Intenzivní modlitební život Jáchymy a vědomí přítomnosti Boží v jejím životě však nezeslábly. Dokonce praktické věci, jako šití nebo práce na zahradě, jí byly cestou k duchovnímu poznání nebo alespoň připomínkou zasvětit Bohu i nejbezvýznamnější činnosti. Jestli nebude moci prožít svůj život jako mniška v láskyplném ztišení v kontemplativním klášteře, pak ji Bůh jistě volá k tomu, aby mu sloužila nějakým jiným způsobem.

V roce 1799 požádal rodiče Jáchymy o její ruku mladý právník Teodoro de Mas a oni souhlasili. Přestože byl o něco starší než jeho budoucí nevěsta, byl Teodoro jinak příjemný muž z dobré rodiny a rodičům se zdálo, že se dobře hodí pro jejich dceru. Jáchyma se nejprve obávala, že by tímto sňatkem zradila své pravé povolání. Ale jakmile poznala svého budoucího manžela, zjistila, že mají mnoho společného. Teodoro například velmi vážně uvažoval o řeholním životě, stále se rád modlil a konal skutky lásky. Tak se oba rozhodli uzavřít manželství s tím, že budou vychovávat Bohem svěřené děti k upřímnému křesťanskému životu, nicméně že Jáchyma později – pokud ji toto přání neopustí – odejde do kláštera.

Teodoro a Jáchyma měli devět dětí – tři z nich brzy zemřely – a vychovávali je v atmosféře obětavé lásky. Doba, ve které žili, však byla velmi nestabilní. Když Napoleon táhl s francouzskými vojsky na jih a dobýval vítězství za vítězstvím, Španělsko bylo vtaženo do víru válečných a revolučních hrůz. Kvůli bezpečnosti přestěhoval Teodoro svou rodinu z Barcelony do svého rodiště ve Vich a pak se připojil k španělskému vojsku bránícímu svou vlast. Krutý konflikt rozpoutal bezuzdné násilí a krveprolití, takže nikdo ve Španělsku jím nezůstal pro zbytek svého života nepoznamenán (2).

Po celou dobu válečné vřavy se Jáchyma snažila být i nadále obětavou a milující matkou a manželkou. Teodoro odešel z armády v roce 1813, když se válka schylovala ke konci. Vrátil se ke své rodině a k civilnímu zaměstnání v naději, že bude moci žít normálnějším způsobem života. Ale válečné boje, kterými prošel, vážně poškodily jeho zdraví. Když Teodoro v roce 1816 náhle zemřel, Jáchymě bylo teprve 33 let. Zase se musela starat o výchovu dětí sama. Pro dalších deset let tedy zasvětila svůj život dětem. Značnou část svého dědictví vynaložila na to, aby je zabezpečila také do budoucnosti. Sama i nadále žila prostě, pokračovala v životě modlitby a pomáhala zvláště nemocným ve Vich.

Když děti jedno po druhém opustily domov (čtyři vstoupily do řeholí, dvě do manželství), Jáchyma začala uvažovat, jak dál naloží se svým životem. Její duchovní vůdce, kapucín Esteban de Olot, jí radil, aby nevstupovala do již existujícího řádu, ale založila nové společenství. Poukazoval na to, že Jáchyma je obdarována pro dvojí formu služby: vychovávat dívky a ošetřovat nemocné, proto se má nové společenství zaměřit na tyto dvě záslužné činnosti. S požehnáním biskupa ve Vich založila tedy Jáchyma v roce 1826 kongregaci Karmelitky lásky (Sororum Carmelitarum a caritate) (3).

První komunita měla pouze devět sester, ale všechny složily své sliby s nadšením a naplněny nadějí s ohledem na budoucnost kongregace. Počáteční roky společného života prožívaly v extrémní chudobě, neboť bohatí a vlivní donátoři se zdráhali podporovat skupinu, která se zdála být odsouzena k zániku. I za těchto okolností sestry v krátké době založily nemocnici ve městě Tarrega a pro tamější obyvatele na poli svého charismatu vykonaly mnoho dobrého.

