Bartoloměj Fanti († 1495)

Bartoloměj Fanti († 1495)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 5. prosince)

Bartoloměj se narodil v první polovině 15. století v Mantově v Itálii. V témže městě vstoupil do karmelitánského řádu. Přesná data nejsou známa, ale v roce 1452 již působil jako kněz a později se o něm píše jako o vyhledávaném zpovědníkovi. Konvent, ve kterém žil, patřil k čerstvě schválené, přísnější větvi Karmelu, tzv. mantovské kongregaci (1).

28. února 1452 nacházíme jméno P. Bartoloměje Fantiho zapsané mezi členy bratrstva Panny Marie při mantovském kostele karmelitánů. Od 1. ledna 1460 se stal duchovním vůdcem a představeným bratrstva a této službě se svědomitě věnoval až do své smrti – plných 35 let. Sepsal pro bratrstvo jednoduchou řeholi, blízkou řeholi sv. Alberta, a stanovy.

Bartoloměj bývá někdy zobrazován s novici, k nimž promlouvá o Nejsvětější svátosti oltářní. Jeho životopisci hovoří o tom, že byl velkým ctitelem eucharistie a rovněž něžným ctitelem Panny Marie. Někteří zaznamenali, že blahoslavený Baptista Spagnoli byl Bartolomějovým novicem, ale zdá se, že Bartoloměj nikdy nezastával úřad novicmistra. Rovněž je pravdou, že Spagnoli svůj roční noviciát konal v letech 1463–64 ve Ferraře, a nikoliv v Mantově.
P. Bartoloměj byl pokorný a mírný a všem dával příklad života modlitby, velkodušnosti a věrné služby Pánu. Zemřel 5. prosince 1495 a hned po smrti byl uctíván a vzýván jako přímluvce.

V roce 1516 bylo Bartolomějovo tělo exhumováno, z hrobky přeneseno do mariánské kaple a v roce 1598 uloženo pod oltář. Po zrušení konventu v roce 1783 bylo přeneseno do kostela sv. Marka a odtud, asi o deset let později, do katedrály, kde se v kapli Korunované Panny Marie (Capella dell’Incoronata) nachází neporušené dodnes (2).

Za blahoslaveného jej v roce 1909 prohlásil papež Pius X., někdejší mantovský biskup a apoštol úcty k eucharistii. Památka blahoslaveného Bartoloměje Fantiho se na Karmelu slaví 5. prosince.

(1) Kláštery karmelitánů se postupně rozvinuly v městská duchovní centra a bratři se stále intenzivněji zapojovali do pastorace i do veřejného života vůbec (např. působením na universitách). Tomu vyšel vstříc papež Evžen IV., který roku 1432 zmírnil předpisy ohledně přebývání na celách a zdrženlivosti od masa. Bratři, kterým tato úprava připadala jako přílišné zmírnění řehole, požádali téhož papeže o dovolení žít přísnějším způsobem života. Tuto tak zvanou mantovskou reformovanou kongregaci potvrdil Evžen IV. roku 1442 a v této kongregaci o deset let později potkáváme Bartoloměje již jako kněze.
(2) V téže kapli je pohřben i blahoslavený Baptista Spagnoli.
Třetím významným blahoslaveným současníkem Bartoloměje Fantiho, karmelitánem, který se významně zasadil o reformu Karmelu, je potom Jan Soreth, v letech 1451–71 generální představený celého řádu.

(Z různých pramenů zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: bl. Bartoloměj Fanti (85.97 kB)

  5. prosince

  BL. BARTOLOMĚJE FANTIHO, KNĚZE

  Narodil se v první polovině 15. století v italské Mantově. V té době papež Evžen IV. zmírnil karmelitánskou řeholi (1432), což bratřím usnadnilo zapojení do pastorace i do veřejného života. Mantovský konvent, do něhož Bartoloměj vstoupil, však od téhož papeže získal dovolení zachovávat větší přísnost (1442). Bratři mantovské reformy se záhy stali vyhledávanými zpovědníky pro nově vznikající kláštery sester. Bartoloměj byl vysvěcen na kněze a stal se členem mariánského bratrstva při mantovském kostele karmelitánů. Od roku 1460 až do své smrti sloužil bratrstvu jako představený a duchovní rádce; pro bratrstvo sepsal prostou řeholi a stanovy. Vynikal hlubokým vztahem k Panně Marii a eucharistickou zbožností. Zemřel 5. prosince 1495, hned po smrti byl uctíván a vzýván jako přímluvce. Konvent byl roku 1783 zrušen, proto je dnes Bartolomějovo tělo uloženo v mantovské katedrále v kapli Panny Marie Korunované. Za blahoslaveného jej prohlásil v roce 1909 papež Pius X. (někdejší mantovský biskup a apoštol úcty k Eucharistii).

  Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

  Modlitba se čtením

  DRUHÉ ČTENÍ

  Z encykliky „Mysterium fidei“ papeže Pavla VI.

  (čl. 39; 40; 56–58, 67–70)

  Předně je Kristus přítomen ve své církvi, když církev jeho jménem přináší mešní oběť a když uděluje svátosti.

  Ale zcela zvláštním způsobem je Kristus v církvi přítomen ve svátosti Eucharistie, která je mezi ostatními svátostmi vřelejší co do zbožnosti, krásnější co do pojmu a světější v tom, co obsahuje.¹ Vždyť je v ní přítomen sám Kristus a je „dokonaným naplněním duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti.“²

  Tato přítomnost se nazývá „skutečná“ ne výlučně, jako by ostatní způsoby přítomnosti Krista v církvi „skutečné“ nebyly, spíše jde o přítomnost „par excellence“, protože je podstatná: tímto způsobem je v úplnosti přítomen celý Kristus, Bůh a člověk.³

  Katolická církev víru v přítomnost Kristova Těla a Krve v Eucharistii vždy dosvědčovala nejen učením, ale i životem, když ve všech dobách uctívala tuto svátost úctou klanění, příslušející pouze Bohu.

  Tuto bohopoctu vzdávala a vzdává katolická církev svátosti Eucharistie nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie, vystavuje je k slavnostnímu uctívání věřícími a nosí je v průvodech za radostné účasti početného lidu.

  O této úctě svědčí vícero starobylých církevních dokumentů. Pastýři církve vždy vedli věřící k tomu, aby Eucharistii, kterou mají u sebe doma, uchovávali s pozornou úctou.

  Je žádoucí, aby se co nejvíce věřících činně účastnilo mešní oběti každý den. Aby se čistě a svatě občerstvovali svatým přijímáním a aby za tak nesmírný dar náležitě děkovali.

  Ať také během dne nezapomínají na návštěvu Nejsvětější Svátosti. Ta ať je v chrámech uchovávána s co největší úctou, podle liturgických předpisů, na předním místě. Návštěva Nejsvětější Svátosti je důkazem vděčnosti, projevem lásky i povinné úcty zde přítomnému Kristu Pánu.

  Eucharistie propůjčuje křesťanskému lidu neocenitelnou důstojnost. Vždyť nejen tehdy, když je přinášena mešní oběť a svátost rozdílena věřícím, ale i poté, když mešní oběť a svaté přijímání již skončily, a Eucharistie je uchovávána v kostelích a oratořích, je Kristus opravdu Emanuel, to je „Bůh s námi“. Vždyť dnem i nocí je uprostřed nás a přebývá mezi námi, plný milosti a pravdy:⁴ On nás učí správnému jednání a živí v nás ctnosti; zarmoucené těší a slabé posiluje a všechny, kdo k němu přicházejí, volá k následování, aby se podle jeho příkladu učili být tiší a pokorní srdcem a nehledali sebe, ale Boha. Každý, kdo zbožně uctívá Eucharistii a snaží se pohotově a velkodušně milovat Krista, který nás miluje nekonečně, zakusí a přímo pochopí – s velkým vnitřním potěšením a užitkem – jakou cenu má život skrytý s Kristem v Bohu⁵ a jakou hodnotu má rozmluva s Kristem. Neboť zde na zemi není nic blaženějšího a na cestě svatosti nic účinnějšího.

  Nadto se Eucharistie uchovává v kostelích a oratořích jako duchovní střed řeholních komunit a farních společenství, ano, i celé církve a celého lidstva, neboť pod rouškou svátostných způsob obsahuje Krista – neviditelnou Hlavu církve, Vykupitele světa, střed všech srdcí, skrze něhož povstalo všechno, i my.⁶

  A tak úcta k Eucharistii velmi povzbuzuje k pěstování lásky „sociální“,⁷ takže společnému dobru dáváme přednost před soukromým, bereme za své záležitosti svého společenství, farnosti i celé církve a lásku rozprostíráme nad celým světem, protože poznáváme, že všude jsou údy Kristovy.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Jan 6,55–57

  Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, ten zůstává ve mně a já v něm. * Ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
  V. Mé Tělo je skutečný pokrm a má Krev je skutečný nápoj. * Ten, kdo jí mne.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, tys učinil blahoslaveného Bartoloměje apoštolem živé úcty k Eucharistii a oddané lásky k Panně Marii; dej, ať i my zde nacházíme plnost duchovního bohatství. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Gal 2,19–20
Žalm: 131(130),1.2.3    Odp.: Ochraň, Pane, duši mou v pokoji u tebe.
Evangelium: Jan 6,35–40