Angelus ze Sicílie († kolem 1220)

Angelus ze Sicílie († kolem 1220)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě „nevěřícími neznabohy“. Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Tyto skromné historické údaje se posléze rozrostly o řadu legendárních prvků, až se z nich vytvořily podrobné a barvité životopisy sv. Angela.

Zvlášť známý a rozšířený je životopis sepsaný jistým Henochem, o němž se říká, že byl karmelitánem a patriarchou jeruzalémským. Žil údajně během prvních desetiletí 13. století, nicméně podle chyb a chronologických údajů, které najdeme v jeho díle, se zdá, že autorem byl se vší pravděpodobností nějaký sicilský karmelitán, který psal v první polovině 15. století. Autor znal palestinské historické prameny, především Viléma z Týru (2) a Jacquese de Vitry (3), dále benediktinské a dominikánské hagiografie a rovněž apokalyptickou literaturu 14. století.

Podle Henochovy biografie se židovským rodičům Jesseovi a Marii narodila dvojčata Angelus a Jan (4). Narození chlapců jim bylo předpověděno Blahoslavenou Pannou ve zjevení, které zároveň vedlo k jejich obrácení na křesťanskou víru. Když bratři osiřeli, vychovával a vzdělával je až do jejich osmnáctého roku života patriarcha Nikodém. Pak vstoupili ke karmelitánům do kláštera sv. Anny, blízko Zlaté brány v Jeruzalémě, a po roční zkušební době odešli na horu Karmel, kde žili deset let přísným asketickým životem. Angelus začal brzy konat zázraky, o nichž čteme u otců Eliáše a Elizea: způsobil, že sekera, která spadla do vody, opět vyplavala, přešel Jordán suchou nohou, uzdravil malomocného, vzkřísil mrtvého, svolal oheň z nebe. Po vysvěcení na kněze odešel ve svých osmadvaceti letech do pouště, kde strávil pět let v modlitbě a pokání.

Na konci tohoto období se mu ve vidění ukázal Kristus. Vyzval jej, aby šel na Sicílii a přivedl k obrácení hříšníka jménem Berengarius, který žil dlouhá léta v nedovoleném vztahu se svou sestrou a měl s ní tři děti. Nejprve ale měl Angelus projít Alexandrií a vzít odtud několik relikvií. Když se Angelus modlil, aby Pán chránil Svaté město, byla mu zjevena slova o budoucnosti Jeruzaléma, Svaté země a křesťanů v Egyptě, v Malé Asii a v jižní Evropě. Tato proroctví měl šířit svými kázáními. Když se vrátil do Jeruzaléma, kde se mezitím jeho bratr Jan stal patriarchou, kázal Angelus šedesáti tisícům shromážděných lidí a pak se třemi společníky odešel do Alexandrie, kde mu patriarcha Athanasius (5) předal zmíněné relikvie.

V dubnu 1219 se Angelus plavil na Sicílii. Nedaleko ostrova, k němuž směřovali, se jeho loď střetla se čtyřmi saracénskými loděmi. Saracéni Angela a jeho druhy přepadli, přemohli je a začali mučit. Na světcovu modlitbu spadl oheň z nebe a sedmdesát útočníků usmrtil. Ostatní, bylo jich kolem tří set, oslepli, ale po svém obrácení ke křesťanství byli téměř všichni zázračně uzdraveni. Po zastávce v přístavu Messina pokračoval Angelus do města Civitavecchia, kde předal relikvie Federicovi Chiaramonte. Odtud šel do Říma (6). Při návštěvě svatých míst se zde setkal se sv. Františkem a Dominikem (7) v bazilice sv. Jana v Lateráně. Při této příležitosti Angelus předpověděl Františkova stigmata a František zase Angelovu blízkou mučednickou smrt. Angelus se pak vrátil do Palerma na Sicílii a byl hostem v klášteře basiliánů Santa Maria della Grotta. Kázal zde čtyřicet dní a pak pokračoval do Agrigenta. Cestou procházel přes Cefalù, kde ve veřejných lázních uzdravil sedm malomocných i palermského arcibiskupa. V Agrigentu kázal padesát dní a své putování zakončil v Licatě.