V roce 1833 se opět rozpoutala válka a Jáchyma a její sestry znovu trpěly jejími nesmyslnými krutostmi. Krvavé karlistické války (4) rozdělily Španělsko na potírající se politické frakce, avšak Karmelitky lásky ošetřovaly raněné obou táborů a vytvářely tak jakousi neutrální zónu, zbudovanou na základech lásky a milosrdenství. Jáchyma pak musela na krátkou dobu uprchnout do exilu do Francie (5), aby se s Boží pomocí vyhnula nebezpečí, které jí hrozilo.

Když se v roce 1843 vrátila, její kongregace prožila období úžasného rozkvětu a růstu. Jáchyma a spolusestry složily věčné sliby při mši svaté, které předsedal svatý Antonín Klaret (6). Když kongregace obdržela definitivní schválení Říma, začala expandovat do celého Španělska i do jiných zemí (7). V roce 1849 měla Jáchyma první mozkovou příhodu. Po ní následovaly další a následné stupňující se ochrnutí ochromovalo víc a víc její vitalitu. Ačkoli její duševní síly zůstaly i nadále neoslabené, poslušně postoupila vedení kongregace jiným a vedla prostý život řadové sestry. Navzdory tělesné slabosti se nevyhýbala žádné práci. Jáchyma zemřela v roce 1854 a byla pochována v mateřinci ve Vich. Pokojně odešla vstříc setkání s Bohem s vědomím, že se stala v jeho rukou nástrojem dobrého a krásného díla. Za blahoslavenou byla prohlášena 19. května 1940 a svatořečena byla papežem Janem XXIII. 12. dubna 1959. Její památku na Karmelu slavíme 22. května.

(1) Uvádí se, že jí bylo buď dvanáct, nebo dokonce devět let.
(2) V červnu roku 1808 nabídl Napoleon svému bratru Josefovi, do té doby neapolskému králi, španělskou korunu.Tím začala španělská válka, která pustošila zemi v letech 1808–14. Mnohé kláštery byly obsazeny vojenskou posádkou a po válce zůstaly v ruinách. Fungující komunity byly i nadále vystaveny intenzivní perzekuci, například nesměly přijímat novice. Mezi lety 1808–1835 poklesl počet členů španělského Karmelu z 1689 na 1078 bratří. Roku 1836 byly plošně zrušeny všechny řády, které se nevěnovaly školství nebo zdravotnictví.
(3) Vzhledem k postupující likvidaci řeholního života, která roku 1836 vyústila do zmiňovaného plošného rušení řádů, které se nevěnovaly charitativní činnosti, se založení této činné kongregace osvědčilo jako výborná volba.
(4) Jednalo se o občanské války ve Španělsku vyvolané dynastickými spory o španělský trůn. První karlistická válka proběhla v letech 1833–39.
(5) Ve francouzském exilu pobýval tou dobou i blahoslavený František od Ježíše, Marie a Josefa.
(6) Antonín Maria Klaret (1807–70) pocházel z diecéze Vich. Ke Karmelu ho vázaly i srdečné příbuzenské vztahy – karmelitkou byla jeho rodná sestra Marie i tři neteře. Kongregaci sester dával opakovaně exercicie, byl ustanoven jejich duchovním vůdcem a roku 1850 pro ně vypracoval konstituce.
(7) Roku 1854, když Jáchyma umírá, měla již 150 domů.

