(zamyšlení nad žalmem 63)
P. Paul Feeley, O.Carm.
„Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19,24) Dřívější exegeté toto Ježíšovo prohlášení zmírňovali. Říkali, že použil lidové rčení, odkazující na vstupní bránu do města, která byla tak nízká a úzká, že se jí říkalo „ucho jehly“. Ale francouzský ekumenický překlad Bible tvrdí ve vysvětlující poznámce, že Ježíšův výraz je orientální hyperbolou (nadsázkou), již je nutno vykládat podle kontextu: nejde tedy o odkaz na malou bránu v hradbách. Orientálci používají hyperbolu k lepšímu vyjádření skutečnosti, o níž chtějí něco sdělovat. A totéž platí i o autorovi žalmu 63, když mluví o žízni po Bohu.
„Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo
jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.“ (verš 2)
Velbloud je zvíře z Orientu se schopností zadržet velké množství vody ve svém hrbu a dojít v poušti velmi daleko bez pití. To Bůh nám dává tuto schopnost žíznit, vnitřní touhu, která nás uschopňuje hledat Boží tvář. A jestliže do nás Bůh vložil takovou žízeň, je na nás, abychom ji přijali.
„Tak toužím tě spatřit ve svatyni,
abych viděl tvou moc a slávu.
Vždyť tvé milosrdenství/tvá láska je lepší než život,
mé rty tě budou chválit.“ (verše 3–4)
Tyto dva verše odhalují hlubokou myšlenku žalmisty. Zmíněná žízeň je i jeho žízní. Nespokojil se s tím, že bude obyčejným věřícím; nestačí mu chodit do chrámu ve dny sváteční. Bůh je jeho mocí, protože on viděl jeho slávu, Boží tvář. Tuto slávu chce sdílet – kontemplovat (spatřovat) ji ve svém nitru. Žízní po Bohu!
Je snadné nechat kontemplaci světcům: „To je jejich práce. Modlit se, to ano, chodit v neděli na mši, ano, ale kontemplace? To už je trochu příliš!“ Když se totiž ponoříme do zaneprázdněného a uspěchaného života, zapomeneme na velikost svého lidského bytí. Když kvůli odpočinku a zapomenutí na problémy vyhledáváme jen světskou zábavu, ztrácíme onu vnitřní žízeň po Bohu, pijeme z rozpraskaných cisteren (Jer 2,13). Velbloud může v poušti dojít velmi daleko, protože v sobě má hodně vody. Člověk také vlastní tuto schopnost mít žízeň, aby došel až k Boží hoře, kterou je Ježíš Kristus. A vyhýbá-li se zkušenosti kontemplace, není pokorný; je agnostikem. Je věřící jen podle jména, je laciný. Nepoznává hloubku své lidské důstojnosti. Jeho život se stává jeho záležitostí a ne už Božím darem. Drolí svůj život, i když samozřejmě jej část Bohu dává.
„Tvé milosrdenství (tvá láska) je lepší než život,
mé rty tě budou chválit.“ (verš 4)
Žalmista se naučil překonávat sebe. Nemůže být skutečným člověkem, jestliže se nepřekonává. Bez lásky (přesahující vlastní já) není lidský život ničím. Láska je lepší než život, protože láska (žízeň) nás učí se překonávat, objevovat lidskou velikost. Člověk začíná vystupovat z virtuálního života a vstupovat do života skutečného, umírá sobě, aby žil Bohu.
Kontemplace neuchvacuje Boha v nás, ale otevírá naše hlubiny tajemství jeho přítomnosti, takže člověk si uvědomuje své vlastní tajemství: propast volající na propast (Ž 42,8).1 Je potřeba uznat svoje lidské hranice a modlitba se postaví proti jakékoli formě pýchy, ale tato touha po živém Bohu patří k naší přirozenosti, stvořené k Božímu obrazu! Žízeň po Boží tváři má svůj původ ve stvoření, jen si ji musíme přisvojit, stejně jako nám patří naše duše a naše tělo. Ať člověk nepohrdá touto schopností hledat Boha, který v něm přebývá! Naše křesťanská víra v sobě nemá nic z pouze intelektuální spekulace, ale opírá se o rozum, podporovaný milostí, a dává nám odvahu milovat láskou silnější než smrt, láskou, která je lepší než život (verš 4).
