P. Vojtěch Zieba
Přednáška II.
1. V předchozích úvahách jsme se soustředili na to, jak z ticha vyrůstá modlitba, jak ticho prohlubuje modlitbu a jak je jejím nutným předpokladem. Teď budeme rozjímat o vztahu mezi modlitbou a vírou. „Plodem modlitby je víra,“ říká Matka Tereza, a nechť tedy jsou její slova východiskem k našemu dalšímu uvažování.
2. Úvodem se snažme ještě jednou se blíže zamyslet nad podstatou modlitby. Již v předchozích úvahách jsme poznali, že modlitba nepotřebuje vždycky mnoho slov, ba může se bez nich zcela obejít. Proč? Protože modlitba je především setkáním dvou milujících se srdcí – srdce Božího se srdcem člověka – které se sobě otvírají navzájem. Je to setkání, které se uskutečňuje v lásce, živé a co nejtěsnější sjednocení. Když je porovnáme se vztahy mezi lidmi, vidíme, že nám obraz dvou zamilovaných usnadní lépe porozumět tichu i modlitbě, poněvadž „je čas mluvení i čas mlčení“ – potřebné je jedno i druhé. Někdy je ve vzájemném vztahu spíš mlčení, ticho, naslouchání, někdy zas, když se situace změní, je zapotřebí slov. Ale to vše slouží lásce, sblížení, vzájemnému poznávání, radosti ze setkání a setrvání v něm.
Milující nejsou ale vždy pospolu, aby se mohli držet za ruku nebo spočinout si v náručí. V jejich vzájemném vztahu nechybí tedy pocity stesku a čekání na setkání. To čekání může být vyplněné myšlenkami o očekávané osobě, různými přípravami na setkání, psaním dopisů… A ač jsou tělem od sebe vzdáleni, jak blízcí jsou si duchem! To očekávání, všechny ty přípravy, nemají menší význam než samotné setkání. Obohacují je – bez předchozích čekání by setkání ztratilo mnoho ze své plnosti.
Když tuto situaci aplikujeme na vztah člověka k Bohu, mluvíme právě o modlitbě. Nebudu hovořit o různých způsobech modlitby, poněvadž takové škatulkování by nám v tomto případě nebylo k užitku. Jde totiž o samotnou podstatu věci – modlitba je setkáním s Bohem v lásce (záměrně neříkám: rozmluvou, poněvadž to by pojem modlitby omezilo jen na některé její formy), znamená přilnutí k němu celou svou bytostí, obrácení celé své osoby k němu. Je také časem touhy po tomto setkání a přípravou na ně. Tím způsobem se modlitbou může stát celý lidský život, ve kterém člověk přilne k Bohu „z celého srdce svého, z celé duše své a ze vší mysli své“ a touží odpovídat na jeho vůli a velebit ho.
3. Nicméně je čas zvláště zasvěcený Bohu, a jenom jemu. Tento čas, tyto „schůzky“ s Pánem Bohem, mají sloužit navázání a prohlubování zvláštního spojení s ním, vyjádření svého vztahu, svých citů, svého postoje vzhledem k němu. V tomto čase, jehož je Bůh cílem jediným a nejvyšším, odehrává se zvláštním způsobem nevyslovitelný dialog lásky, ve kterém Bůh má vždy přednost – to on mluví jako první, aby ho člověk mohl uslyšet a odpovědět, dávaje mu sebe s naprostou důvěrou, vrhaje se mu prostě do náruče. Ale možnost zaslechnout Boží výzvu a odpovědět na ni nezávisí jen na nás – je závislá především na působení Ducha svatého, Ducha pravdy a lásky. Nestačí, že přijdeme na to setkání. Na tu „schůzku“ musí přijít především on. Proto je opravdová modlitba Božím darem, darem milosti a lásky. Nedostatečné ocenění Boží iniciativy v modlitbě, nepochopení skutečnosti, že modlitba je dialogem lásky dvou milujících se srdcí, může způsobit její karikaturní pokřivení a změnit ji v náš monolog, seznam proseb a očekávání, který přednášíme nepřítomnému Bohu. V takovém případě se člověk stává pouhým prosebníkem, který čeká na vyřízení svých záležitostí. Ale Pán Bůh není přece lhostejným úředníkem, který přijímá nebo odmítá podané žádosti na základě jejich shody s předpisy, řádného odůvodnění a patřičných dokladů v příloze. On je živou, milující bytostí, která touží setkat se s námi a uslyšet naši odpověď na svou výzvu; a naše námaha v modlitbě je vyjádřením touhy, aby se toto setkání mohlo uskutečnit.