(Podle St. Joachina de Vedruna de Mas... a strojopisu P. Metoděje Minaříka: Svatí Karmelu zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Jáchyma de Vedruna de Mas (112.94 kB)

  22. května

  SV. JÁCHYMY DE VEDRUNA DE MAS,

  ŘEHOLNICE

  Narodila se v Barceloně 16. dubna 1783 ve významné šlechtické rodině. Záhy vypukla Francouzská revoluce, Španělsko bylo krutě zasaženo napoleonskými válkami a posléze i válkou občanskou, církev byla pronásledována. Jáchyma od dětství toužila po kontemplativním karmelitánském životě. Přesto se v šestnácti letech na přání rodičů provdala. Manžel se zapojil do vojenské obrany vlasti, vrátil se s podlomeným zdravím a roku 1816 zemřel. Třiatřicetiletá vdova sama pečovala o šest dětí (další tři již dříve zemřely), a když se osamostatnily, začala se věnovat ošetřování nemocných a výchově chudých dětí. Stále toužila po životě v ústraní, ale snad i vzhledem k postupující likvidaci kontemplativních řádů zareagovala Jáchyma na potřeby válečné doby a na doporučení zpovědníka založila roku 1826 ve městě Vich Kongregaci sester karmelitek „od lásky“ (de caridad). Sestry provozovaly nemocnici a sloužily raněným. Společenství se rychle rozrůstalo. Život svaté Jáchymy byl naplněn modlitbou, sebezříkáním, odloučeností, pokorou a láskou, vynikala úctou k Nejsvětější Trojici. V posledních pěti letech života ji ochromila několikerá mozková příhoda, musela přijmout fyzickou bezmocnost. Zemřela 28. srpna 1854 ve Vich, tam je i pohřbena. Za blahoslavenou byla prohlášena roku 1940, za svatou v roce 1959.

  Společné texty o svatých ženách (o řeholnicích), nebo o svatých, kteří vynikali milosrdnými skutky.

  Modlitba se čtením

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z dopisů svaté Jáchymy de Vedruna

  (Epistolario, Vitoria, 1969, str. 275.245.260.297.254.297.37)

  Nade všechno mějte lásku

  Kéž bychom všechny hořely láskou k jedinému Pánu. Kdybychom jí vzplanuly, zvěstovaly bychom a zřetelně světu ukazovaly lásku stále větší, takže bychom jej celý zapálily. A proto všem říkám: Mějme velké touhy a Pán nám jistě dá, co bude pro nás nejvhodnější.

  Ano, snažme se odstranit ze svých srdcí vše, co by mohlo překážet čisté lásce k milovanému Ježíši. On celý je láska; a v lásce touží se s námi sdílet. Dobrý Ježíš nás bez ustání volá; jak dlouho si budeme zacpávat uši? Hleďme, ať jsou naše srdce stále připravena, naše vůle ať je cele oddána Ježíši, naše mohutnosti a všechny naše smysly ať slouží Ježíši.

  Ať v našem srdci není jiná náklonnost než láska, a to láska stále větší, protože láska nikdy neřekne „dost“ a neustane, dokud se celá nerozpálí ohněm. A když čistá láska k Ježíši zcela roznítí naše srdce, odejme mu vše, co není láskou.

  Nespěme; milujme Boha bez přestání. Pouze Bůh, Stvořitel nebe i země, ať je naším odpočinkem i útěchou. Ano, jen láska k Bohu trvá, vše ostatní pomíjí.

  Zkrátka: Láska, láska, stále větší láska, která se nikdy neunaví. Čím více budeme Boha milovat, tím více budeme toužit ho milovat. Hledejme Ježíše, když ho budeme mít v srdci, s ním a v něm budeme mít vše.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Jan 15,9; 1 Jan 4,16; Ef 5,2

  Zůstaňte v mé lásce. * Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. (V době velikonoční: Aleluja.)
  V. Žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a vydal sebe za nás. * Kdo zůstává.

  Ranní chvály

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, tys povzbuzoval svatou Jáchymu, aby znovu a znovu opouštěla svou touhu po kontemplativním životě ve prospěch nemocných a chudých; dej, ať na její přímluvu pravdivě rozlišujeme své povolání k modlitbě i ke službě. Skrze tvého Syna...

  Nešpory

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali, praví Pán.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: 1 Jan 3,14–18
Žalm 112(111),1–2.3–4.6b–7.9    Odp.: 2
Evangelium: Mk 9,34–37