Nebe ve víře (1. část)

Bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice

První den

1. „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli tady se mnou, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval ještě před stvořením světa.“¹ Taková je poslední vůle Kristova, jeho poslední prosba před návratem k Otci. Chce, abychom i my byli tam, kde je On, nejen na věčnosti, ale už v čase, který je započatou věčností, která stále postupuje. Abychom uskutečnili Jeho božské přání, je tedy důležité vědět, kde s Ním máme žít. „Místo, kde je skryt Syn Boží, je lůno Otce,² což je božská bytnost, jež je cizí všem smrtelným očím a skrytá každé lidské mysli,“³ což přimělo Izaiáše říci:⁴ „Ty jsi opravdu Bůh skrytý.“⁵ A přesto je Jeho vůlí, abychom zůstávali v Něm, abychom byli tam, kde je On, v jednotě lásky, abychom byli tak řečeno Jeho vlastním stínem.
   „Skrze křest,“ říká sv. Pavel, „jsme byli naroubováni na Ježíše Krista.“⁶ A ještě: „Bůh nás uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak je nesmírné bohatství jeho milosti.“⁷ A dále: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“⁸ Trojice, to je náš příbytek, naše „doma“, otcovský dům, z něhož nemáme nikdy odejít. Mistr to jednoho dne řekl: „Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn“ (sv. Jan).⁹
2. „Zůstaňte ve mně.“¹⁰ Tento příkaz nám dává Boží Slovo, vyjadřuje tuto vůli. Zůstaňte ve mně, nejen na několik okamžiků, několik hodin, které pominou, ale zůstaňte … neustále, bez přestání. Zůstaňte ve mně, modlete se ve mně, klaňte se ve mně, milujte ve mně, trpte ve mně, pracujte, jednejte ve mně. Zůstaňte ve mně a tak přistupujte ke každému a ke všemu; pronikejte stále dál do této hlubiny. Opravdu, toto je ta „samota, kam Bůh chce přilákat duši, aby k ní mluvil,“ jak o tom zpíval prorok.¹¹
   Ale abychom toto tajemné slovo uslyšeli, nemůžeme se zastavit na povrchu, je třeba skrze usebrání vstupovat (ještě) dále do Božího Bytí. „Běžím svůj závod,“ tak zvolal sv. Pavel,¹² tak musíme i my každý den sestupovat touto cestou do Propasti, kterou je Bůh; nechme se vést po tomto svahu s důvěrou plnou lásky. „Propast volá propast.“¹³ Tam v hlubině nastane srážka s Bohem, tam se propast naší nicoty, naší ubohosti ocitne tváří v tvář Propasti milosrdenství, velikosti Boží. Tam najdeme sílu zemřít sami sobě a tam, ztrácejíce vlastní podobu, budeme proměněni v lásku. „Šťastní, kdo zůstávají v Pánu!“¹⁴

