Raniero Cantalamessa, OFMCap.
(Ukázka z promluvy, kterou otec Cantalamessa pronesl v rámci papežské bohoslužby u sv. Petra v Římě na Velký pátek v roce 1986. Pro informaci uvádíme, že soubor 16 velkopátečních promluv z let 1980–1995 vydalo Karmelitánské nakladatelství knižně pod názvem My kážeme Krista ukřižovaného.)
„Pán“ je božské jméno, které se nás přímo týká. Bůh byl „Bůh“ a „Otec“ dřív, než existoval svět, andělé a lidé, ale ještě nebyl „Pán“. Stává se Pánem, Dominus, až od okamžiku, kdy existují tvorové, kterým „panuje“ a kteří svobodně přijímají toto „panování“. V Nejsvětější Trojici nejsou „páni“, protože tam nejsou služebníci, nýbrž všichni jsou si rovni. To my v jistém smyslu děláme z Boha „Pána“! Toto Boží panství rozvrácené hříchem bylo obnoveno poslušností Krista, nového Adama. Bůh se stal v Kristu znovu Pánem z ještě silnějšího důvodu: skrze stvoření i skrze vykoupení. Bůh se ujal vlády z kříže! Regnavit a ligno Deus. „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9).
Objektivní síla věty „Ježíš je Pán“ tkví ve skutečnosti, že zpřítomňuje dějiny. Je závěrem dvou základních událostí. Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění: Proto je Ježíš Pán! Události, které toto připravovaly, potom takřka vyústily v tomto závěru a v něm jsou nyní přítomné a účinné, když je prohlašován s vírou: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10,9).
Jsou dva základní způsoby, jak navázat kontakt s událostmi spásy: svátost a slovo. My teď mluvíme o způsobu, jímž je slovo, a to slovo nejpodstatnější, totiž kerygma. Křesťanství má množství příkladů a vzorů, jak se prožívala zkušenost s božstvím. Pravoslavná spiritualita zdůrazňuje zakoušení Boha v „tajemstvích“, v modlitbě srdce… Západní spiritualita zdůrazňuje zkušenost s Bohem v kontemplaci, když se člověk usebere v sobě a myslí se pozvedne nad věci a nad sebe sama… Vcelku je mnoho „cest mysli k Bohu“ (narážka na stejnojmenný spis sv. Bonaventury – pozn. překl.). Avšak Boží slovo nám odhaluje jednu cestu, která sloužila k tomu, že otvírala Boží obzor prvním křesťanským generacím. Nebyla to cesta mimořádná, vyhrazená jen pro pár privilegovaných osob. Byla přístupná všem lidem přímého srdce – věřícím i těm, kdo víru hledají. Nevystupuje po stupních kontemplace, ale prostřednictvím božských událostí spásy. Nerodí se z mlčení, nýbrž z naslouchání. Toto je cesta kerygmatu: „Ježíš Kristus zemřel! Ježíš Kristus vstal! Ježíš Kristus je Pán!“
Tuto zkušenost snad mívali první křesťané, když při bohoslužbě volali: Maranatha! Toto zvolání mělo dvojí smysl podle toho, jak bylo proneseno, totiž: „Přijď, Pane!“, nebo „Pán je zde“. Mohlo vyjadřovat touhu po Kristově návratu, nebo nadšenou odpověď na Kristovu „bohoslužebnou epifanii“, tj. na jeho zjevení v modlícím se shromáždění.
Toto pociťování přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána je jakési vnitřní osvícení, které někdy mění celý duševní stav osoby, jíž se ho dostane. Připomíná to, co se stávalo při zjeveních Zmrtvýchvstalého učedníkům. Jednoho dne po Velikonocích byli apoštolové zaměstnáni rybolovem na Tiberiadském jezeře. Tu se objevil na břehu muž, který se dal s nimi zdálky do řeči. Všechno bylo až do jistého bodu normální: Stěžovali si, že nic neulovili, jak to rybáři často dělávají. Ale v srdci jednoho z nich – učedníka, kterého měl Ježíš rád – se nenadále rozsvítilo. Poznal ho a vykřikl: „Je to Pán!“ (Jan 21,7). Tu se na loďce naráz všechno změnilo.
Teď už chápeme, proč tvrdí svatý Pavel, že „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‚Ježíš je Pán‘“ (1 Kor 12,3). Jako se na oltáři stává chléb živým tělem Kristovým mocí Ducha svatého, který na něj sestoupí, tak podobně se toto slovo stává „živým a účinným“ (Žid 4,12) mocí Ducha svatého, který v něm působí. Jde o událost milosti, kterou můžeme připravit, které můžeme napomoci a po které můžeme toužit, ale nemůžeme ji sami od sebe vyvolat. Obvykle si toho nepovšimneme ve chvíli, kdy k ní dochází, ale až kdys k ní došlo, a někdy až po letech. V tomto okamžiku by se mohlo stát někomu zde přítomnému to, co se stalo v srdci milovaného učedníka u Tiberiadského jezera: že by „poznal“ Pána.
