(a také trochu o duchovní četbě vůbec)
P. Gorazd Cetkovský O.Carm.
V předminulém čísle časopisu jsem se v rámci článku o Janu z Jenštejna zmínil také o tom, jak drahá byla svaté Terezii z Lisieux knížka Následování Krista. Sestra Milada od Spasitele světa z pražského Karmelu sv. Josefa se nyní svatou Terezií zabývá podrobně (jak svědčí i její práce o vztahu sv. Terezie k Panně Marii, kterou můžete číst na stránkách letošních čísel časopisu Karmel) a dodatečně mne upozornila na ještě jedno místo Autobiografických spisů. Právě z něj vyplývá, že Terezie znala Následování Krista vlastně zpaměti. Chci zde tedy – alespoň dodatečně, na doplnění – uvést i toto místo Tereziiných „myšlenek o milostech, které jí Pán Bůh udělil“ (jak ona sama své autobiografické záznamy chápala – srov. AS 17).
... budu mluvit o potravě, kterou na mě plýtval „v hojnosti“. Už dávno jsem se živila „čistou moukou“, obsaženou v „Následování“. To byla jediná kniha, která mi vyhovovala, protože jsem ještě nenalezla poklady skryté v evangeliu. Uměla jsem nazpaměť skoro všechny kapitoly svého drahého „Následování“, tato knížečka mě nikdy neopouštěla. V létě jsem ji nosila v kapse, v zimě v rukávníku. Stalo se tradicí, že u mé tety se tím velice bavili. Otevřeli ji namátkou a dali mi přednést kapitolu, která jim padla do oka.1
A pak mluví Terezie o dalších knihách, které se jí tehdy dostaly do rukou: Ve 14 letech, při mé touze po vědění, Pán Bůh shledal, že je nutné přidat k „čisté mouce“ med a olej v hojnosti... (tamtéž).
Terezie tu ukazuje, jak důležité pro ni – jako již dospívající dívku – bylo, že mohla rozvíjet svůj duchovní život také čtením vhodných knih. Klasická asketika pro takové čtení užívá ustálené označení „duchovní četba“. V klášteřích a seminářích této činnosti patří v rozvrhu dne pravidelně pevné místo. A podobně se snaží takto „čerpat“ i kněží a mnoho věřících laiků, kteří žijí „ve světě“. Proto je pro nás zajímavé číst si dále odstavce, v nichž Terezie popisuje účinky duchovní četby na svou duši a na duši své sestry Celiny. Nebudu již citovat, zmíním pouze v bodech:
- duchovní četba zapalovala Tereziino srdce nadšením,
- obě dívky své nadšení sdílely v rozhovorech, kterými jejich pokrevní sesterství přešlo v sesterství duchovní,
- bylo pro ně pak snazším cvičit se v ctnostech, zapřít se, růst v lásce.
V úryvku, který jsem citoval v článku v předminulém čísle, Terezie psala, že Následování je jí (vedle evangelia) oporou i ve chvílích vnitřní vyprahlosti a nemohoucnosti. Označila je přitom za „solidní a zcela čistou potravu“ (AS 170). Jak je zjevné ještě víc z úryvku, který jsme uvedli nyní výše, toto její přirovnání duchovní četby k pokrmu je inspirováno 16. kapitolou knihy proroka Ezechiela. Tam je Hospodinova péče o vyvolený lid vykreslena přirovnáním o dívce, kterou jako pohozené novorozeně milosrdně zachránil šlechetný muž, dal jí žít, vyvolil si ji za snoubenku a zahrnul ji tím nejlepším – včetně vybraného jídla: „jedla jsi pokrmy z bílé mouky, medu a oleje“ (Ez 16,13 – dnes užívaný překlad). S obrazem Boha jako toho, kdo sytí své vyvolené výživným pokrmem, se setkáme také na jiných místech Písma svatého.
Nepřehlédněme ale, že obě uvedená místa z Autobiografických spisů, která zmiňují knížku Následování, zdůrazňují vždy tutéž vlastnost „duchovní potravy“ (kterou pro Terezii Následování znamená), totiž čistotu: jednou je označuje „čistou moukou“, podruhé jako „solidní, zcela čistou potravu“. Nevyzývá nás opakování tohoto výrazu k zamyšlení nad tím, co hlubšího se za Tereziinými slovy skrývá?
