Jednou z nejrozšířenějších křesťanských modliteb je ta, kterou podle počátečních slov nazýváme „Anděl Páně“. Zejména dříve rytmizovala den a práci, často provázena zvoněním. Zvěstovala světu, že je Bohem oslovený, že je schopný Boha přijmout, že Bůh sám do něj vstupuje, aby nás „nabral“ do svého srdce a celý svět, v tomto srdci přijatý a proměněný, odevzdal Otci. Je to modlitba vyzývající k bdělosti naslouchání, protože každá chvíle, každá událost může být bohonosná; je bohonosná, přijmeme-li ji a otevřeme-li se jí. Je to modlitba pevně trvající na tom, že dialog Boha s člověkem pokračuje, že se vše může stát součástí tohoto dialogu tak, že vstupujeme do událostí, které se dějí, že umožňujeme, aby se děly, že dáme prostor Boží tvořivé vůli ve svých slovech, myšlenkách, práci, spolubytí s druhými lidmi.
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O modlitbě „Anděl Páně“ v adventu;
citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
