Izidor Bakanja (kol. 1885–1909)

Izidor Bakanja (kol. 1885–1909)

(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)

Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).

Mnozí z belgických dozorců byli ateisté a nenáviděli misionáře, kteří bojovali za práva a spravedlnost pro domorodé obyvatelstvo; hanlivě a výsměšně užívali označení »mon père« (»můj otec«) pro kohokoli, kdo byl nějak spojen s náboženstvím. Izidor zakusil jejich nenávist, když požádal o dovolenou, aby mohl navštívit domov. Odmítli a nařídili mu, aby přestal učit své spolupracovníky modlitbě: „Chceš, aby se celá vesnice modlila, a nikdo nechce pracovat!“ Zakázali mu nosit karmelitánský škapulíř, a když neuposlechl, dvakrát jej zmrskali. Při druhém mrskání, 22. dubna roku 1909, mu dozorce strhl škapulíř z krku, připoutal ho a nasázel mu více než 100 ran bičem ze sloní kůže, který byl na konci opatřen hroty. Nechal ho pak připoutaného po celé dny.

Když kontroloval tuto plantáž inspektor (3), Izidor byl poslán do jiné vesnice. Podařilo se mu ukrýt v lese a pak se dovléci k inspektorovi: „Viděl jsem muže“, napsal zděšený inspektor, „který přišel z lesa a jehož záda byla rozdrásána hlubokými, hnisajícími, zapáchajícími ranami, pokrytými špínou a mouchami. Opíral se o dva klacky, aby se ke mně mohl přiblížit – nešel, ale vlekl se.“ Dozorce chtěl toto »zvíře mon père« zabít, ale inspektor mu v tom zabránil. Vzal Izidora domů a ošetřoval ho, ale ten věděl, že už se neuzdraví: „Uvidíte-li mou matku nebo půjdete-li k soudu anebo se setkáte s nějakým knězem, řekněte jim, že umírám, protože jsem křesťanem.“

Dva misionáři, kteří s ním strávili několik dní, vyprávěli, že zbožně přijal svátost nemocných a viatikum. Tito misionáři na Izidora naléhali, aby dozorci odpustil, a on je ujistil, že už to učinil. „Budu se za něho modlit. A když budu v nebi, budu se za něj modlit ještě víc,“ dodal.

Izidor zemřel na následky utrpěných zranění 15. srpna roku 1909, po několika měsících utrpení a modliteb, s růžencem v rukou a škapulířem kolem krku. Byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. 24. dubna roku 1994.

Památku blahoslaveného Izidora Bakanji si na Karmelu připomínáme 12. srpna.

(1) Krátce poté, co bylo v 70. letech 19. století prozkoumáno Evropany dosud neprobádané povodí řeky Kongo, vznikl „Svobodný stát Kongo“. Jednalo se o první kolonii na tomto území; existovala v letech 1885–1908 (časově se tedy právě kryje s životem bl. Izidora). Kolonie byla až do roku 1908 de facto soukromým vlastnictvím belgického krále Leopolda II., jehož režim se vyznačoval nesmírnou brutalitou a bezohledným rabováním přírodních zdrojů. Uvádí se, že v důsledku surové koloniální politiky klesl počet obyvatel kolonie během dvaceti let o deset milionů, snížil se tedy zhruba na polovinu.

(2) Katechista v misiích je ten, kdo není duchovním, ale je náležitě vzdělán ve speciální škole nebo pod vedením misionářů, vyniká křesťanským životem a vyučuje evangelium, liturgii a koná charitativní činnost. Nad to může být pověřen za nepřítomnosti či zaneprázdněnosti řádného udělovatele křtu (kněze a jáhna) udílet tuto svátost.

(3) Stále brutálnější masakry domorodého obyvatelstva vedly v letech 1904–1905 k ustavení mezinárodní vyšetřovací komise. Pod tlakem veřejného mínění byl nakonec Leopold II. donucen přenechat kolonii belgickému státu; kolonie se přejmenovala na Belgické Kongo (1908–1960). Od šedesátých let nese název Demokratická republika Kongo, s výjimkou let 1971–1997, kdy se stát jmenoval Zair.