4. Když v našem životě zdomácní takto chápaná modlitba, velmi silně jej ovlivní. Změní jej, obohatí, dá mu směr a smysl. Není možné, aby se život odehrával dál nezávisle na Bohu – ne proto, že by on nás k něčemu nutil, ale protože my sami budeme po tom toužit. Neboť kdo z nás dokáže být lhostejný k lásce, která se mu odhaluje? Kdo – i kdyby před ní prchal – ji nakonec neopětuje? Modlitba způsobí, že naším podílem se stane láska a že nakonec nic nedokáže zadržet naše srdce, když se jí vrhá vstříc.
5. Když tímto způsobem mluvíme o modlitbě, můžeme si povšimnout, že v mnoha případech můžeme stejně mluvit o víře a není třeba – v mnoha větách – změnit ani jedno slovo kromě toho jediného. Ono je totiž mnoho styčných bodů mezi skutečností modlitby a skutečností víry a obě tyto skutečnosti se navzájem silně ovlivňují. Víra totiž není jen přesvědčení o tom, že Bůh existuje, a rozumové přijetí určitého počtu náboženských pravd. Je to především oddanost Bohu, důvěra k němu, spolehnutí se na něho, hledání opory v něm a naprosté odevzdání. Nestačí „věřit v Boha“. Je třeba též věřit Bohu. Nevěřit jen v jeho slovo – věřit jeho slovu. Teprve tehdy mu můžeme svěřit sebe, své záležitosti, svůj život. Neboť takto chápaná víra nám dává vnitřní jistotu, že on nás nemůže zklamat, a pobízí nás, abychom se mu úplně svěřili – prostě se mu vrhli do náruče. Během modlitby můžeme uslyšet, jak k nám Bůh promlouvá: „Což může žena zapomenout na své dítě, ta, která miluje syna vzešlého z jejího lůna? A kdyby i ona zapomněla, já na tebe nezapomenu. Mám tě vyrytého do obou svých dlaní“ (Iz 49,15–16). A na toto láskyplné Boží vyznání můžeme odpovědět s vírou a naprostou důvěrou, které s sebou nesou neobyčejný vnitřní pokoj: „Jak nemluvňátko u své matky, jako nemluvňátko – taková je moje duše ve mně. Slož svou naději na Pána od tohoto času až navěky!“ (Ž 131).
Věřit Bohu a tomu, co nám říká – také při modlitbě – znamená také, že jsme přijali v lásce Boží výzvu nám určenou a že jsme na ni odpověděli. Teprve tehdy můžeme mluvit o plné, autentické skutečnosti víry, neboť skutečně působí na naše rozhodnutí, činy, životní plány. Ale je možno odpovědět na výzvu, kterou jsme neuslyšeli? A můžeme zaslechnout Boží volání bez modlitby? Jistě, Bůh má své cesty, kterými může oslovit každého člověka, ale obvyklou cestou k setkání s ním je právě modlitba. Nedomnívám se, že máme právo očekávat, že právě v našem případě Bůh udělá zázrak a promluví k nám jiným způsobem, bez jakéhokoliv úsilí z naší strany.
6. A tak se dobíráme jádra problému, o kterém chceme rozjímat: jakým způsobem se víra stává plodem modlitby? Z jedné strany můžeme totiž říci, že modlitba je výrazem víry: těžko bychom se modlili k někomu, koho bychom neuznávali, ba dokonce nevěřili v jeho existenci. Víra je potřebná aspoň v počáteční formě. V tomto smyslu je možné se domýšlet, že matce Tereze jde o to, že modlitba prohlubuje víru, stává se hnací silou jejího rozvoje a zdokonalování. Ale nemůžeme popřít, že se stávají případy lidí nevěřících, kteří právě díky modlitbě dostávají dar víry. „Bože, jestli jsi, jsi-li Bonem, odpověz mi!“ – tak by bylo možné shrnout modlitbu tohoto typu. A Bůh nezůstane hluchým, když slyší takové zoufalé volání – odpovídá s celou láskou na touhu lidského srdce. Přihlédněme k příkladům z evangelií, že je to opravdu možné.
