Elizeus (IX. stol. př. Kr.)

Elizeus (IX. stol. př. Kr.)

(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)

Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).

To, že si zasloužil jméno „muž Boží“, dokazují především zázraky a divy všeho druhu, jimiž je jeho život protkán. Vykonal je pro sebe, ve prospěch jiných osob i ve prospěch celých komunit.

Ve svůj prospěch použil Eliášův plášť, aby rozdělil vody Jordánu a pak přes něj přešel suchou nohou (2 Kr 2,13n). Když byl na cestě do Bét-elu, dvě medvědice na kusy roztrhaly skupinu chlapců, kteří se mu pošklebovali a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!" (2 Kr 2,23n).

Mnoho divů učinil pro druhé: zachránil vdovu po jednom z prorockých žáků před věřitelem tím, že zázračně rozmnožil olej, z jehož prodeje pak mohla zaplatit dluh (2 Kr 4,1–7); svou přímluvou vyprosil syna své hostitelce, ženě ze Šúnemu, a později jej opět přivedl k životu poté, co chlapec zemřel na úžeh (2 Kr 4,8–37); jednomu z prorockých žáků zachránil vypůjčenou sekeru, která mu při kácení stromů spadla do hluboké vody (2 Kr 6,5–7); a konečně přikázal veliteli vojska aramejského krále Námanovi, aby se sedmkrát omyl v řece Jordánu, a tak byl uzdraven z malomocenství, které následně postihlo Elizeova sluhu Géchazího, jenž se provinil lakotou (2 Kr 5, Lk 4,27).

Zázračné působení Elizeovo přineslo užitek také celým komunitám: obyvatelům Jericha uzdravil špatnou vodu z městského pramene a proměnil ji ve vodu pitnou (2 Kr 2,19–22); prorockým žákům učinil poživatelnou polévku z jedovatých rostlin a rozmnožil pro ně chléb (2 Kr 4,38–44).

Elizeus se rovněž aktivně angažoval v politickém dění své země a významně je ovlivňoval svými proroctvími a zázraky. Když Jóram, král Izraele (853–42 př. Kr.), spolu s králem judským a edómským bojovali proti Méšovi, králi moábskému (850 př. Kr.), utišil Elizeus žízeň vojska a předpověděl Jóramovi vítězství (2 Kr 3), a sice kvůli judskému králi Jóšafatovi (870–849 př. Kr.).

Ve válce, kterou proti Izraeli vedl Ben-Hadad II., král aramejský, odhaloval Elizeus králi Jóramovi plány nepřátelského vojska nebo za pomoci lsti přivedl nepřátelské vojáky do zajetí do Samaří (2 Kr 6,8–23). Později, když týž Ben-Hadad II. dobýval Samaří, ohlásil Elizeus konec hladomoru, který v obléhaném městě vypukl, i ukončení obléhání jako takového (2 Kr 6,24–7,20). Když potom Ben-Hadad onemocněl, předpověděl Elizeus jeho smrt i to, že jeho vrahem bude Chazael, který pak skutečně krále udusil a kraloval místo něho (2 Kr 8,7–15). Prostřednictvím jednoho z prorockých žáků tajně pomazal v Rámotu v Gileádu Jehúa za budoucího krále nad Izraelem (843–16 př. Kr.) a dal mu za úkol vyhubit dům Achabův (2 Kr 9,1–10). Krátce před svou smrtí kolem roku 790 se Elizeus naposledy objevil na politické scéně, aby Jóašovi (801–786 př. Kr.), druhému nástupci krále Jehúa, předpověděl trojí vítězství nad Sýrií (2 Kr 13,14–19).

Na rozdíl od Eliáše zůstal Elizeus v úzkém kontaktu s „prorockými žáky“ a měl na ně velký vliv (2 Kr 2,3.15–17; 6,1–3). Elizeus konal zázraky během svého pozemského života a divotvůrcem zůstal i po smrti: když do jeho hrobu narychlo pohřbili mrtvého muže a jeho tělo se dotklo Elizeových kostí, muž znovu ožil a postavil se na nohy (2 Kr 13,20). Ještě v době sv. Jeronýma (347–420) bylo možné v Samaří vidět prázdnou hrobku proroka Elizea. Julián Apostata (331–363) ji znesvětil, ale několik kostí se zachránilo; část z nich byla přenesena do Alexandrie, část do Konstantinopole. V roce 718 se některé ostatky dostaly do Ravenny, kde se ztratily. Později zde v bazilice Sant’Apollinare Nuovo byla vystavována – jak se tvrdilo – část hlavy proroka Elizea.