Druhý den

1. „Boží království je ve vás.“¹⁵ Včera nás Bůh zval, abychom „zůstávali v Něm,“ žili svou duší v Jeho dědictví slávy,¹⁶ a nyní nám zjevuje, že nemusíme vyjít ze sebe, abychom Ho nalezli. „Království Boží je uvnitř.“ Svatý Jan od Kříže říká, že Bůh se dává duši „v podstatě duše, kam nemůže zasáhnout ani svět, ani zlý duch,“¹⁷ a tehdy „všechna její hnutí se zbožští, a přestože jsou od Boha, jsou také její, protože náš Pán je utváří v ní a s ní.“¹⁸
   Tentýž světec také říká, že „Bůh je středem duše. Když duše celou ‚svou‘ silou dokonale pozná Boha, zamiluje si Ho a plně se z Něj těší, pak je v nejhlubším středu, kterého může v Bohu dosáhnout.“ Předtím než tam dospěje, je už duše „v Bohu, který je jejím středem,“ ale není ještě v Jeho nejhlubším středu, protože ještě může jít dál. Protože je to láska, která pojí duši s Bohem, pak čím je tato láska intenzivnější, tím hloub je duše v Bohu a noří se do Něj; jakmile „vlastní jediný stupeň lásky, je už v Jeho středu,“ ale když tato láska dosáhne své dokonalosti, duše pronikne do Jeho nejhlubšího středu. Tam bude proměněna, až se stane velmi podobnou Bohu.¹⁹ Na tuto duši, která žije uvnitř, se mohou vztahovat slova otce Lacordaira ke sv. Marii Magdaléně: „Neptejte se na Mistra nikoho na zemi, nikoho v nebi, neboť On je vaše duše, a vaše duše je On.“
2. „Rychle sestup, neboť dnes budu jíst ve tvém domě.“²⁰ Mistr toto slovo, které jednoho dne adresoval Zacheovi, naší duši neustále opakuje. „Rychle sestup.“ Ale kam máme sestoupit podle jeho přání, ne-li hloub do naší vnitřní propasti? Tento skutek není „vnějším oddělením od vnějších věcí,“²¹ ale „samotou ducha,“ zbavením se všeho, co není Bůh.
   „Nakolik má naše vůle choutky cizí spojení s Bohem, fantazie souhlasu i odmítnutí, zůstáváme ve stavu dětství, nekráčíme obřími kroky v lásce, neboť oheň ještě nespálil všechny příměsi, zlato není čisté, stále se ještě hledáme, Bůh nestrávil naše nepřátelství k Němu. Ale až vření v kotli spálí všechnu neřestnou lásku, každou neřestnou bolest, každou neřestnou obavu, tehdy „bude láska dokonalá a zlatý prsten našeho zasnoubení bude větší než nebe a země. Toto je tajemná komnata, kam Láska ukrývá své vyvolené, tato láska nás vede oklikami a stezkami, které zná jen ona sama, a vede nás bez návratu, už se touž cestou nevrátíme.“²²

Třetí den

1. „Jestliže mě kdo miluje, bude zachovávat moje přikázání, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si v něm svůj příbytek.“²³
   Tady nám Mistr znovu vyjadřuje svou touhu přebývat v nás. „Jestliže mě kdo miluje!“ Láska, ta Ho přitahuje, ta přivádí Boha až k Jeho stvoření, ne láska citová, ale ta láska „silná jako smrt, kterou velké vody nezaplaví…“²⁴ „Protože miluji Otce,“²⁵ „stále konám, co se Mu líbí.“²⁶ Tak mluvil svatý Mistr, a každá duše, která chce žít v kontaktu s Ním, musí žít z této věty. To, co se líbí Bohu, má být jejím pokrmem, jejím denním chlebem; k obrazu svého milovaného Krista se má nechat obětovat skrze každou Otcovu vůli; každá příhoda, každá událost, každé utrpení i každá radost je svátost, kterou jí dává Bůh, a tak už nedělá mezi těmito věcmi rozdíl, překračuje je, překonává je, aby spočinula nad tím vším, u samotného svého Mistra; vyzdvihuje Jej vysoko „na horu svého srdce,“ ano, „nad Jeho dary, Jeho útěchy, nad něžnosti, které od Něj přicházejí.“²⁷ „Vlastností lásky je nikdy nehledat sebe, nic nenechávat pro sebe, ale všechno darovat tomu, kterého miluje.“ „Šťastná je duše, která miluje“ v pravdě, „Pán se stal zajatcem její lásky.“²⁸
2. „Zemřeli jste a váš život je skrytý v Bohu s Kristem Ježíšem.“²⁹ Tady nám sv. Pavel dává světlo, aby nám posvítil na cestu propastí. „Zemřeli jste!“ A co to znamená, ne-li, že duše, která usiluje o život v kontaktu s Bohem „v nedobytné pevnosti svatého usebrání,“ má být „oddělená, zbavená, vzdálená od všech věc퓳⁰ (co se týká ducha). Tato duše „nachází v sobě samé prostý svah lásky, po němž směřuje k Bohu, navzdory tvorům, je nepřemožitelná ve věcech, které pomíjejí, neboť ona přechází nad nimi a míří k Bohu.“³¹
   „Quotidie morior.“„Každodenně umírám,“³² umenšuji se,³³ každý den se zříkám sebe, aby ve mně rostl a byl oslaven Kristus, „přebývám“ „maličká“ „v hloubce svojí ubohosti,“ vidím „svou nicotu, svou ubohost, svou bezmoc, vidím, že nejsem schopná pokroku, vytrvalosti, vidím množství svých nedbalostí, svých nedostatků, vidím se ve své nehodnosti,“ „padám na kolena ve své ubohosti, uznávám svou tíseň, rozprostírám ji před milosrdenstv퓳⁴ svého Mistra. „Každodenně umírám,“ vkládám radost své duše (ne v pocitech, ale ve vůli) do všeho, co mě může zničit, ponížit, co musím obětovat, protože chci udělat prostor pro svého Pána. Nežiji už já, ale On žije ve mně:³⁵ nechci „už žít svým vlastním životem, ale být proměněna v Ježíše Krista, aby můj život byl více božský než lidský“ a aby Otec, když se nade mnou skloní, mohl ve mně rozeznat obraz svého milovaného Syna, v němž má zalíbení.³⁶

