Edith Stein
Pravé lásce k sobě lze porozumět jen na základě lásky k Bohu: bližního máme milovat – jako [i] sami sebe – kvůli Bohu. Láska ve svém nejvyšším naplnění je vzájemné odevzdání se a sjednocení; k tomu je třeba více osob. „Lpění“ na vlastní osobě a sebepotvrzování, jež jsou vlastní zvrácené lásce k sobě, vytvářejí nejpříkřejší protiklad k božské podstatě, kterou je totiž vydávat se.
Jediným dokonalým uskutečněním lásky je božský život sám, vzájemné vydávání se božských osob. Zde každá osoba nalézá v druhých opět sebe samu, a poněvadž jejich život a jejich podstata je jedno, je tak láska vzájemná zároveň láskou k sobě, přitakáním k vlastní podstatě a k vlastní osobě.
Této čisté lásce, kterou je Bůh, se v okruhu stvořeného nejvíce blíží vydání se konečné osoby Bohu. Žádný konečný duch nemůže sice zcela obsáhnout božského ducha, ale Bůh – a on jediný – zcela pojímá každého stvořeného ducha; kdo se mu vydá, dospívá v milujícím sjednocení s ním k nejvyššímu naplnění bytí, k oné lásce, která je zároveň poznáním, vydaností srdce a svobodným činem. Tato láska je zcela obrácena k Bohu, ale ve [svém] sjednocení s božskou láskou stvořený duch obsáhne, poznává a blaženě a svobodně přijímá také sama sebe. Vydání se Bohu je zároveň vydáním se [svému] vlastnímu Bohem milovanému já a celému stvoření, jmenovitě všem duchovým bytostem, které jsou s Bohem sjednoceny.
Takové odevzdanosti lásky však člověk sám ze sebe není schopen. Jestliže již k poznání druhých lidí a ke skutečně naplněné lásce k nim může dospět jen tehdy, pokud se mu oni s láskou otevřou, jak má dojít k lásce k Bohu, kterého nevidí, není-li [sám] milován Bohem dříve? Abychom se Bohu v lásce vydali, musíme ho poznat jako milujícího. A takto se nám může otevřít jen on sám.
Jistým způsobem to činí slovo zjevení. A k přijetí božského zjevení vírou patří logicky již [i] přilnutí [k Bohu] láskou. To se však naplní teprve tehdy, když se Bůh duši sám vydává v životě milosti a slávy, když jí sdílí svůj božský život a do svého božského života ji vtahuje.
Božský život, jenž se rozvíjí v duši milující Boha, nemůže být jiný, než trinitární život Boží. Vždyť ten, jemuž se [duše] vydává, je trojjediný. Přenechává se [tedy] otcovské vůli Boha, která v ní takřka znovu plodí Syna. Sjednocuje se se Synem a chtěla by v něm zmizet, aby v ní Otec nespatřoval již nic než Syna. A její život se sjednocuje s Duchem svatým, stává se božským vylitím lásky.
Duše (a proto celý člověk) zakouší sjednocením se s božským Duchem základní proměnu. A přece zůstává zachována ve svém vlastním bytí, nestává se (pouhou) částí božského. A přesto lze toto sjednocení nazvat ještě niternějším, než je spojení duše a těla. Vždyť Bůh i duše jsou duch a pronikají se, jak jen se duch a duch pronikat mohou: mocí vzájemného svobodného osobního vydání se, které předpokládá oddělenost [jejich] bytí, ale – přes nekonečnou vzdálenost mezi nestvořeným a tvorem – [zároveň] společenství [co do] podstaty, které [jim] umožňuje opravdově do sebe navzájem vstoupit.
(Endliches und ewiges Sein, str. 419n., podle Christliche Innerlichkeit 15/5,1980,
přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého OCD, Karmel sv. Josefa, Praha.)