Angelus se snažil obrátit Berengaria nejprve domluvou v soukromí, pak jej ale vyzval k pokání i na veřejnosti. Podařilo se mu přivést k obrácení jeho sestru, to však popudilo Berengaria k ještě většímu odporu a hněvu. 5. května 1220, zatímco Angelus kázal pěti tisícům lidí nedaleko kostela svatých Filipa a Jakuba, jej Berengarius napadl, pětkrát udeřil svým mečem a smrtelně zranil. Světec před svou smrtí naléhal na přítomné svědky, aby se Berengariovi nemstili. Po smrti se Angelus zjevil arcibiskupovi z Palerma a požádal ho, aby jej pohřbil. Pohřeb se konal po osmi dnech a děly se při něm nejrůznější zázraky a znamení. Henochovi připisovaný životopis pak pokračuje zjevením sv. Jana Křtitele, který přikázal Athanasiovi Chiaramonte, patriarchovi alexandrijskému, aby oddělil několik relikvií z Angelova těla a odvezl je do Itálie a část daroval rovněž patriarchovu bratru, Federicovi Chiaramonte.

Henochova biografie není historicky věrohodná, přestože některé údaje se zdají být potvrzeny dalšími prameny. Autor ve skutečnosti pouze včlenil určitá historická data do tradované legendy, jak to bylo tehdy obvyklé. Sepsání životopisu spadá do doby, kdy výrazně vzrůstá úcta k tomuto světci. První známé vyobrazení sv. Angela pochází z počátku 30. let 15. století (8). V roce 1456 byl Angelus svatořečen (9) a generální kapitula roku1498 ustanovila, že se má Angelus denně připomínat ve všech konventech karmelitánského řádu. V roce 1564 byl k jeho svátku připojen oktáv (10).

Od roku 1625 se Angelův svátek slaví v Licatě obzvlášť slavnostním způsobem, neboť tehdy – na přímluvu sv. Angela – došlo k záchraně města před morovou epidemií. Následně byl Angelus prohlášen i ochráncem Palerma a stal se sicilským národním světcem. Roku 1662 byly jeho ostatky přeneseny z původního místa do karmelitánského kostela v Licatě, kde jsou uchovávány dodnes.

Při revizi řádového kalendáře roku 1972 byl svátek sv. Angela vypuštěn, ale po přezkoumání tradice byl v roce 1986 opět obnoven a slaví se 5. května.

(1) Jedná se o Processiho pojednání Brevis narratio de Scala Pilati, kde autor uvádí, že „S. Angelus Carmelita genibus flexis Scalam sanctam non sine lacrymis veneratur“.
(2) Vilém z Týru (asi 1130–1186), jeruzalémský historik, kronikář a arcibiskup v Týru.
(3) Jacques de Vitry (asi 1160/70–1240), historik, v letech 1216–1228 biskup v Akkonu, v jehož spisech máme vůbec první zmínky o životě poustevnické komunity na hoře Karmel.
(4) Tradičně se uvádí rok 1185.
(5) Patrně Athanasius Clermontský (Chiaramonte), první patriarcha právě ustanoveného Latinského alexandrijského patriarchátu.
(6) V jiných pramenech je Angelova cesta do Říma zmiňována v souvislosti se snahou bratří, aby jejich Řehole dosáhla papežského schválení. Angelova návštěva Říma by tak ústila do potvrzení papeže Honoria III. (1226), nicméně na definitivní uznání svých pravidel jakožto řehole v církevně-právním slova smyslu si bratři museli počkat až do roku 1247 (bula Quae Honorem Conditoris).
(7) Angelus († kolem 1220), František (†1226) a Dominik (†1221) byli nejenom současníci, ale vysloveně vrstevníci. Jejich případné setkání bylo možné.
(8) První známé vyobrazení sv. Angela se dochovalo v kompozici obrazu Madonna Trivulzio (cca 1430–33) od význačného italského renesančního malíře Filippa Lippiho. Lippi v mládí vstoupil do karmelitánského kláštera Carmine ve Florencii, pro nějž vytvořil i fresku znázorňující předání (Conferimento) zmírněné karmelitánské řehole papežem Evženem IV. (roku 1432, freska byla z velké části zničena).
(9) O pouhý rok později byla papežem Kalixtem III. povolena karmelitánům úcta k dalšímu sicilskému světci, sv. Albertu z Trapani.
(10) Bude se slavit po osm dní.

