Alžběta od Trojice (1880–1906)

Alžběta od Trojice (1880–1906)

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

Když se narodila, bylo jejímu otci čtyřicet osm let. Jmenoval se František Josef Catez a byl důstojníkem. Alžběta si na něj jen stěží vzpomíná, protože zemřel 2. října 1887, když jí bylo pouhých sedm let. Matka Marie Rollandová pocházela z jihu Francie. Při narození Alžběty jí bylo třiatřicet. O tři roky později se jim narodí další dcera Marguerita (Gita). Paní Catezová miluje své dcery, zvláště starší Alžbětu, a proto se proti jejímu pozdějšímu přání stát se karmelitkou postaví ze všech sil.

Rodina se několikrát stěhuje. Po desíti měsících na statku v d’Avor a po osmnácti v Auxonne se usadí v Dijonu. Po smrti manžela musí matka se svými dvěma dcerami opustit elegantní vilu a přestěhovat se do skromnějšího příbytku. Z okna dětského pokoje je vidět rozlehlou budovu, nad kterou ční štíhlá zvonice dijonského Karmelu.

Paní Catezová tuší u své starší dcery hudební nadání, a proto ji v osmi letech zapisuje na konzervatoř. Alžběta tráví od nynějška dlouhé chvíle u klavíru. Do školy nechodí, ale doma dostává hodiny literatury a obecných předmětů. Tento způsob výuky se však později ukáže jako ne zcela dokonalý, její mystické poznámky tak budou natrvalo zdobit pravopisné chyby.

Alžběta zdědila po otci pevnou vůli, co si usmyslí, musí také provést. Neskloní se před žádným odlišným názorem. Je s ní často k nevydržení, někdy je i zlostná, ale zároveň je velmi vnímavá a plná něhy. Učí se přemáhat z lásky. V jednom psaníčku k Novému roku píše své matce: „Milá maminko, přeji ti krásný Nový rok a chtěla bych ti slíbit, že budu velmi hodná a poslušná, že už tě nerozzlobím, nebudu plakat a stanu příkladným děvčátkem, abych se ti ve všem líbila. Ty mi nebudeš věřit, ale udělám vše, co bude v mých silách, abych svoje sliby splnila.“

19. dubna 1891 poprvé přistupuje ke svatému přijímání. Ví, že ji navštěvuje Bůh. Když vychází z kostela, říká své kamarádce: „Už nemám hlad, Ježíš mi dal najíst.“ A později řekne o tomto dni: „Toho velkého dne jsme se zcela dali jeden druhému.“

V roce 1893 je Alžbětino hudební snažení korunováno úspěchem. V klavírní soutěži vyhrává první cenu. Vícekrát vystupuje na koncertech, které ve městě organizuje konzervatoř, a redaktoři kulturních rubrik místních novin jí předpovídají skvělou budoucnost. O jejím hudebním talentu však nenajdeme jedinou zmínku v její osobní charakteristice z této doby: „Protože probíráme morálku, řekla bych, že mám docela dobrou povahu. Jsem veselá a, musím přiznat, i trochu zbrklá. Mám dobré srdce. Jsem od přírody parádnice, ale říká se, že tomu tak trochu má být. Nejsem líná, vím, že práce činí člověka šťastným. I když nejsem vzor trpělivosti, dokážu se zpravidla ovládnout. Nejsem pomstychtivá.“

Poprvé se Alžběta setkává s karmelitkami v den svého prvního svatého přijímání. Když je jí čtrnáct, zdá se jí, že jedenkrát při díkůčinění po svatém přijímání slyší v srdci ozvěnu hlasu, který říká slovo „Karmel“. „Cítila jsem nepřekonatelnou touhu vyvolit si Ježíše jako jediného snoubence. Bez otálení jsem spojila svůj život s Ním slibem čistoty. Neřekli jsme si nic, ale dali jsme se jeden druhému s takovou láskou, že se mé odhodlání být jen Jeho stalo ještě trvalejší.“
Snaha promluvit s matkou o duchovním povolání končí nezdarem. Přestože ona sama je velkou ctitelkou sv. Terezie z Avily, přímo se děsí toho, že by se její dcera mohla stát učednicí této španělské světice. „S tím talentem, který moje dcera má, se může uplatnit ve světě.“ Alžběta musí čekat.