Věřím, že jako první v pořadí se nám může vybavit naše vlastní úmorná zkušenost s tím, co – marná sláva, navzdory slibným doporučením dotyčné knihy kněžími, přáteli či odjinud – nesytí... Jen sami sobě otevřeně přiznejme, že dobře víme, jak únavné je číst stále dál a čekat, zda nás knížka „chytne“, lovit v objemném rozsahu mnoha stran ojedinělé výživné kousky či (s jiným přirovnáním) klestit si cestu vpřed houštinami složitých myšlenek a formulací. Je tolik knih a textů, které nás přes nejlepší snahu jen unavují, vysilují, či dokonce zneklidňují, matou... Jakým blahem je potom najít to, co nám „sedne“! Ne lacině, ale opravdu spasitelně (snažíme se přece být v tomto smyslu opatrní a poctivě rozlišovat). Jakým štěstím je najít „solidní a zcela čistou potravu“!
Mám ovšem sklon nacházet za Tereziiným svědectvím ještě víc: výzvu pro nás k zamyšlení, nakolik máme hledat stále nové „pokrmy“ a nakolik se máme opakovaně s věrností vracet k starému, již osvědčenému. Nejde o nekritické upřílišování jednoho či druhého, ale o zkoumání zdravé míry v obojím: v zacházení s věcmi starými i novými. Vždyť dychtí-li svět kolem nás (ve snaze co nejvíc zakusit, ovládnout, vydělat) po stále novém, jsme i my takovým tíhnutím jistě zasaženi víc, než si myslíme, a také v duchovních věcech se chováme podobně. Výsledkem pak snadno může být, že nenacházíme to přínosné nové, aniž bychom naplno ocenili to staré (ještě s přirovnáním k pokrmu: důkladně to strávili, načerpali z toho sílu, přijímali to opakovaně dále znovu). Kdyby Terezie přistoupila k Následování Krista takto, kdyby je nečetla opakovaně, jistě by je neuměla zpaměti.
Tereziinu radost z duchovní stravy, která je čistou, bychom mohli nahlížet také v nejširších souvislostech naší řádové tradice. Starší karmelitánští autoři rádi zdůrazňovali, že čistota je ctností Karmelu důvěrně drahou, že slib čistoty je v Karmelu souhrnem a symbolem veškeré spirituality zasvěcení. Nejde tu přitom o čistotu pouze ve smyslu bezúhonnosti v oblasti šestého přikázání desatera. Jde o čisté srdce, snahu o naprosté odevzdání se Bohu v lásce: „celou svou silou, celou svou myslí, ze vší své síly“. Vzory takovéto čistoty jsou karmelitánům jak prorok Eliáš, tak Panna Maria, kterou bratři od středověku nazývali Karmelu Matkou a Ozdobou, Krásou. Tak se o tom ostatně zmiňuje i sestra Milada, když ve svém článku o vztahu sv. Terezie z Lisieux k Panně Marii rozebírá symboliku Mariina ochranného pláště.
Ale vraťme se ještě k Tereziině znalosti Následování Krista. Díky důkladnému zpracování Tereziiných písemností a díky jejich knižnímu vydání v této propracované podobě je velmi snadné vyhledat si v připojených rejstřících soupis citací z Následování, obsažených v Tereziiných spisech a v jejích dopisech. Celkem je těchto citací kolem padesáti. Aniž bych postupoval s nějakou vědeckou důsledností, rád bych na závěr tohoto článku prostě uvedl několik úryvků ze „zlaté knížky“, a to právě těch, na které se Terezie ve svých spisech a dopisech odvolala častěji (vícekrát). Použiji přitom českého překladu Následování Krista od Josefa Pernikáře, vydaného Křesťanskou akademií v Římě v roce 1969.
(O pokorném poznávání sebe sama – I, 2,3)
Čím větší a lepší máš vědomosti, tím přísněji pak budeš souzen, když nebudeš i svatěji žít. Nevynášej se tedy žádným uměním nebo věděním, ale spíše měj bázeň z toho, co ti bylo dáno znát.