(Podle St. Angelus... zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Angelus ze Sicílie (127.58 kB)

  5. května

  SV. ANGELA ZE SICÍLIE, KNĚZE A MUČEDNÍKA

  PAMÁTKA

  Angelus († kolem 1222) byl vrstevníkem svatých Františka († 1226) a Dominika († 1221). Podle věrohodné tradice patřil k prvním karmelitánům, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany saracénů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel a odešli na Sicílii. Tam byl v první polovině 13. století v Licatě zabit „nevěřícími neznabohy“. Záhy byl ctěn jako mučedník, na místě jeho smrti byl zbudován kostel a v něm uloženo jeho tělo. Angelův kult byl potvrzen v polovině 15. století, lidová úcta k němu se rozšířila zejména po roce 1625, kdy jeho přímluva vysvobodila Licatu z morové epidemie. Jako jednoho ze svých patronů jej ctí diecéze Agrigento, byl prohlášen i ochráncem Palerma a stal se sicilským národním světcem vzývaným zvláště jako přímluvce v těžkostech. Jeho svátek byl při revizi řádového kalendáře roku 1972 vypuštěn, po přezkoumání tradice byl v roce 1986 opět obnoven.

  Společné texty o jednom mučedníkovi.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS (nápěv č. 1)

  Radost velká naplňuje
  kůry Božích andělů,
  před tvář Pána předstupuje
  věrný sluha Angelus,
  Mistru svému podoben je
  v mučednictví údělu.

  Církev Boží ať teď jásá,
  zvláště naše rodina,
  Karmel zdobí nová krása,
  bratr v nebi podíl má,
  Sicílie skví se rosou,
  krve jeho svlažená.

  V rozjímání věci Boží
  jeho srdce získaly,
  mýtil z něho každé hloží,
  by v něm květem voněly
  ctnosti, pro něž vroucně toužil
  světa se vzdát úskalí.

  Nazíral sám vrchol bytí,
  horou Boží stoupat chtěl:
  v raném mládí Pán v něm vznítil
  rozhodnutí pro Karmel,
  mezi bratry žádal žíti,
  štěstí věčné za cíl měl.

  Lid jej pravdy kazatelem,
  ctností všech zrcadlem zval,
  vzácně čirým drahokamem,
  Světla jas jenž rozléval,
  srdcím štvaným nepokojem
  spočinutí skýtával.

  Otci, Synu bez ustání,
  chvála nadšená ať zní,
  sláva, pocta, díkůvzdání,
  naše chvály provází,
  Duchu též ať vše se klaní,
  který z obou vychází. Amen.

  DRUHÉ ČTENÍ

  Ze spisu „Ohnivý šíp“
  od generálního převora Mikuláše Galského

  (kap. 1, 2, 3, 10, 11, 12; vyd. A. Staring, in: Carmelus IX, 1962, str. 274–303)

  Tvorstvo pobízí k chvále Boží

  První karmelitáni byli spojeni a stmeleni upřímnou láskou¹ a nesnížili se k tomu, že by porušili slib složené profese. Zdržovali se ve svých celách – ne z nutnosti, ale vedeni duchovní radostí – a nadšeně se snažili přemítat o zákonu Páně² a bdít na modlitbách.

  Našim svatým otcům, poustevníkům, bylo dopřáno prodlévat na svěžích pastvinách, u vod, kde si mohli odpočinout;³ zde byli syceni vydatnou potravou.