Toto období čekání znamenalo neocenitelnou milost pro budoucí Alžbětino prorocké poslání. Rozhodla se, že bude žít jako karmelitka ve světě. Dokázala svou kontemplaci prožívat i bez opory řeholního života a žít ve světě jako laik, bez ticha, bez atmosféry a bez řádového oděvu. Svůj klášter zpřítomňuje v „cele svého srdce“, „v samotě svého srdce“. Problém místa pro kontemplaci je pro ni v zásadě vyřešen: „Lze Mu naslouchat i uprostřed světa v tichu srdce, které nechce než patřit Jemu.“

Alžběta se zasvěcuje Panně Marii: „Při každém mariánském svátku obnovuji zasvěcení nebeské Matce... Dnes (2. února 1899) jsem jí svěřila svou budoucnost, své povolání. Ano, protože mě Ježíš ještě nechce, ať se stane Jeho vůle, ale já budu žít svatým životem ve světě.“ Začíná se umrtvovat v maličkostech. S velikým užitkem pro život modlitby a pro „drcení vlastní vůle v každém okamžiku“ čte Cestu dokonalosti od sv. Terezie z Avily.
V témže roce čte Dějiny duše od Terezie z Lisieux (2) a je do té míry ohromena velkodušností, s jakou se Terezie obětovala milosrdné lásce, že i ona chce žít stejný ideál. V jejích poznámkách se nacházejí výrazy jako „oběť celopalu“ nebo formulace: „Dej mi stát se mučednicí Tvé lásky, kéž mi toto mučednictví dopřeje zemřít. Vezmi mi mou svobodu, abych se Ti nemohla znelíbit. Je tak pěkné trpět pro Tebe a s Tebou. Každý úder mého srdce kéž je výkřikem lásky a vděčnosti.“

26. března 1899 obdržela Alžběta matčin souhlas pro vstup na Karmel pod podmínkou, že počká do roku 1901, kdy dovrší 21 let.

V lednu 1900 se setkává s dominikánem P. Iréné Vallée, převorem konventu v Dijonu, duchovním vůdcem mnohých řeholnic a známým kazatelem. Vysvětluje jí tajemství přebývání Nejsvětější Trojice v duši prostřednictvím milosti. Zjistil, že mluví k osobě obdařené zvláštní milostí, proto vzápětí sděluje převorce dijonského Karmelu: „Tato duše byla předem připravena – vše jsem jí vysvětlil pouze jednou. Odešla, jako by nesla na zádech těžký náklad Božího bohatství.“

Vstup na Karmel

Na Karmel vstupuje Alžběta 2. srpna 1901. Přijala ji podpřevorka, matka Germaina od Ježíše, s několika dalšími řeholnicemi. Převorka, matka Marie od Ježíše, není přítomna, protože právě zakládá dům v Paray-le-Monial.

Bosé karmelitky přišly do Dijonu v roce 1605 a pod vedením ctihodné Anny od Ježíše, společnice sv. Terezie z Avily, založily jeden z prvních klášterů tereziánské reformy ve Francii. Francouzská revoluce je v roce 1790 vyhnala. Až roku 1865 vznikl nový klášter v Rue Carnot. Brzy vzkvétá natolik, že je možné pomýšlet na založení nového domu v Paray-le-Monial. Když Alžběta překročila práh kláštera, šest sester už odešlo do nového domu a dalších pět se na odchod připravuje. Čtyřiadvacet sester přijímá novou kandidátku, sedmou novicku kláštera. Alžběta nepřemýšlí, jaké jméno si má zvolit. Ví, že bude Alžbětou od Nejsvětější Trojice, a toto jméno shrnuje všechno, o co jí půjde během jejího krátkého života na Karmelu.