(Z Bl. Isidore Bakanja... přeložil: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Izidor Bakanja (113.07 kB)

  12. srpna

  BL. IZIDORA BAKANJI, MUČEDNÍKA

  Izidor Bakanja [bakandža], člen domorodého kmene Boangi, se narodil kolem roku 1887 v Kongu, které se tou dobou stalo belgickou kolonií. Od chlapeckých let se musel živit jako námezdní dělník prací pro belgické zaměstnavatele. Koloniální správa se vůči Afričanům chovala velmi brutálně a bezohledně rabovala tamní přírodní zdroje. V dospívání se Izidor setkal s trapistickými misionáři a stal se jedním z prvních křesťanů v té oblasti. Svůj vztah k Panně Marii vyjadřoval modlitbou růžence a úctou ke karmelskému škapulíři. Růženec a škapulíř považoval za symboly své nové důstojnosti křesťana. Bělošský zaměstnavatel, roztrpčený šířením křesťanství mezi domorodými dělníky, marně nutil Izidora k odložení škapulíře. Nakonec jej kvůli tomu nechal krutě zbičovat. Po šesti měsících Izidor 15. srpna 1909 na následky utrpěných zranění zemřel. Před smrtí svému vrahu odpustil a modlil se za něj. Za blahoslaveného prohlásil Izidora Jan Pavel II. v Římě 24. dubna 1994.

  Společné texty o jednom mučedníkovi.

  Modlitba se čtením

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z promluvy papeže Jana Pavla II.
  při blahořečení Izidora Bakanji

  (Řím, 24. dubna 1994)

  Podstoupil jsi bičování jako tvůj Mistr…
  jako tvůj Mistr, i ty jsi odpustil

  Izidore Bakanjo, mladý laiku ze Zairu, ty ses stal člověkem hrdinské víry. Po svém křtu, povolán šířit radostnou zvěst, jsi dokázal mluvit s druhými o své víře a svědčil jsi o Kristu tak věrohodně, že tě záhy považovali za velmi schopného katechistu.¹ Ano, blahoslavený Izidore, v naprosté věrnosti křestním závazkům jsi byl skutečným katechistou a velkoryse ses nasadil pro šíření evangelia a církev v Africe.

  Dnes, kdy veřejně vyhlašujeme tvé zásluhy, chceme zároveň vyjádřit úctu všem katechistům, tolik nepostradatelným při budování církve na africkém kontinentě. Jsou to oni, kdo mezi svými soukmenovci předcházejí, doprovázejí a doplňují působení kněží. Jsou to oni, kdo udržují víru i v dobách pronásledování. Umějí být skutečnými pastýři, kteří znají své ovce a ovce znají je; a – je-li to třeba – brání stádo i za cenu vlastního života. Katechisté si uvědomují, že mnozí z jejich bratří a sester dosud nepatří ke stádu Kristovu a čekají na slovo evangelia. A tak vším, co dělají, vydávají pravdivé svědectví Kristu, jedinému Pastýři.

  Izidore, Kristus tě pozval k plné účasti na velikonočním tajemství, na vrcholném díle své lásky. Chtěl jsi – za každou cenu – zůstat věrný víře a svému křtu, a proto jsi podstoupil bičování jako tvůj Mistr. Jako tvůj Mistr na kříži, i ty jsi odpustil svým pronásledovatelům a stal ses tvůrcem pokoje a smíření.

  V Africe, bolestně zkoušené etnickými konflikty, povzbuzuje tvůj jasný příklad děti téhož nebeského Otce ke svornosti a sblížení. Bratrskou lásku jsi prokazoval všem, všem bez rozdílu barvy pleti či společenského postavení. Získal jsi uznání a respekt u svých druhů, a přitom mnozí z nich neměli s křesťanstvím nic společného. Tak nám ukazuješ cestu k dialogu, který je mezi lidmi tolik potřebný.

  A zveš nás, abychom – tak jako ty – vzali k sobě Ježíšovu Matku, kterou nám On daroval z kříže. Oblečen do Mariina šatu jsi spolu s ní a jako ona putoval cestou víry. Jako Ježíš, dobrý Pastýř, jsi za ovce dal svůj život. Pomoz nám, kteří kráčíme toutéž cestou, ať se díváme na Marii a přijmeme ji za svou průvodkyni.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Mt 10,17.18.24.38

  Budou vás kvůli mně bičovat a vodit před vladaře a krále, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. * Není služebník nad svého pána.
  V. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. * Není služebník nad svého pána.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Milosrdný Bože, tys dal blahoslavenému Izidorovi sílu zachovat věrnost tobě a úctu Panně Marii Karmelské až k prolití krve; na jeho přímluvu nám dopřej, abychom ti byli vděční za dar víry, svědčili o tobě svým životem i umíráním a ze srdce odpouštěli všem lidem. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Jak 1,2–4.12
Žalm: 34(33),2–3.4–5.6–7.8–9     Odp.: 5b
Evangelium: Mt 10,17–22