Čtvrtý den

1. „Deus ignis consumens.“ Náš Bůh, napsal sv. Pavel, je spalující oheň,³⁷ to znamená „oheň lásky,“ který ničí, který „proměňuje v sebe všechno, čeho se dotkne.“³⁸ „Slasti božského vzplanutí se v nás obnovují činností, která se nikdy neunaví, je to vzplanutí lásky ve vzájemném a věčném zalíbení. Je to obnova, která se uskutečňuje v každém okamžiku v poutu lásky.“³⁹ Některé duše „si zvolily tento azyl, aby v něm věčně spočinuly, a toto je ticho, v němž jsou jakoby ztraceny.“ „Vysvobozené ze svého vězení plaví se na oceánu Božství, aniž by jim nějaké stvoření mohlo překážet či vadit.“⁴⁰ Pro tyto duše se stává ta mystická smrt, o níž mluvil včera sv. Pavel, tak prostou, tak sladkou! Myslí mnohem méně na námahu destrukce a zbavování se sebe, která jim ještě zbývá, než na ponoření do výhně Lásky, která v nich hoří a která není nic jiného než Duch Svatý, sama Láska, který je v Nejsvětější Trojici poutem Otce a jeho Slova. Ony „do Něj vstupují živou vírou a prosté, pokojné“, „jsou jím unášeny nad věci, nad dojmy a pocity“ do „posvátné temnoty“ a jsou „proměněny v obraz“ Boží. Podle výrazu sv. Jana žijí ve „společenství“⁴¹ se třemi klaněníhodnými Osobami, jejich život je „společný,“ a to je ten „kontemplativní život,“ ta kontemplace, která vede k „vlastnění.“ „Toto prosté vlastnění je věčný život zakoušený v bezedném prostoru. Tam nad rozumem nás čeká hluboký klid božské nehybnosti.“⁴²
2. „Přišel jsem vrhnout na zemi oheň a jak si přeji, aby už vzplanul!“⁴³ Sám Mistr nám vyjadřuje svou touhu vidět hořet oheň lásky. Ve skutečnosti všechna naše díla, naše námahy nejsou před Ním nic. Nemůžeme Mu nic dát, ani uspokojit Jeho jedinou touhu, kterou je obnovit důstojnost naší duše. Nic se Mu nelíbí tak jako vidět ji „růst.“ A nic ji nemůže pozdvihnout víc, než když se stane určitým způsobem rovna Bohu. To proto od ní vyžaduje poplatek její lásky, protože vlastností lásky je učinit rovnocenným jak jen možno toho, kdo miluje, tomu, kdo je milován. Duše, která vlastní tuto lásku, se zdá na stejné úrovni s Ježíšem Kristem, protože jejich vzájemná náklonnost činí mezi nimi všechno společné. „Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám zjevil všechno, co jsem slyšel u Otce.“⁴⁴
   Ale aby dospěla k této lásce, musela se duše předtím „celá vydat,“ její „vůle se musí pomalu ztratit v Boží vůli,“ aby její „sklony,“ její „schopnosti“ už fungovaly jen v této lásce a pro tuto lásku. Všechno dělám z lásky, všechno trpím z lásky, takový je smysl toho, co zpíval David. „Tobě zachovám svou sílu.“⁴⁵ Tehdy duši láska tak naplňuje, pohlcuje a chrání, že všude nachází tajemství dalšího růstu v lásce, dokonce i ve vztazích, které má s tímto světem, uprostřed starostí života může právem říci: „Mým jediným zaměstnáním je milovat!“⁴⁶