Zvyknout si na Karmel nepůsobí Alžbětě žádné těžkosti. Naplňují se zde všechny její sny. Život modlitby po celé dny. Oáza ticha. Ovzduší střídmosti a odříkání. Jednotné, opravdové a šťastné společenství, které ji velmi hezky přijímá. Vanutí apoštolského ducha. A v eucharistii Ježíš „tak blízko, pod jednou střechou“. Znovu se „vydá bez nároku na návrat“! „Nenacházím slov, abych popsala své štěstí,“ píše s nadšením, „tady není již nic než On... Nacházím Ho všude, při praní stejně jako při modlitbě. Tady se Jím žije, dýchá...“

Tolik by si přála nosit už oděv karmelitky, aby byla ve všem jako její sestry. Když se blíží den plánované obláčky, matka Germaine jí říká: „Musíte si ještě mnoho osvojit, proto možná budete mít obláčku až později...“ Na to Alžběta odpovídá napůl vážně a napůl žertem: „Jistě, matko, jsem velmi nedokonalá, ale věřím, že mi dobrý Pán Bůh chce dát tuto milost. A moje sestry, ty že by mi ji mohly odmítnout? Musejí mě milovat, vždyť já je miluji tolik!“ Shodou okolností se bude nakonec slavnost obláčky konat dokonce dříve.

Noviciát

Ráno 8. prosince 1901, o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, obléká svatební šaty a podle dobového zvyku prožívá několik hodin mimo klauzuru se svými příbuznými a přáteli.
Obřad obláčky, kterému předsedá dijonský biskup a na němž káže P. Vallée, je odpoledne. Při obřadu přijme Alžběta hnědý hábit, škapulíř, provaz a bílý závoj. Když se vrací do klauzury, je „ve vytržení do té míry, že ztrácí povědomí o tom, co se kolem ní děje“, poznamenává převorka. Jejím přáním je být od Panny Marie „oblečena její drahou karmelskou zbrojí“.

Rok noviciátu bude znamenat pro Alžbětu drsnou cestu nocí očišťování. Přicházejí na ni obavy, že nesplňuje požadavky pro život karmelitky, v modlitbě zakouší pouze vyprahlost a vnitřní neklid. Téměř drasticky se v ní tvoří život čisté víry. „Už mi mého Božského Snoubence nezakrývá pouze rouška,“ píše své spolusestře Markétě, aby ji potěšila v utrpení, „ale silná zeď. Je to tvrdé – nezdá se ti? – poté, co jsem Jej cítila tak blízko.“
Jde o znamení Božího zalíbení, účast v Jeho utrpení, možnost pít s Ním Jeho hořký kalich. Alžběta se prohlašuje za „odhodlanou zůstat v tomto stavu po celou dobu, kdy mě tak bude chtít zanechat můj Milovaný, protože víra mi říká, že On tam stále je a vždy zůstane“. Snaží se překonat úzkosti a vnitřní nepokoj vírou, která je jí vším. „K čemu jsou sladkosti a útěchy, když to není On? Běžme k Němu skrze čistou víru.“

Během noviciátu nepíše Alžběta o těchto zkouškách a vnitřním utrpení v žádném jiném dopise. Svěřila se pouze matce Germaině. Ta tuší, že se za tím vším skrývá Bůh, který ničí starého člověka, aby vytvořil člověka nového, proměněného prostřednictvím utrpení. „Bylo to její posvěcování a nazvala bych to i mučednictvím. Pamatuji se, že mi jednoho dne řekla: Pán nechce, abych měla třeba jen jedinou myšlenku mimo Něj, přesto však je tak skrytý, jako by vůbec neexistoval. Žádá opravdu hrdinství.“

Chvíle útěchy jsou tomto bolestném roce noviciátu vzácné. V říjnu, během duchovních cvičení, která vedl P. Vallée, přichází k němu Alžběta v úplné agónii temnoty s nadějí, že od něj bude moci přijmout pomoc a radu, ale zůstává nepochopena. Převorce tento kněz říká: „Změnili jste mi moji Alžbětu“ a prosí ji, aby ji už k němu neposílala. Novicka zůstává sama „u paty kříže, kde i vytrvá v tichosti u Božského Ukřižovaného, aby Mu naslouchala a pronikala všechna Jeho tajemství“. V této »noci ducha« se ptá Alžběta sama sebe, má-li sílu složit sliby a připoutat se navždy ke Karmelu.