Skutečně kontemplativní lidé nám zanechali svou zkušenost nadpřirozeného lidství, které vystupuje k živému Bohu. Užívání naší schopnosti poznávat je součástí našeho hledání Boha, je to schopnost, která odstraňuje všechny překážky tohoto kontemplativního spojení. Modlitba očišťuje, rozjasňuje naše svědomí, poskvrněné hříchy a pýchou. Je potřeba projít duchovními bouřemi. Bůh z nás může udělat slepce kráčející temnotami. Proto Jan od Kříže mluví o temné noci duše.
Náš žalmista se modlí:
„Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku,
v nočních hodinách budu na tebe myslet.“ (verš 7)
Bůh nikdy neopouští toho, kdo jej hledá. Jsme si vědomi Boží přítomnosti, která osvětluje naše temnoty a zakoušíme radost, neboť jsme stále „ve stínu tvých křídel“, stále nás podpírá Boží pravice (verše 8–9). Svatý Pavel psal Korinťanům o mimořádných vizích: „A vím o tomto člověku (samotném Pavlovi), že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, to ví Bůh“ (2 Kor 12,3). Člověk je duch a tělo, byl stvořen k obrazu Božímu. To je základní a podstatná charakteristika jeho bytí, nemůžeme zařídit, aby tento obraz zmizel. Má v sobě několik skutečností, které zůstávají stále tajemnými (v těle i mimo tělo), ale které se dotýkají tajemství Božího, nikoli Boží existence, ale zkušenosti s Bohem. „Věřím v Boha“ už není jen ideou či článkem víry chápaným v rozumových pojmech. Svatý Pavel poznal „tohoto člověka“ přeneseného ze země do ráje, který uslyšel nevyslovitelná slova, jež člověku není dovoleno opakovat.
Ta neschopnost předat, sdílet je součástí tohoto těla v „žíznivé, bezvodé zemi“ (verš 2). Člověk, který „spatřil Boha v jeho svatyni“ (verš 3), viděl jeho moc a slávu. Ví, že Boží láska je lepší než život, ale nemůže to v sobě zadržet nadlouho, natož vyslovit. A přesto si na to ještě dokáže vzpomenout, když ví, že ho oslepilo oslnivé světlo, a v noci o tom dlouho rozjímá a modlí se, zvláště při rozjímání evangelia a žalmů, které k němu promlouvají o Bohu.
Je sice zbaven silného zakoušení Boha, ale vzpomínka mu pomáhá žít „a ve stínu tvých křídel jásat“ (verš 8). Ví, že se jeho bytí přimyká k Bohu a že se v něm setkávají dvě tajemství (božské a lidské). Ve svém tajemství nachází záři, jíž ono druhé tajemství zapaluje srdce. Jeho vlastní tajemství nezhasíná, je skryto v Božím tajemství. „Mé rty tě budou chválit..., má duše se bude sytit jak tukem a morkem“ (verše 6 a 8).
Svatý Irenej říká: „Bůh tuto slávu nachází v člověku.“ Být stvořen k Božímu obrazu není nadsázka, to je skutečnost, takový je člověk. V modlitbě je člověk zbaven svých starostí, osvobozen od svých činností a omezí se na svou podstatu. V modlitbě se člověk stává velkým, překračuje sám sebe, je schopen vstoupit do nesmírnosti Boží. Kontemplace Boha se dovrší až naším příchodem do nebe, to je naše milovaná budoucnost. Takový je člověk svou přirozeností, z Boží milosti.
Z časopisu Près de la Source,
který vydává karmelitánský konvent v Nantes,
přeložila Alžběta Dřímalová.