7. Tak přichází k Ježíšovi otec a prosí, aby zbavil jeho syna zlého ducha a uzdravil ho. V té záležitosti byl již u apoštolů, ale ti ho nemohli uzdravit. Ježíš s výčitkou odpovídá: „Pokolení nevěrné a falešné! Jak dlouho mám ještě být s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně.“ Ježíš trpí nevěrou těch, kteří za ním chodí, hledajíce jen vlastní prospěch nebo senzaci. Ale dialog s otcem pokračuje. Ježíš se ptá, jak časté jsou záchvaty choroby. Otec svůj výklad končí znovu prosbou, která ale prozrazuje jeho malou víru: „Můžeš-li něco učinit, smiluj se nad námi a pomoz nám!“ Ježíš mu odvětí: „Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ Chlapcův otec okamžitě zvolal: „Věřím, pomoz mé malé víře!“ Následuje chlapcovo uzdravení. Ježíš dává znamení své moci – jeho uzdravování měla za cíl učinit věrohodným jeho poslání a probuzení víry mezi lidmi: „I kdybyste mně nevěřili, věřte mým skutkům, abyste poznali a věděli, že Otec je ve mne a já v Otci“ (Jan 10,38). Po celé události se učedníci tázali Ježíše v soukromí: „Proč my jsme ho nemohli zbavit zlého ducha?“ Řekl jim: „Tento druh nelze vymítat jinak než modlitbou“ (srov. Mk 9,14–19).
Vidíme zde dvojí svazek modlitby s vírou. Otec nemocného chlapce, ač do konce nevěřící, obrací se s prosbou k Ježíšovi. Ježíš „pomáhá jeho malé víře“ a chlapce uzdravuje. Na druhé straně vidíme apoštoly, kteří ho nedokáží uzdravit. A přece „všechno je možné věřícímu“. Když se ptají, proč nemohli uzdravit, Ježíš jim doporučuje modlitbu. Zřejmě jejich víra nebyla dostatečně silná a modlitba ji mohla posilnit. Nedivíme se jim, že jednou přišli k Ježíšovi s prosbou: „Rozmnož naši víru“ (Lk 17,15).
8. A zde máme jiný příklad. „Byl jeden královský úředník v Kafarnau, který měl nemocného syna. Když uslyšel, že Ježíš přichází z Judska do Galileje, odebral se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, poněvadž už umíral. Ježíš mu řekl: ‚Neuzříte-li zázraky a divy, neuvěříte.‘ Královský úředník mu řekl: ‚Pane, přijď dříve, než moje dítě zemře.‘ Ježíš mu řekl: ‚Jdi, tvůj syn žije.‘ Ten člověk uvěřil slovu, které Ježíš řekl, a odešel. A když byl ještě na cestě, jeho služebníci mu vyšli naproti a oznámili mu, že jeho syn žije. Otázal se jich na hodinu, kdy se mu ulevilo. Řekli mu: ‚Včera okolo sedmé hodiny přestal mít horečku.‘ Poznal tedy otec, že to byla ona hodina, kdy mu Ježíš řekl: ‚Tvůj syn žije.‘ A uvěřil v něho on sám i celá jeho rodina“ (Jan 4,46–53). Tak začíná věřit nejprve onen úředník: „Uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl.“ Později „uvěřil on sám i celá jeho rodina“ – stali se svědky zázraku, který byl odpovědí na prosbu, se kterou se obrátili na Ježíše.
Takových příkladů je více. Osobní setkání s Ježíšem, rozmluva s ním, naslouchání jeho učení, důkazy jeho lásky a moci, uzření velkých skutků, které konal a které dokládaly jeho věrohodnost, to všechno se stávalo zřídlem víry. Tak uvěřila Samaritánka, která prosila Pána o dar živé vody, tak nakonec uvěřil pochybující Tomáš, který se domáhal osobního setkání s Ježíšem. A Ježíš odpovídal na ty prosby, na ty touhy, ač … řekl také: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (Jan 20,29).
