P. Fernando Millán Romeral, O.Carm., generální převor
3) Společenství
V tak individualistické společnosti, jakou je naše, patří k prvkům, které nejvíc oslovují ty, kdo sledují náš život, ta skutečnost, že osoby různého původu, stáří, způsobu uvažování atd. dokáží žít pospolu. Život ve společenství je jednou ze základních vlastností řeholního života a života v Karmelu. V posledních letech bylo velmi zdůrazněno biblické pozadí naší řehole a byl osvětlen vliv prvotní církevní obce v Jeruzalémě (jak je popsána ve Skutcích apoštolů) na její duchovní stavbu. To je vzorové společenství pro každé křesťanské společenství a obzvláště pro společenství karmelitánská. Čím více se připodobníme tomuto společenství, které mělo všechno společné, které v radosti – agallíasis znamená: jásot, veselí, velkou radost – a prostotě slavilo lámání chleba a setrvávalo v modlitbě, tím více rozvineme poslání řeholního života být ikonou: být znamením, svědectvím, projevem nebo ikonou života Nejsvětější Trojice, společenství lásky, oné koinonía, která má být životním stylem, jenž je křesťanu vlastní.
Slovy plnými síly to velmi dobře vyjadřují naše Stanovy z roku 1995 (čl. 29 a 30):
Nejsvětější Trojice, pramen a vzor církve, je také pramenem a vzorem našeho společenství. Trojiční společenství (koinonia) poznání a lásky, na němž máme podíl, je nám dáno jako dar a podněcuje nás, abychom se otevřeli poznání a lásce vůči Bohu a bližním. (...) Podle příkladu prvokřesťanské komunity v Jeruzalémě je bratrské společenství vtělením nezištné Boží lásky, která je niterně přijímána ve stálém procesu oprošťování se od sobectví – i na úrovni komunity – a opravdového zaměření na Boha. Tak můžeme ukazovat charismatickou a prorockou povahu zasvěceného života Karmelu a můžeme do ní harmonicky včlenit využití osobních charismat každého ke službě církvi a světu.
Tento na společenství zaměřený životní styl, toto communio, je jistým způsobem znamením jdoucím „proti proudu“ v kultuře, v níž vše vybízí k individualismu, k osobnímu uspokojování, k soukromničení a k sobectví. I my, i když žijeme ve společenství, musíme pozorně dbát na to, aby se taková mentalita nevloudila do našich domů a do našich srdcí. Nejde jen o to žít „pohromadě“ při spoustě činností a společně tráveném čase, ale i o to žít opravdu jako společenství, tedy v jednomyslnosti a pravém bratrství.
Život ve společenství, tedy vzájemnost (communio), v žádném případě neznamená tlak k uniformitě. Jsme rozdílní, nestejně smýšlíme a vnímáme, jsme různého založení a sklonů, rozdílného stáří a patříme k odlišným generacím. Někdy mluvíme rozdílnými jazyky a přicházíme z navzájem velmi odlišných kultur, a přece jsme povoláni k tomu, abychom vytvářeli skutečně bratrské společenství. Byl by to v nejvlastnějším smyslu toho slova skandál, kdyby dva karmelitáni nemohli spolu žít pod jednou střechou z důvodů ideologických, rasových, ba ještě hůře z důvodů náboženských. Rozdílnost, vzájemná úcta, přijetí druhého v jeho odlišnosti oproti mně, to vše nás neuvěřitelně obohacuje, uchovává nás otevřenými, pružnými, tvárnými a mladými... Osoba, která se uzavře do svého vlastního způsobu myšlení, která pohrdá jinými způsoby prožívání karmelitánského charismatu a nevidí v druhých nic dobrého, se zapouzdřuje, ochuzuje a ve své uzavřenosti se (stále víc) radikalizuje.
Tato hluboká jednota v rozdílnosti je zjevná a působí ve slavení eucharistie. Pravé společenství prolamuje všechny bariéry, odstraňuje zášť a vytváří společenství života, vyvěrajícího z velikonočního tajemství. V tomto spočívá provokativní charakter slavení eucharistie. Je-li společná eucharistie slavena uctivě a pokorně, nestane-li se pouhou zvyklostí nebo pastorační činností, vede nás nutně k životnímu stylu, v němž je mezi námi více společného a hlubší společenství.