Společenství jí složit sliby dovoluje, protože chování novicky nezavdává důvod k žádným pochybnostem o vhodnosti kandidátky. Řeholnice ani netuší o jejích temnotách a vnitřních bojích, které potrvají až do předvečera slibů. Teprve tehdy, po rozhovoru s jedním zkušeným a moudrým řeholníkem, kterého pozvala už také znepokojená matka převorka, je Alžběta dokáže překonat a následujícího dne, 11. ledna 1903, skládá své řeholní sliby.

Nevěsta Kristova

První dopis, který po slibech napsala Alžběta tetám Rollandovým, odhaluje štěstí její duše: „Chtěla bych vám povyprávět o svých slibech, ale víte, je to něco tak božského, že to nemohou vyjádřit lidská slova.“
Nyní došly naplnění její naděje. Je Kristovou snoubenkou. Dlouhé hodiny prodlévá v adoraci tajemství Trojice. Teď už všechno přijala a zapomněla na boj i úzkosti. V jejím nitru je zažehnut tajemný plamen a ona zakouší postupnou proměnu pramenící z toho, že žije i trpí jako nevěsta Kristova.

Být nevěstou Kristovou „znamená obětovat se jako On, pro Něj a skrze Něj... odpočívat v Něm a dovolit Mu, aby si On odpočinul ve mně“.
Být nevěstou Kristovou „vyžaduje, abych byla plodná, abych se účastnila na vykoupení, abych rodila duše do života milosti a rozhojňovala počet adoptivních dětí Boha Otce, vykoupených Kristem a spoludědiců jeho slávy“.
Být nevěstou Kristovou na Karmelu „vyžaduje ohnivé srdce Eliášovo a probodené srdce Terezie z Avily“.
Být Kristovou nevěstou znamená „uchvátit Jeho srdce do té míry, že překoná veškerou vzdálenost, aby se Slovo mohlo vylít do duše stejnou extází lásky, jakou přebývá v Otci“.

Nemoc a smrt

Pět nebo šest měsíců po slibech se u ní projevují první příznaky Addisonovy choroby, tehdy neznámé. Průvodními znaky byla únava, žaludeční křeče, silné bolesti hlavy a hubnutí.
Více než dva roky dokáže všechno snášet bez jediné poznámky. V těch letech čte s oblibou díla Jana od Kříže Duchovní píseň a Živý plamen lásky, z nichž čerpá sílu, se kterou snáší svou bolest bez nářků při plném pracovním nasazení. Počátkem roku 1906 však už nelze její skutečný stav zakrýt. Lékaři usuzují na vředy nebo tuberkulózu, ale je velmi nesnadné ji léčit, protože nemůže jíst. Cokoli »pod poslušností« sní, ihned zvrátí. V tomto stavu je přenesena do nemocniční cely a její lůžko se jí stává oltářem, na němž pozvolna dokonává svůj celopal.
„Kéž se mohu kapku za kapkou vypařit pro Tvou slávu.“

V červenci 1906 jí v dopise kanovníku Anglesovi uklouzla poznámka: „Kdybyste věděl, jaké ničící dílo v sobě cítím! Otevřela se cesta Kalvárie a jsem přešťastná, že jí mohu kráčet jako nevěsta po boku Božského Ukřižovaného.“ Její láska je utrpením očištěna, prohloubena, hoří a touží stát se dokonalým obrazem Krista, Božího Syna, umučeného na kříži pro spásu lidí.

29. října vidí naposledy svou matku, sestru a dvě malé neteře. Přes mříž jim dává svoje požehnání a své matce říká v předtuše, že už ji neuvidí: „Mami, když ti naše sestra vrátná přijde oznámit, že už netrpím, poklekni a pověz: Můj Bože, Ty jsi mi ji dal, nyní Ti ji vracím. Buď požehnáno Tvé svaté jméno.“

Umírá 9. listopadu 1906 se slovy: „Jdu ke světlu, k lásce, k životu.“ Jedna její sestra vypráví, jak ji viděla „sedící na lůžku s pohledem upřeným před sebe. Její oči tak zůstaly do posledního výdechu, nejméně čtvrt hodiny. Nebyla to extáze, ale přirozená tvář, která se ani nezdála být tváří nemocného člověka... Znenadání tiše vzlykla a byl konec... její oči však zůstaly překrásné.“

Ačkoliv beatifikační proces začal již v roce 1931, blahořečena byla Janem Pavlem II. teprve 25. 11. 1984. Svatořečena byla 16. října 2016 papežem Františkem. Památku svaté Alžběty od Nejsvětější Trojice slavíme na Karmelu 8. listopadu.