Když se ti zdá, že mnoho víš a dosti dobře chápeš, uvědomuj si, že je mnohem více toho, co nevíš. Nebuď domýšlivý, spíše se přiznávej ke své nevědomosti. Proč by ses měl nad kýmkoli vyvyšovat, když jsou někteří ještě učenější a věci znalejší?
Chceš-li něco s prospěchem vědět a naučit se, hleď být raději neznám a nepovažován za nic.
(O tom jak málo je milovníků Ježíšova kříže – II, 11,4)
Zřídkadky se najde někdo tak duchovní, aby byl oproštěn ode všeho světského. Neboť kde najdeme člověka vpravdě prostomyslného a odpoutaného ode všech tvorů? Je vzácný jako z dalekých krajů a z nejzazších končin země. I kdyby člověk rozdal všechen svůj majetek, ještě to není ničím. Kdyby činil přísné pokání, ještě je to málo. Kdyby obsáhl všechnu vědu, ještě je daleko od cíle. A kdyby měl velikou ctnost a vroucí zbožnost, ještě mu mnoho chybí; totiž to jedno, co mu je nejvíc potřebné.
A co to je? Aby všechno opustiv, opustil i sebe sama; aby vystoupil sám ze sebe a neponechal si ani stín sebelásky. A když učini všechno to, co ví, že má vykonat, aby ještě měl za to, že neučinil nic.
(O podivuhodném působení Boží lásky – III, 5,4)
Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží. Dává všechno za všechno a má všechno ve všem; neboť spočívá u jediného a nade vše nejvyššího, z něhož pramení a vzniká všechno dobré. Nehledí na dary, ale obraci se k dárci, který převyšuje všechna dobra.
Láska často nezná míru, nýbrž plane nade všechnu míru. Láska necítí břímě, nedbá námahy; chce vykonat více, než nač stačí její síly; nevymlouvá se na nemožnost, neboť si myslí, že všechno dokáže a smí. Všeho je tedy schopna, mnoho dokáže a přivede k výsledku i tam, kde nemilující umdlévá a klesá.
(O pravé svobobě ducha, které lze dosáhnout spíše pokornou modlitbou než četbou – III, 26,3)
Můj Bože, nevýslovná slasti, proměň mi v trpkost všechno tělesné potěšení, které mě odvádí od lásky k věčným věcem a zhoubně mě k sobě vábí příslibem nějaké časné rozkoše.
Ať nade mnou nezvítězí, můj Bože, ať nezvítězí tělo a krev; ať mě neoklame svět a jeho krátká sláva; ať mě nepodrazí ďábel a jeho lstivost. Dej mi sílu k odporování, trpělivost k snášení a stálost k vytrvání. Místo všech světských potěšení mi dej přesladké pomazání svého Ducha a místo tělesné lásky mi vnukni lásku k svému jménu.
(O tužbě po věčném životě a o velké odměně přislíbené bojujícím – III, 49,7)
Nyní se tedy pokorně skláněj před každou mocí a nehleď na to, kdo ti to praví nebo poroučí. Ale velice dbej o to, abys ochotně přijímal a upřímně se snažil vyplnit všecko, co od tebe kdokoli požaduje nebo chce, ať je to představený, či podřízený, a nebo tobě rovný.
Ať si vyhledává jeden to a druhý ono, ať se chlubí ten tím a onen oním a sklízí tisícerou pochvalu; ty se neraduj z toho ani z onoho, nýbrž jen z vlastního ponížení, z mého zalíbení a z mé cti. A tvým přáním budiž, abys svým životem i smrtí stále oslavoval Boha.
* * * * *
A tak nás – rodinu Karmelu v našem národě – letošní 600. výročí úmrtí pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna může mimo jiné vést k úžasu nad mohutností proudu duchovní tradice v dějinách církve: nauka, formulovaná prostým způsobem ve „zlaté knížce“ Následování Krista, jejíž kořínky sahají až do roudnického augustiniánského kláštera a patřily k obsahu duchovního vedení, kterého se zde arcibiskupu Janovi dostávalo, po pěti staletích vydala jako „solidní, zcela čistá“ duchovní potrava nový plod: ve svaté karmelitce Terezii z Lisieux.