Podle starých martyrologií se liturgický svátek proroka Elizea slavil 29. srpna. Etiopská církev jej slaví 16. října. Řekové a latiníci naproti tomu 14. června. V Konstantinopoli se kromě svátku proroka Elizea 14. června připomínala i společná památka Elizea, Eliáše, Mojžíše a Árona 20. července.
V karmelitánském řádu si památku proroka Elizea připomínáme 14. června.

(Podle St. Elisha, Prophet... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Elizeus (134.81 kB)

  14. června

  SV. ELIZEA, PROROKA

  PAMÁTKA

  Elizeus („Bůh vysvobodil“) je výraznou osobností biblických dějin spásy 9. století před Kristem. Bůh ho povolal přímou volbou (1 Král 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Král 19,19–21). Když byl Eliáš vzat do nebe, obdržel Elizeus prvorozenecký podíl Eliášova ducha a pokračoval v jeho poslání. Elizeus vykonal mnoho zázraků (vzkřísil mrtvého chlapce, Námana uzdravil z malomocenství, rozmnožil chleby, uzdravil vodu pramene v Jerichu), zároveň svým prorockým slovem významně ovlivňoval politické dění v zemi. Role, kterou Řád přisuzoval prorokům, odpovídala tradici vytyčené církevními otci: roku 1337 tak Jean Cheminot volně cituje svatého Jeronýma: „Naším zakladatelem je Eliáš, naším vůdcem Elizeus, dalšími našimi vůdci jsou proročtí žáci, kteří žili mimo města v samotě a své stany rozbili podél vod Jordánu.“ Svátek sv. Elizea byl v Řádu zaveden roku 1399; dnes na proroky pohlížíme jako na posly Božího slova, kteří nás inspirují a vybízejí kráčet spolu s nejposlednějšími cestou spravedlnosti, solidarity a mystiky (srov. Konst., čl. 115, RIVC 47).

  Společné texty o svatých mužích.

  Uvedení do první modlitby dne

  Ant. Pojďme, klaňme se Hospodinu, který skrze proroky vykonal podivuhodné činy.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS

  V potu tváře na poli zoraném
  přijímá Elizeus Boží setbu:
  S pláštěm dává svou Eliáš mu službu
  s výzvou, by uchoval to v srdci svém.

  Když pak má být vzat vzhůru Eliáš,
  ptá se, co by měl žáku svému dáti.
  Ten těžkou věc si žádá obdržeti:
  „Kéž ducha svého dvojnásob mi dáš.“

  V jeho síle svůj úkol začíná,
  v Jerichu solí vodu uzdravuje,
  vdově olej soucitně rozmnožuje
  dle počtu nádob, které prázdné má.

  Muži Boží, za nás se přimlouvej,
  nádobou prázdnou ať jsme pro moc Páně,
  půdou dobrou, světlem a solí země,
  a dvojnásob nám ducha svého dej.

  PRVNÍ ČTENÍ

  Z Druhé knihy královské

  2,1.6–14

  Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?!

  Když Hospodin chtěl odnést Eliáše ve vichřici do nebe, šel Eliáš a Elizeus z Gilgalu. Když přišli do Jericha, řekl Eliáš Elizeovi: „Zůstaň, prosím, zde, neboť Hospodin mě posílá k Jordánu.“ Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin a jako že jsi živ ty, neopustím tě!“ Šli tedy oba. Šlo také padesát z prorockých učedníků a stanuli daleko stranou, zatímco se ti dva zastavili u Jordánu. Eliáš vzal svůj plášť, svinul ho a udeřil jím o vodu, takže se rozdělila na dvě strany a oba přešli suchou nohou. Když přešli, řekl Eliáš Elizeovi: „Žádej si, co bych ti měl udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elizeus odpověděl: „Prosím, ať jsou na mně dvě třetiny tvého ducha!“ Eliáš řekl: „Těžkou věc žádáš. Uvidíš-li mě, až budu od tebe vzat, stane se ti tak, neuvidíš-li, nestane se.“ Když tak spolu šli a mluvili, hle – ohnivý vůz s ohnivými koňmi oddělil je od sebe a Eliáš vystoupil ve vichřici do nebe. Elizeus to viděl a zvolal: „Otče můj, otče můj, který řídíš válečný vůz Izraele!“ Když už ho neviděl, chopil se svých šatů a roztrhl je na dva kusy. Zdvihl Eliášův plášť, který z něho spadl, obrátil se a stanul na břehu Jordánu. Vzal Eliášův plášť, který z něho spadl, udeřil jím o vodu a pravil: „Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?!“ Když udeřil o vodu, ta se rozdělila na dvě strany a Elizeus přešel.

  ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

  2 Král 2,6.12

  Eliáš řekl Elizeovi: Zůstaň, prosím, zde, neboť Hospodin mě posílá k Jordánu. * Jako že je živ Hospodin a jako že jsi živ ty, neopustím tě!
  V. Otče můj, otče můj, který válečný vůz Izraele řídíš. * Jako že je živ Hospodin a jako že jsi živ ty, neopustím tě!

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z kázání svatého Maxima Turínského, biskupa

  (Sermo 84, 2–3: CCL 23, 344–346)

  Uzdravení vod je předobrazem církve

  Co říci o zásluhách Elizeových? Předně si zaslouží chválu, že chtěl překonat otce Eliáše v milosti, když žádá, aby dostal dvojnásobný díl jeho ducha. Ve své žádosti je sice chamtivý, ale zaslouží si, aby mu bylo vyhověno. Zatímco od Eliáše požaduje více, než on může dát, svými zásluhami působí, že mu Eliáš může tuto milost udělit.

  Neboť když týž Elizeus, poté co jeho učitel vystoupil do nebe, přišel do Jericha a žádal obyvatele, aby se v tom městě mohl usadit, řekli mu: „Hle, v městě se dobře sídlí, ale voda je zlá a neplodná.“ Tehdy přikázal, aby mu podali hliněnou nádobu, dali do ní sůl, a on přistoupil k místu, kde voda vyvěrala, vhodil sůl do vody a řekl: „Toto praví Hospodin: Uzdravuji tuto vodu, už odtud nevzejde smrt či neplodnost,“ a voda je zdravá až dodnes.¹

  Vizte tedy, jak velké jsou zásluhy Elizeovy. Jeho první návštěva ve městě znamená velkou plodnost obyvatel. Když totiž odvrátil neplodnost vody, dopřál posloupnost dědiců. Tímto skutkem totiž Elizeus nezachránil jen jediného člověka, ani neposkytl lék jednomu jedinému domu, nýbrž zachránil lid celého města. Kdyby to totiž učinil později, mezitím by zavládla neplodnost, všichni by zestárli, město by zůstalo bez obyvatel. Když tedy Elizeus uzdravil vodu, uzdravil i lid. A když požehnal pramen vod, poskytl jakýsi pramen duší. Neboť jako posvěcením pramene začala ze skrytých tepen země vyvěrat zdravá voda, tak ze skrytých útrob matčina těla vyšlo zdravé potomstvo.

  Elizeus totiž nepožehnal jen pouhé toky, které již byly shromážděny v lůně pramenů, ale také ony, které – neodlišené dosud v pusté mokřině země – měly ponenáhlu vystoupit na povrch později. Proto praví Písmo, že Elizeus požehnal místo, kde voda vyvěrala: aby kanoucí vodu zasáhlo posvěcení dříve, než ji pojme mateřský klín pramene. A tak poněvadž apoštol Pavel říká: „To se jim přihodilo jako výstražný příklad,“² podívejme se tedy, jaká je skutečnost, ke které se tento příklad vztahuje.

  To církev je ono neplodné město, které před příchodem Kristovým bylo stiženo neplodností, zkažeností vod, to jest neznabožstvím pohanských národů, nemohlo plodit Bohu syny. Avšak když přišel Kristus, přijal jako hliněnou nádobu lidské tělo, uzdravil zkaženost vod, to jest, odstranil neznabožství národů, a hned církev, která byla neplodná, začala být plodnou.

  Proto i apoštol říká: Raduj se, neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.³ Více dětí totiž zplodil z té církve, která byla neplodná, než přijal ze synagógy, která plodná byla.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  2 Král 2,21–22

  Elizeus vyšel k místu, kde voda vyvěrala, hodil tam sůl a řekl: Toto praví Hospodin: Uzdravuji tuto vodu, * už nikdy odtud nevzejde smrt či neplodnost.
  V. A voda je zdravá až dodnes podle Elizeova slova, které promluvil, * už nikdy.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

  Ranní chvály

  Hymnus není přeložený, ale hodí se hymnus ze společných textů o svatých mužích Všichni zvučně prozpěvujte.

  1. ant. Ať Náman přijde ke mně, řekl Elizeus, a pozná, že je v Izraeli prorok.

  Žalmy a kantikum nedělní z 1. týdne.

  2. ant. Když hudebník hrál žalmy, byla nad Elizeem Hospodinova ruka a prorokoval.

