Duchovní krize a zraněnost víry může vést k pochopení a solidaritě s lidmi nevěřícími. Člověk, který zažije pochybnosti a temnoty, se může stávat empatickým a chápajícím lidi, kteří jsou v podobné situaci. Terezie z Lisieux po zkušenosti temnoty a hlubokých pochybností ve víře píše o nevěřících lidech jako o svých bratrech, se kterými sedí u jednoho stolu. Nejenže je neposuzuje nebo nepovažuje za horší, jak by odpovídalo náboženskému postoji její doby. Ale ani se je nesnaží obracet, přesvědčovat či proti jejich vůli zachraňovat. Obrazně se s nimi posadí k jednomu stolu a vstupuje do jejich společenství, tak jak to dělával za svého života Ježíš.
(Gabriela Ďurašková /*1980/ – Pavel Pola OCD /*1981/, Křehkost a zranitelnost i jako příležitost k růstu)