(1) Camp d’Avor nebo také Camp d’Avord.
(2) Byly vydány 30. 9. 1898 a rozeslány na všechny francouzské Karmely.

Z knihy: Alžběta od Nejsvětější Trojice, Život v Boží chvále
Autor: Giovanna della Croce
Vydalo: KNA 2003
(Redakčně upraveno)

•  

  Texty propria

  ke stažení: sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice (138.60 kB)

  8. listopadu

  SV. ALŽBĚTY OD NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE, PANNY

  Alžběta Catezová se narodila roku 1880 v rodině důstojníka ve vojenském táboře d’Avor u Bourges [búrž] ve Francii. V sedmi letech jí zemřel tatínek, maminka zůstala s dvěma dcerami sama. Osmiletou Alžbětu zapsala na dijonskou konzervatoř, Alžběta ve hře na klavír brzy dosáhla vynikajících výsledků. Maminka se zdráhala dát jí svůj souhlas se vstupem na Karmel. Alžběta musela čekat do svých jednadvaceti let. Dobu čekání vědomě žila jako „karmelitka ve světě“. Četla spisy Terezie z Avily i právě vydané Dějiny duše Terezie z Lisieux († 1897). K bosým karmelitkám v Dijonu vstoupila roku 1901, 11. ledna 1903 složila sliby. Několik měsíců poté se u ní projevily první příznaky Addisonovy choroby, na niž po dlouhém utrpení 9. listopadu 1906 zemřela. Své povolání a poslání vyjadřovala slovy „být chválou slávy Nejsvětější Trojice“. V tajemství Božího přebývání v člověku objevila své „nebe na zemi“. Za blahoslavenou byla prohlášena roku 1984, za svatou v roce 2016.

  Společné texty o pannách.

  Modlitba se čtením

  HYMNUS

  Kéž se duše moje v tobě, Bože, ztratí,
  tak jako se ztrácí kapka v moři.
  Co se ti v ní nepodobá, shoří,
  když se vnoří v hloubku Trojičního Bytí.

  Veď mě do tohoto „místa rozlehlého“,
  do tajemství a propasti světla,
  abych lásku blažených už měla,
  ponořená byla v plnost míru tvého.

  Přebývat chci stále v žáru lásky tvojí,
  v nevýslovném jasu tvojí tváře.
  Jsi můj Domov, žít chci ze tvé záře,
  která moji duši vždycky upokojí.

  Ve své lásce k tobě jedinou mám touhu:
  klanět se ti ve své vnitřní cele.
  Na sebe kéž zapomínám stále
  a své srdce tiše obětovat mohu.

  DRUHÉ ČTENÍ⁺

  Ze spisů svaté Alžběty od Trojice

  (Oeuvres complètes I, Paris 1980, s. 200;
  česky in: Sicari, Alžběta od Trojice, KNA 2011, s. 178)

  Trojice, které se klaním...

  Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z vás, ó můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dál do hloubi vašeho Tajemství.

  Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.

  Ó můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych vás zahrnout slávou, chtěla bych vás milovat... až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost a tak vás prosím, abyste mě „oděl do vás samotného“, ztotožnil mou duši se všemi hnutími vaší duše, ponořil mě, zaplavil mě, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel.

  Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve vašem velkém světle; ó má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z vašeho vyzařování.

  Ó stravující Ohni, Duchu lásky, „sestupte na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.

  A vy, ó Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, „přikryjte jej svým stínem“, vizte v něm jen „Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení“.