9. Můžeme ale použít těch příkladů v našem životě? Ježíš přece již nechodí po této zemi! Nemůžeme, tak jako oni, se s ním potkat, uvidět ho, dotknou se ho… To je pravda, neznamená to ale, že Ježíš přestal působit mezi námi. On je s námi „po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20). Seslal nám také svého Ducha, který nás má provázet, posilovat a o všem poučovat. Ježíš nás nezanechal jako sirotky (srov. Jan 14,18). Můžeme se s ním setkávat mimo jiné v modlitbě. Při ní působí též Duch svatý, který „přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Řím 8,26).
10. Setkání se s živým Bohem v modlitbě, které je jakýmsi tajemstvím a které je obtížné popsat slovy, je pro víru prostě nezbytné, poněvadž předmětem víry není pouze určitý počet pravd, ale v konečném důsledku živá osobní pravda, kterou je Bůh sám. Uvěřit v Boha znamená poznat ho, ale ne v tom smyslu, že se dozvíme, že existuje a jak se nazývá. Nejde tu o jakési vědění. V biblickém smyslu slovo „poznání“ předpokládá hlubokou důvěrnost, navázání živých vztahů, společenství – toho slova bylo používáno např. pro vztahy v rodině nebo mezi manželi. Poznat Boha znamená okusit jeho lásku a odpuštění, uzavřít s ním příměří (srov. Jer 31,33–34). Takové poznání je živým dokladem jeho přítomnosti, setkáním se s ním v lásce – čili tím vším, o čem jsem mluvil, když jsem popisoval skutečnost modlitby. Taková zkušenost se nedá nahradit ničím jiným, proto právě v modlitbě a nikde jinde vzniká takto chápaná víra.
11. Víra se rodí z naslouchání. Posloucháme Boží slovo, ve kterém k nám osobně hovoří Bůh, a rozjímáme je. Nasloucháme svědectví druhých, když k nám mluví o svých zkušenostech ze setkání s Bohem. A konečně nasloucháme Božímu hlasu ve svém srdci, kde on sám, bez jakéhokoli prostřednictví, nám vyznává svou lásku. Vyznává ji úplně jednoznačně. Slyšte, jak mluvil ústy proroka Ozeáše a jak dnes stejně hovoří v našem srdci: „Zaslíbím tě sobě navěky, zaslíbím tě skrze spravedlnost a právo, skrze lásku a milosrdenství. Zaslíbím tě sobě skrze věrnost a poznáš Pána“ (Oz 2,21–22). Po tom právě touží Bůh, tak úzce se chce s námi spojit. Ale neznamená to, že nás chce zotročit. On přece hovoří o lidech mu blízkých: „Přitahoval jsem je lidskými pouty a byla to pouta lásky. Byl jsem pro ně jako ten, který ke své tváři zdvihá nemluvňátko – naklonil jsem se k němu a nakrmil ho“ (Oz 11,4). Bude snad k nám promlouvat jinak? Když nás takto usiluje přitáhnout k sobě, je tu jen jeden problém – jen na nás záleží, dáme-li se přitahovat pouty lásky, uvěříme-li Bohu, že to nejsou pouta nevolnická, uvěříme-li Bohu, který sám je Láska. Aby ale mohla v našich srdcích přebývat taková víra, musíme nejdřív uslyšet ten jemný hlas, promlouvající k nám v tichosti srdce během modlitby. Bůh se nám zjevuje v situaci napohled paradoxní – náš Stvořitel a Pán nás miluje láskou tak něžnou , že – ponechávaje nám svobodnou vůli – stává se v této lásce závislý na nás a dopouští, abychom mu neuvěřili: můžeme ho odvrhnout, můžeme se setkání s ním vyhnout. Ale tím víc se nám odhaluje, tím víc nám ukazuje hloubku své lásky. Když okusíme této lásky při modlitbě, bez váhání řekneme: „Poznali jsme lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). Bůh se pro nás stane osobou velmi blízkou, osobou dobře známou, ač ji nikdy nepoznáme úplně, poněvadž ještě nepřišel čas úplného poznání tváří v tvář, ještě nepřišel čas zásnub a svatební hostiny Beránkovy. Ale jsme schopni ze vší síly opakovat se sv. Pavlem: „Vím, komu jsem uvěřil!“ (2 Tim 1,12). Mluvit v té chvíli o tom, že víra je Božím darem, o který v modlitbě prosíme, je přímo banální, vždyť se nám obětuje sám Bůh, který je předmětem naší víry. Matka Tereza, když mluví o víře jako o daru Božím, objasňuje: „Ten velký dar nám Bůh sám daroval ve svatém přijímání, aby uspokojil náš hlad“ – a je to hlad po lásce. I z jejího srdce tryská modlitba plná velké víry: „Můj Bože, ty, jenom ty. Důvěřuji tvé výzvě, tvé inspiraci. Ty mě nezklameš.“