  Bratři, když jste se v samotě ke svému vlastnímu prospěchu chvályhodně věnovali kontemplaci, modlitbám a svatým skutkům, vůně pověsti o vaší svatosti se šířila po městech a tvrzích široko daleko do světa a jistě podivuhodně posílila všechny a každého, kdo ji ucítili. Ba nemálo jich tehdy ta vůně svou silou dobře připravila k samotě pustiny, takže se – jakoby přitahováni příjemným poutem – spojili a žili životem pokání.

  Pravím vám, že je třeba, aby hory vystoupily z hory na horu:⁴ z hory obřízky (od) neřestí totiž všichni, kteří jsou pro vznešenost života zaslouženě nazýváni horami, vystupují – bezpečně postupujíce od ctnosti ke ctnosti – na horu, kterou je Kristus.

  V samotě nám vše napomáhá k našemu prospěchu. Obloha, podivuhodně vyzdobená zvláštním uspořádáním planet a hvězd, nás svou krásou vábí a pobízí k obdivování věcí vyšších. Ptáci, kteří jakýmsi způsobem připomínají anděly, sladce prozpěvují líbeznou melodii k naší útěše. Také hory nám – podle proroctví Izaiášova – poskytují obdivuhodnou sladkost;⁵ a i pahorky, naši společníci, oplývají mlékem a medem,⁶ které pošetilí milovníci tohoto světa neokusí. S námi však, kteří zpíváme žalmy ke chvále Stvořitele, souznějí hory kolem nás – jako spolubratři v naší komunitě – a společně s námi zpívají a chválí Pána. Kořeny raší, rostliny se zelenají, větve a stromy se s námi podle svého radují a tleskají; ale i podivuhodné květy, rozlévající podivuhodnou zvláštní vůni, chtějí nás v naší samotě těšit svými úsměvy. Němá světla (hvězd) k nám takřka promlouvají spasitelnými napomenutími. Potoky nám (stínem stromoví na březích) poskytují vítané dobrodiní a (vůbec) všechno stvoření, které v samotě vidíme a slyšíme, nás osvěžuje a utěšuje jako své společníky. Ano, zatímco mlčky hlásá tvé divy, povzbuzuje vnitřního člověka v nás k chválám tak obdivuhodného Stvořitele.

  O této pak půvabnosti samoty nebo pustiny je v předobrazném smyslu psáno u Izaiáše: Zaraduje se samota, kvést bude jako lilie, bujně vyraší, plesat bude a jásat a chválit.⁷ A opět v žalmu: Pastviny v pustině mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.⁸

  Kdo se totiž zmužile chrání nebezpečí tohoto světa, touží se spojit s úhelným kamenem Kristem tak nerozlučně, aby nakonec opravdu mohl říci s prorokem: Mé štěstí je být nablízku Bohu, vložit svou naději v Hospodina.⁹

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Srov. Ohnivý šíp, str. 302; viz Žl 23,5 (Vulg.) a Žl 16,5–6

  Jak je vzácný, nejsladší Ježíši, tvůj opojný kalich; za přešťastné mezi šťastnými jsou považováni ti, kdo mohou říci: * Hospodin je mým dědičným podílem i mou číší.
  V. Ty mně zachováváš můj úděl. * Hospodin.

  Ranní chvály

  Hymnus lze vzít z četby.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Svatý Angele, opustil jsi horu Karmel, abys připravoval cesty Pánu; po všechny dny našeho života nás svým příkladem upevňuj ve svatosti a spravedlnosti.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, sílo svých věrných, tys přivedl svatého Angela z Karmelu a jeho mučednickou smrtí položil základy našeho Řádu v Evropě; na jeho přímluvu dopřej i nám, ať všude, kam přicházíme, svědčíme svým životem i smrtí o tvé přítomnosti a dobrotě. Skrze tvého Syna...

  Nešpory

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Angele, druhu slovutný na téže cestě před námi,
  ve vlasti již oslavený, nám teprv jít je zkouškami;
  kéž také my tvým přispěním jsme šťastni nebe krásami!

Karmelitánský lekcionář

První čtení: 2 Tim 2,4–10; 3,10–12
Žalm: 31(30),3cd–4.6+8ab.16bc–17    Odp.: 6a
Evangelium: Mt 16,24–27