Pátý den

1. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“⁴⁷ Šťastné uši duše dosti bdělé, dosti usebrané, aby uslyšela tento hlas Božího Slova, šťastné také oči této duše, která ve světle živé a hluboké víry může být při „příchodu“ Mistra do jeho důvěrného svatostánku. Ale jaký je tento příchod? „Jsou to nekonečné zástupy, sláva bez konce.“ Kristus „přichází se svými poklady, ale v tajemství Boží rychlosti, přichází znovu a znovu, stále jako poprvé, jako by ještě nikdy nepřišel, neboť Jeho příchod, nezávislý na čase, spočívá ve věčném ‚teď‘ a věčná touha věčně obnovuje radost z Jeho příchodu. Slasti, které přináší, jsou nekonečné, protože jsou Jím samým.“ „Schopnost duše, rozradostněné příchodem Mistra, se zdá vycházet z ní samé a procházet zdmi v Nekonečnosti Toho, který přichází, a dochází k tomuto jevu: to Bůh v našem nitru přijímá Boha přicházejícího k nám a Bůh kontempluje Boha! Bůh, v němž spočívá blaženost.“⁴⁸
2. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“⁴⁹ „První znamení lásky je, že Ježíš nám dal své tělo k jídlu, svou krev k pití.“ „Vlastností lásky je stále dávat a stále přijímat. Láska Kristova je štědrá. Všechno, co má, všechno, co je, dává, všechno, co máme, všechno, co jsme, nám bere. Žádá víc, než jsme sami od sebe schopni dát. Má obrovský hlad, který nás chce naprosto strávit. Vstupuje až do morku našich kostí, a s čím větší láskou Mu to dovolujeme, s tím větší plností Ho vychutnáváme.“ „On ví, že jsme chudí, ale vůbec to nebere v úvahu a nic nám neodpouští. On se sám stává v nás svým chlebem, nejprve ale spálí ve své lásce neřesti, chyby a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pozřít. Chce strávit náš život, aby jej proměnil v život svůj, ten náš plný neřesti, Jeho plný milosti a slávy, připravený pro nás, jen kdybychom se vzdali sebe. Kdybychom měli dost dobré oči, abychom viděli tu nenasytnou lačnost Krista, který hladoví po naší spáse, žádné úsilí by nám nezabránilo prchnout přímo do jeho otevřených úst.“ Vypadá to „absurdně, ale ti, kdo milují, pochopí.“ Když přijmeme Krista „s vnitřní oddaností, Jeho horká krev plná slávy proudí do našich žil a v nás se vznítí oheň; získáváme podobnost Jeho ctnostem, a On žije v nás a my žijeme v Něm, On nám dává svou duši s plností milosti, skrze niž duše vytrvá v lásce a chvále Otce!“ „Láska svůj objekt přivádí k sobě, přivádíme k sobě Ježíše, Ježíš přivádí k sobě nás. Tehdy uchváceni mimo sebe v nitru lásky, míříme k Bohu, jdeme Mu vstříc, vstříc Duchu Svatému, který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje k jednotě, kde nás čeká blaženost.“ „Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když říkal: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi velikonočního beránka.“⁵⁰