12. Když Bůh se nám sám zjevuje a my ho poznáváme v modlitbě, nabýváme přesvědčení, že všechno, co nám Bůh zjevuje, je pravda. Přesvědčujeme se o pravdě jeho slova, které bylo v průběhu věků zapsáno v Písmě svatém. Ten Bůh, jehož přítomnost živě zakoušíme, zjevuje se nám jako sama Pravda, ve kterou je možné uvěřit a které je možné se svěřit. Když budeme Boha poznávat na tomto stupni modlitby, nebude nás už třeba přesvědčovat také o tom, že Bůh se nám zjevuje ne proto, aby nás jen poučoval (a tedy seznámil nás se souborem pravd, norem, právních předpisů, zákazů nebo příkazů), ale především, aby nás spasil, to jest, přivedl nás k plnému a konečnému sjednocení se s ním v lásce, k těm věčným zásnubám, o nichž už teď mluví a které nám slibuje. Pán se nám jeví jako věrný a pravdomluvný svědek, když už nyní nám dává okoušet příchuť toho, co nám připravil pro budoucnost.
Přesvědčujeme se také, že Boha poznat a uvěřit v něho – to jest prostě plně ho přijmout – neznamená získat vědění, vědomosti, informace, logicky uvažovat a analyzovat jejich obsah, ale prožívat setkání s ním cestou jakéhosi „osvícení“ či „instinktivního“ prožitku, které nám aspoň poněkud umožňuje proniknout nevypověditelné a nevystižitelné tajemství Boží existence. Při takovém setkání navazují se též osobní vztahy s Bohem, které nelze škatulkovat v příručkách teologie a které jsou pro plnost víry úplně nezbytné.
13. Jak jsem již řekl, plné a konečné poznání Boha se uskuteční později, na věčnosti. Bude to poznání Pravdy ne cestou vědeckého bádání nebo rozumového uvažování, ale poznání prostřednictvím lásky. Zčásti takto můžeme poznávat už tady i nyní. Máme však naději, se kterou je víra úzce svázána, že se ono plné poznání stane naším podílem. „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?“ (Řím 8,24). Ano, v to, co je předmětem naší naděje, můžeme pouze věřit s tou zvláštní jistotou, jistotou víry, která je tím pevnější, čím více pociťujeme Boží přítomnost v modlitbě, ačkoliv se s ním ještě nemůžeme v úplnosti setkat a vidět ho. Víme ale dobře, že víra, jejíž náplní je láska, stejně jako láska podléhá stálým proměnám. Ty změny mohou být dvojího druhu: může to být rozvoj (víra může být stále silnější) nebo odumírání (víra slábne). Domnívám se, že my zde přítomní máme zájem na tom, aby se naše víra rozvíjela. Soudím, že již není třeba široce odůvodňovat, že taková modlitba, o které jsem předtím mluvil, je takovému rozvoji prostě nezbytná – modlitba „rozšiřuje“ naše srdce, které se tak stává stále více schopné milování, to jest poznávání Boha a přijímání ho do svého nitra, a tím naše víra, obohacená o stále nové zkušenosti lásky, se stane stále plnější, stále dokonalejší, stále plodnější.
Na zakončení si znovu poslechněme slova Matky Terezy o víře: „Doufej v Boha. Prožívej pocit bezpečí, který dává Boží prozřetelnost. Doufej v Boha. On ví. On se o všechno stará. Dovol mu, aby vyzkoušel tvou víru, a důvěřuj mu. Dej se mu k dispozici. Doufej a věř.“
(Přeložila Růžena Kouřimová)
