Přes klín Boží vlastníme čas i prostor a opravdu nekonečné možnosti vztahů. A každá dobrá láska, ve které bylo víc pochopení a přátelství než vášně (…), posvěcuje život.
Člověk to nesmí jen sám znesvětit tím, že lituje, že vydal dobro a nebylo mu dobrem oplaceno. Když člověk lituje sebe, krade v Božím řádu sám sobě to, co posvětil úmyslem. Sepluško, nelituj, a především nelituj sebe. Sebelítost oslabuje duchovní síly a odsvěcuje. Tak jako mstu a bolest, i lítost má člověk prostince, dětsky dávat Matce matek – ona to promění v lásku a krásu.
(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)