Šestý den

1. „Je třeba víry, aby se člověk mohl přiblížit Bohu.“⁵¹ To nám říká sv. Pavel, i toto: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme.“⁵² To znamená, že „víra nám dává takovou jistotu budoucích dober, že se skrze ni v naší duši rodí a trvají, když se z nich ještě neradujeme.“⁵³ Svatý Jan od Kříže říká, že nám „víra slouží za nohy, abychom mohli jít k Bohu,“ a ještě, „že je vlastněním v temném stavu.“⁵⁴ To ona „sama nám může dát opravdové světlo o Tom, kterého milujeme, a naše duše si ji musí zvolit jako prostředek k dosažení blaženého spojení.“⁵⁵ „To ona nás vrhá do vnitřní záplavy duchovních dober.“ Ježíš Kristus v rozhovoru se Samaritánkou mluvil o víře, když slíbil dát všem, kteří v Něho uvěří, „pramen vody živé, který tryská do života věčného.“⁵⁶ A tak nám víra vydává Boha už v tomto životě, zahaleného sice závojem, kterým Jej zakrývá, ale přesto samotného Boha. „Až přijde to, co je dokonalé,“ to znamená jasné vidění, „to, co je nedokonalé,“ jinými slovy poznání dané vírou, „získá všechnu svou dokonalost.“⁵⁷
   „My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme.“⁵⁸ V tom je velký úkon naší víry, to je prostředek, jak dát našemu Bohu lásku za lásku, to je „skryté tajemství“⁵⁹ v Otcově srdci, o kterém mluví sv. Pavel, které nakonec pronikneme, a celá naše duše se zachvěje radostí.“ Až uvěří této „příliš velké lásce,“⁶⁰ kterou k ní Bůh má, lze o ní říct to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl pevný,⁶¹ jako by viděl Neviditelného.“⁶² Duše už nelpí na náklonnostech a pocitech, málo jí záleží na tom, zda cítí Boží přítomnost, nebo ne, málo jí záleží na tom, zda jí (Bůh) sesílá radost, nebo utrpení; ona prostě věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc její víra roste, protože musí překročit všechny překážky, aby mohla spočinout v lůně Nekonečné Lásky, která přece koná jen skutky lásky. A této duši, bdělé ve víře,⁶³ může říct hlas jejího Mistra ve skryté důvěrnosti to slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“⁶⁴
2. „Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.“⁶⁵ Co je tímto čistým, prostým okem, o němž mluví Mistr, ne-li ona prostota úmyslu, která „sjednocuje všechny roztroušené síly duše a spojuje ducha se samým Bohem? To je prostota, která vzdává Bohu čest a chválu, to ona Mu nabízí ctnosti. Potom pronikajíc a překračujíc sama sebe, překračujíc a pronikajíc všechna stvoření, nachází Boha ve svých hlubinách. Ona je počátkem a koncem všech ctností, jejich nádherou a slávou. Prostým úmyslem nazývám to, co míří jen k Bohu, to, co vztahuje všechny věci k Bohu.“ „To ona umisťuje člověka do Boží přítomnosti, to ona mu dává světlo a odvahu, to ona jej vyprazdňuje a osvobozuje od každé obavy, dnes i v den soudu.“ „Ona je vnitřním svahem⁶⁶ a základem každého duchovního života.“ „Udupává zlou přirozenost, dává pokoj, navozuje ticho namísto hluků marnosti, které se v nás objevují.“ „To ona hodinu co hodinu zvětšuje naši podobnost Bohu. A pak nade všechny prostředníky je to zase ona, kdo nás uvede do hlubiny, kde přebývá Bůh, a dá nám hluboký odpočinek. Dědictví, které nám připravila věčnost, nám předá prostota. Všechen život ducha, všechna jeho ctnost spočívá spolu s podobností Bohu v prostotě, a jeho nejvyšší odpočinek se odehrává na výšině prostoty.“ „A podle míry své lásky každý duch hledá Boha s větší či menší hloubkou ve své vlastní hlubině.“ „Prostá duše se pozdvihuje skrze svůj vnitřní pohled, vrací se do sebe a kontempluje ve vlastní hlubině svatostánek, kde se jí dotkla Nejsvětější Trojice.“ Tak pronikla do své hlubiny, „až ke svému základu, který je branou věčného života.“⁶⁷

Z francouzštiny přeložila a úvodní odstavec napsala Alžběta Graubnerová.