  Ó moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se vám jako kořist. Pohřběte se ve mně, abych se já pohřbila ve vás v očekávání, že budu ve vašem světle nahlížet propast vaší velikosti.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  1 Kor 3,16; 6,20; Ef 1,14

  Jste Božím chrámem a bydlí ve vás Boží Duch. * Oslavujte Boha ve svém těle.
  V. Buďte chválou jeho slávy. * Oslavujte.

  Nebo:

  Ze Spisů svaté Alžběty od Trojice

  (Œuvres complètes, Cerf Paris 2007, s. 195–198)

  Nech se milovat

  Má drahá matko, můj svatý knězi, až budete číst tyto řádky, vaše malá Chvála slávy už nebude zpívat na této zemi, ale bude přebývat v nekonečném Ohnisku Lásky, a tak ji budete moci vnímat a poslouchat jako „ozvěnu“ dobrého Boha. Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.

  „Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. Neříká vám jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“¹ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je ‚nechat se milovat více než ostatní‘. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. ‚Nech se milovat více než tito zde.‘“

  Tolik milovaná matko, kdybyste věděla, s jakou jistotou vidím Boží plán s vaší duší! Zjevil se mi jakoby v nesmírném světle, a zároveň jsem pochopila, že nyní je řada na mně, abych shora plnila své kněžství vůči vaší duši. Boží láska mě zapojila do svého díla ve vás. Jak velké je to od Boha, jak hodné klanění a pro vás jednoduché! Právě to činí Boha tak skvělým. Matko, nechte se milovat více než ostatní! Zde je ukryté celé vysvětlení a to brání duši, aby se divila...

  Pokud dovolíte, vaše malá hostie stráví své nebe v hloubce vaší duše. Bude chránit vaše společenství s Láskou věříc v Lásku; to bude znamením její přítomnosti ve vás. V jaké důvěrnosti budeme žít... Drahá matko, kéž se váš život rozvíjí v Nich. Tam budu vaším jménem zpívat věčné Sanctus, bez vás před Božím trůnem neudělám nic. Dobře víte, že nesu vaši pečeť a že něco z vás samé se objeví s vaším dítětem před Boží tváří. Prosím, abyste i vy nic nedělala beze mě, vždyť jste mi to dovolila. Budu žít ve vás a tentokrát budu já vaší matkou, budu vás vést, abyste měla účast na tom, na co budu smět patřit, a mohla jste z toho čerpat a abyste mohla žít životem blahoslavených.

  Ctihodná matko, matko od věčnosti pro mě zasvěcená, svěřila jsem vám do dědictví své povolání v lůně bojující církve, které od této chvíle budu naplňovat v církvi vítězné: „Chvála slávy Nejsvětější Trojice.“ Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky. Tolik vás miluje! Miluje vás „více než tyto,“ udělá ve vás všechno, půjde až do krajnosti, protože když je jím nějaká duše takto milována, milována láskou stálou a tvůrčí, láskou svobodnou a proměňující, jak se mu to líbí – tato duše dojde daleko!

  Matko, věrnost, o kterou vás Mistr prosí, je, abyste setrvávala ve společenství s Láskou, abyste se ztratila, zakořenila se v této Lásce, která chce označit vaši duši pečetí své moci a velikosti. Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený, a vy se necháte milovat „více než tito zde“. Myslím, že právě toto se tím chce vyjádřit... Žijte ve středu své duše! Můj Mistr mi dal jasně pochopit, že tam chce stvořit klaněníhodné věci. Jste povolána vzdávat čest jednoduchosti Božského bytí a oslavovat moc jeho Lásky. Věřte „jeho ozvěně“ a čtěte tyto řádky, jako by pocházely od něho.

  ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

  Srov. Jan 21,15

  Neptám se tě jako Petra, zda mě miluješ víc než tito zde. * Více než tito zde však nech se milovat.
  V. Oslavíš tím moc mé lásky. * Více než tito zde.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

  Ranní chvály

  HYMNUS

  Alžběto, Karmel volá tě,
  přijímáš ale čekání,
  a tak se učíš ve světě
  žít s Bohem v živém spojení.

  V klášteře nebe nacházíš
  a v samotě, kam Pán tě zve,
  pohledem víry objevíš
  to nebe, jež je v duši tvé.

