P. Fernando Millán Romeral, O.Carm., generální převor
4) Kontemplace
Různí přednášející, kteří nám pomáhali při našem rozvažování v průběhu minulé generální kapituly, zdůraznili, jak důležité jsou mlčení, kontemplace a spiritualita, abychom žili své charisma v plnosti. Víme dobře, že tento prvek má důležité a ústřední místo v karmelitánském charismatu, není proto třeba, abych to zde opakoval. Jen jako příklad zmíním, že dokument Ratio Institutionis Vitae Carmelitanae1 prohlašuje kontemplaci za srdce karmelitánského charismatu a připojuje (čl. 23):
„Kontemplativní rozměr není jen jedním z prvků našeho charismatu (jako modlitba, bratrství a služba): je to prvek dynamický, který je všechny sjednocuje.“
Žijeme v době informatiky, virtuálna a bezprostřednosti. Zprávy dospějí z jednoho konce světa na druhý ve zlomku sekundy. Máme bezprostřední, přímý přístup ke spoustě informací. To má bezpochyby svou kladnou hodnotu a církev to při různých příležitostech (oficiálně) vyložila. Přesto jsme v nebezpečí, že propadneme ustarané povrchnosti, záplavě nepromýšlených dat, „informací bez formace“ (tj. které člověka nijak nevzdělávají), postmoderní kultuře, zaměřující se na to, co je light, a vyzvedající skutečnosti prázdné, pomíjivé, ne transcendentní.
V takovémto společenském prostředí, více než v minulosti, je zapotřebí něčeho, co může karmelitánské charisma nabídnout: smyslu pro kontemplaci, pro duchovní hloubku. Karmelitán by měl být člověkem vnitřního života, hloubky, vnitřního bohatství, mužem či ženou, kteří uprostřed hluku a chvatu každodenního života, problémů a protikladů naší doby dokáží vytvořit vnitřní ticho, v němž může promluvit Bůh.
Někdy i my se dáme vést předsudky, unáhlenými soudy, otřepanými frázemi atd. Snad bychom měli na sebe vztáhnout, co řekla svatá Terezie sestrám: „Nesmíme si totiž myslet, že jsme uvnitř prázdné.“2 Závěrečné poselství generální kapituly v roce 2007 tento aspekt zdůraznilo:
Při úsilí stát se opravdu modlícím se společenstvím byla naše pozornost ještě jednou zaměřena na hodnotu mlčení (srov. Řehole, čl. 21). V našem současném světě je přes míru hluku, informací a zpráv. Mlčení je otázka naslouchání. Jako jednotlivci i jako společenství potřebujeme mlčení a v něm naslouchat Bohu, vnímat znamení doby, nabývat moudrosti a schopnosti rozlišování a osvojovat si kontemplativní přístup. V řeholi bylo mlčení ochráněno zvláštními předpisy; i my dnes potřebujeme oporu (prostřednictvím) norem, na nichž jsme se sjednotili, aby se mlčení mohlo stát skutečností jak v našich společenstvích, tak pro jednotlivé bratry.
Stěží bychom mohli zakusit milosrdného a něžného Boha, pokud v našem životě není prostor pro to, co je podstatné. A velmi často bývá to, co je podstatné, důkladně zasuto prací, strukturami, zvyky, předpisy, všelijakým sobectvím, dokumenty... Mluví-li se mnou někdo o „dobrém řeholníkovi“, pak si (pod těmi slovy) představuji nejen někoho, kdo žije ve společenství, kdo se modlí breviář, kdo nezanedbává slavení eucharistie a žije vážně své sliby atd., ale také někoho, kdo je schopen milovat, kdo dokáže požádat o odpuštění a odpustit, kdo se umí těšit z toho, co je ušlechtilé a krásné, rozhořčit se nad nespravedlností a dokáže se velkoryse dělit s druhými o svůj čas, o své schopnosti a svůj život. Svatý Jan od Kříže nás na to upozorňuje prostými, ale překvapivými slovy ve svých Výrocích o světle a lásce (59):3
V podvečer tě budou zkoušet podle lásky; nauč se milovat, jak Bůh chce být milován, a svou povahu opusť.
A tak abychom poznali to podstatné a mohli se na to zaměřit, je nezbytné uchovávat si tohoto ducha a takovouto otevřenost pro kontemplaci. Některými našimi současníky, a snad i mezi řeholními osobami, je kontemplace považována za synonymum pro útěk nebo pro nedostatek náležitého vztahu ke společenské realitě, která nás obklopuje. Pravá kontemplace ale bezpochyby nikdy neodvrací náš pohled od skutečnosti kolem nás, ale učí nás vidět ji novýma očima.
Jako příklad bychom mohli uvést apoštola Jana v překrásné kapitole (o událostech) u Genezaretského jezera (Jan 21). Evangelista nás, s pronikavostí pohledu jemu vlastní, upozorňuje, že scéna se odehrává při východu slunce, za ranního svítání, tedy mezi dvojím světlem... Apoštolé, kteří se namáhali celou noc, zapřádají z lodi rozhovor s tajuplnou postavou, která se na ně obrací z břehu. A tehdy Jan, učedník, který Ježíše tolik miloval, radostně vykřikne: „To je Pán!“ Kontemplativním je právě ten, kdo vnímá skutečnost kolem sebe a je schopen odhalit tajuplnou přítomnost Pána v našem životě. Kontemplativní člověk nehledí jen do výše, ale také kolem sebe a také „dolů“ k (lidem) potřebným, nejmenším, k vyhoštěncům tohoto světa a objevuje v nich onu přítomnost (Pána), tajemnější než kde jinde. Pravá kontemplace a pravá spiritualita vyúsťují do postoje služby a velkodušné ochoty.
Proto je mystik, člověk opravdu duchovní, člověk kontemplativní, nevyhnutelně také mistrem lidskosti a soucitu. A ze způsobu, jakým on je a jakým žije v tomto světě, lze rozpoznávat Boží milosrdenství a něhu.
Tyto čtyři prvky jsou navzájem tak hluboce spojeny, že rozvoj jednoho obvykle ovlivňuje i ty ostatní. Kdo prohlubuje svůj duchovní život, roste také v solidaritě a v apoštolské službě. Kdo velkoryse koná svou službu, nachází posilu a podněty pro rozjímání a kontemplaci. Kdo žije oba tyto rozměry harmonicky a pozitivně, obohacuje komunitu a vytváří prostředí vzájemnosti (communio; srov. Stanovy, čl. 16–18).
Kéž nám proto Pán pomáhá, abychom (ve svém úsilí) v těchto čtyřech oblastech pokračovali a rostli. Kéž Panna Maria, naše Matka a Sestra, nám dále žehná a provází nás.