  3. ant. Za svého života se nechvěl před vládcem a nikdo nad ním neměl moci.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Sir 48,12b–15

  Za svého života se nechvěl před vládcem a nikdo nad ním neměl moci. Nic mu nebylo nesnadné, i po smrti prorokovalo jeho tělo. Za svého života dělal divy, i po smrti byla úžasná jeho díla.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Eliáš vystoupil ve vichřici do nebe. * A duch Eliášův spočinul na Elizeovi.
  V. Elizeus zdvihl plášť Eliášův. * A duch Eliášův spočinul na Elizeovi. Sláva Otci. Eliáš vystoupil.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Požehnaný Král nebes, Hospodin proroků, jenž ústy svých svatých dává zákon věřícím, ukazuje cestu pokoje a spásy a na Elizeovu přímluvu nám připravuje místo v nebi.

  PROSBY

  Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna a vydal ho za nás. Jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? S důvěrou prosme:

  Učiň nás svědky svého slova.

  Králi proroků, tys naplnil Elizea Eliášovým duchem,
  — oživ i v nás prorocký dar, který jsme všichni přijali ve svátosti křtu.

  Synu, Slovo Otcovo, skrze Ducha svatého jsi mluvil ústy proroků,
  — zachovej všechny hlasatele evangelia v milosti a pravdě.

  Lékaři těla i duše, skrze proroky ses podivuhodně ujímal nemocných a potřebných,
  — uzdrav nemocné, posilni kolísající a chraň bezbranné.

  Chlebe života, skrze proroka Elizea jsi utišil hlad lidu,
  — posiluj naši solidaritu s hladovějícími a chudými na celém světě.

  Prameni laskavosti, skrze proroka Elizea jsi projevil milosrdenství i nepřátelům Izraele,
  — dej, ať jsme všem lidem bez rozdílu služebníky tvého milosrdenství a smíření.

  Otče náš.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, náš Ochránce a Vykupiteli, ty se skrze proroky ujímáš lidského pokolení a svému proroku Elizeovi jsi dal ducha Eliášova; oživ a rozmnož v nás prorocký dar, abychom všude vydávali svědectví o tvé přítomnosti a prozřetelnosti. Skrze tvého Syna…

  Nešpory

  Hymnus není přeložený, lze použít hymnus ze společných textů o svatých mužích Ó blahoslavený člověk.

  1. ant. Elizeus odpověděl: Žije Hospodin, před nímž stojím.

  Společné texty o svatých mužích.

  2. ant. Elizeus s prorockými žáky šli, aby si zbudovali místo k přebývání.

  3. ant. Král řekl: Vyprávěj mi o všech velikých skutcích, které Elizeus učinil.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  2 Petr 1,19–21

  Máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Dobrý pastýř dává život za své ovce * a modlí se za ně. Dobrý.
  V. Miluje své bratry * a modlí se za ně. Sláva Otci. Dobrý.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Elizeus dnes na Karmelu velebí Hospodina zástupů; ústy svého proroka Hospodin sesazuje mocné z trůnu a povyšuje ponížené. Sláva tobě, Pane, jenž jsi přijal Božího muže do království pokoje.

  PROSBY

  Bůh nám dává výroky proroků, aby svítily jako světlo na temném místě, dokud se nerozbřeskne den. Volejme k němu:

  Vlej prorockého ducha služebníkům svého slova.

  Pane, Bože vševládný, tys skrze proroka Elizea ustanovil nového krále nad Izraelem,
  — vlej svého Ducha těm, kdo stojí v čele národů, aby vládli moudře a spravedlivě.

  Hospodine, spravedlivý soudce, tys povolal Elizea, aby hájil čistotu víry Izraele,
  — posiluj nás svým Duchem, abychom horlivost a poslušnost víry uchovali až do konce.

  Bože v Trojici jediný, tys vedl Elizea k životu v bratrském společenství s prorockými žáky,
  — povzbuzuj nás, ať rozvíjíme naše vzájemné vztahy v rodině Karmelu i s ostatními lidmi.

  Otče svatý, Elizeus se stal předobrazem tvého Syna, když pozorně pečoval o nejposlednější z bratří,
  — i skrze nás dávej chléb hladovějícím, pomáhej sirotkům a vdovám a ochraňuj všechno tvorstvo.

  Bože Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bože živých, skrze Elizea jsi vytrhl chlapce ze smrti,
  — přiveď k životu i naše zemřelé bratry a sestry.

  Otče náš.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: 2 Král 5,7a.8–15a.17b
Nebo: 2 Král 2,11–15b
Žalm: 104(103),1+24.27–28.29b–30    Odp.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země.
Evangelium: Lk 4,24–27