  Trojice tebe uchvátí
  a stane se ti domovem,
  tvou duši vnitřně sjednotí,
  zanechá v tichu hlubokém.

  Jak lyra se pak rozezní
  pod rukou Mistra božského
  a v neustálém klanění
  svobodná bude od všeho.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Ef 1,3.5.14

  Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Bůh si ji vyvolil ještě před stvořením světa, * aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce. Bůh.
  V. Miloval ji svou velikou láskou a přivedl ji k životu zároveň s Kristem, * aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce. Sláva Otci. Bůh.

  Antifona k Zachariášovu kantiku

  Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

  PROSBY

  Se svatou Alžbětou se spojme ve chvále Boží slávy a s důvěrou prosme:

  Bože, naplň nás svou milostí.

  Tys dal svaté Alžbětě pochopit a zakusit, že byla ve křtu označena pečetí Trojice,
  — dej, ať stále více čerpáme z této svátosti, aby se prohluboval náš vztah s tebou.

  Tys vedl svatou Alžbětu k usebranosti a vnitřnímu mlčení,
  — nauč nás přebývat s tebou v našem nitru.

  Tys daroval svaté Alžbětě hluboké porozumění Písmu svatému,
  — uč nás naslouchat tvému slovu a žít podle něj.

  Tys povzbuzoval svatou Alžbětu, aby z tvých rukou přijímala každý okamžik jako svátost,
  — daruj nám otevřenost vůči tvému působení a neochvějnou víru ve tvou lásku.

  Tys dal svaté Alžbětě poznat její osobní povolání,
  — dej, ať odkrýváme své poslání v tomto světě a věrně ho naplňujeme.

  Otče náš.

  ZÁVĚREČNÁ MODLITBA

  Bože, bohatý v milosrdenství, tys odhalil svaté Alžbětě tajemství své skryté přítomnosti v duši spravedlivého a naučil jsi ji uctívat tě v duchu a v pravdě; na její přímluvu dej i nám, abychom zůstávali v Kristově lásce, a tak se stali chrámem Ducha svatého ke chvále tvé slávy. Skrze tvého Syna...

  Nešpory

  HYMNUS

  Bůh tě, Alžběto, předurčil
  chválou slávy jeho se stát,
  přílišnou láskou naučil
  nechat se něžně milovat.

  S Kristem jsi na kříž přibitá,
  nemoc tě noří v temnotu,
  tiše odcházíš ze světa
  ke Světlu, k Lásce, k Životu.

  Pomoz nám za tebou se dát,
  víc čerpat z křestní milosti,
  své lidství Kristu věnovat,
  žít v započaté věčnosti.

  Tvé poselství ať každý zná,
  hlubokou pravdu odkrývá:
  že jenom láska upřímná
  navečer žití zůstává.

  KRÁTKÉ ČTENÍ

  Gal 2,20

  Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.

  ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ

  O. Mé srdce i mé tělo * s jásotem tíhne k živému Bohu. Mé srdce.
  V. Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních, * s jásotem tíhne k živému Bohu. Sláva Otci. Mé srdce.

  Antifona ke kantiku Panny Marie

  Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.

  PROSBY

  Klaňme se Kristu, který vírou přebývá v našich srdcích, a prosme ho:

  Kriste, z lásky ukřižovaný, vyslyš nás.

  Pomáhej všem křesťanům, aby ve svém každodenním životě zůstávali spojeni s tebou
  — a vydávali svědectví evangeliu.

  Přitahuj k sobě kněze a řeholníky,
  — aby se stále více připodobňovali tobě.

  Osvěcuj rodiče, aby vedli své děti k tobě
  — a nebránili jim kráčet tou cestou, na kterou je zveš.

  Veď umělce a vědce,
  — aby skrze krásu stvořeného světa poznávali krásu Stvořitele.

  Posiluj trpící a nemocné,
  — aby pokojně přijímali svůj kříž, a tak měli účast na díle vykoupení.

  Uveď zemřelé do svého království,
  — které je pro ně připraveno od založení světa.

  Otče náš.

  Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Pís 8,6–7
Žalm: 148,1–2.11–13a.13c–14     Odp.: 12a a 13a
Evangelium: Jan 16,12–15