Henri J. M. Nouwen
Abraham a Sára. Izák a Rebeka. Jakub a Ráchel, ti všichni vnímali toto požehnání a stali se tak otci a matkami naší víry. Obstáli na své dlouhé a namáhavé životní cestě, protože nikdy nezapomínali, že byli požehnanými. I Ježíš vnímal toto požehnání po tom, co ho Jan Křtitel v Jordánu pokřtil. Z nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám své zalíbení.“ To bylo požehnání, a toto požehnání to bylo, které Ježíšovi dávalo vnitřní sílu při každé chvále i haně, při všem obdivu i zavržení, které ho čekaly. Stejně jako Abrahamovi a Sáře se Ježíšovi nikdy neztratilo nejvnitřnější vědomí o tom, že je „Požehnaný“. Vypravuji ti to všechno proto, že vím, jak já i ty můžeme být vrtkaví. Dnes se cítíme velkolepě, zítra úplně bídně. Dnes jsme plni nových myšlenek, zítra nám připadne všechno pochmurné a pusté. Dnes si myslíme, že můžeme dobýt svět, ale zítra se cítíme přetíženi už malou námahou. Tato kolísání nálady ukazují, že už nemáme v uchu požehnání, které vnímali Abraham a Sára, Izák a Rebeka, Jakub a Ráchel a Ježíš z Nazareta, a které máme slyšet i my.
Jsme-li zmítáni nahoru a dolů lehkými vlnami na povrchu své existence, staneme se snadno obětí světa, který nás libovolně manipuluje; uchováváme-li si místo toho v uchu důrazný, dobrotivý hlas, který nám žehná, můžeme jít životem se solidním základním pocitem, že se nám vede dobře a že jsme zakořeněni spolehlivě v Bohu.
Musel jsi ve svém životě prodělat mnohé klopotné doby, kdy jsi měl spíše dojem, že jsi provázen kletbou místo požehnáním. A já mohu o sobě říci totéž. Ano, domnívám se dokonce, že mnozí lidé trpí obtížným pocitem, že žijí pod kletbou.
Když slyším, co lidé spolu mluví u jídla, v lokálech, o pracovních přestávkách, napadá mi, že si stěžují a proklínají nesmírně mnoho věcí v duchu pasivní rezignace. Mnozí, a k nim patříme někdy i my sami, nám připadají jako oběti ve světě, který nemůžeme změnit, a denní tisk nám k tomu neposkytuje jistě žádný pomocný příspěvek, abychom mohli s tímto pocitem něco udělat. Pocit, že žijeme pod kletbou, nám přichází na mysl snáze než pocit, že žijeme v požehnání, a našlo by se dost důvodů, abychom se v tom utvrzovali. Můžeme říkat: „Jen se podívej, co se ve světě děje. Podívej se na hladovějící, uprchlíky, zajatce, nemocné a umírající… Podívej se na veškerou bídu, nespravedlnost a války… Podívej se, jak se všude mučí, vraždí, příroda a kultura se nesmyslně ničí… Podívej se, jak dennodenně s námahou udržujeme naše vztahy, svou práci, své zdraví…“ Kdepak je tu široko daleko vidět nějaké požehnání? Pocit, že žijeme pod kletbou, se dostavuje lehce. Snadno slyšíme vnitřní hlas, který nám namlouvá, že jsme úskoční, špatní, zkažení, bezcenní, neužiteční, zasvěceni nemocem a smrti. Nepřipadá nám snazší myslet si, že jsme prokletí, než že jsme požehnaní? A přece ti říkám jako milovanému synu Božímu: jsi požehnaný. O tobě platí dobrá slova – slova, která mluví pravdu. Kletby, i kdyby byly říkány hlučně, bezohledně a z plného hrdla, neříkají pravdu. Jsou to lži, kterým se snadno uvěří, ale přesto lži. Avšak když požehnání říká pravdu o tom, co jsme ty a já, a když kletba nás obelhává – je tu zcela konkrétní otázka: Jak můžeme požehnání slyšet a dělat si na ně nárok? Jestliže skutečnost, že jsme požehnaní, není jen pocitem, ale pravdou, která dává našemu všednímu životu tvar i obsah, musíme být ochotni toto požehnání jednoznačně vidět a prožívat.
Chci tě podnítit ke dvěma cvičením, která ti mohou pomoci k vědomí, že jsi požehnán: modlitba a bytí v přítomnosti.
Dva podněty
Napřed modlitba. Pro mne osobně se modlitba stává stále víc možností vědomě slyšet požehnání. Už jsem o modlitbě mnoho četl a napsal, ale jdu-li k modlitbě na tiché místo, stává se mi stále jasnějším, že sice mám sklon říci Bohu mnoho věcí, ale že skutečný smysl modlitby spočívá v tom, být zticha, naslouchat hlasu, který o mně říká dobré. To možná zní sebesoucitně, ale ve skutečnosti je to namáhavé cvičení. Mám tak velký strach z toho, že jsem zatracen a že musím uslyšet, že nejsem dobrý nebo dost dobrý, že rychle podléhám pokušení začít mluvením a ze strachu mluvit donekonečna dál. Je třeba skutečného úsilí odsunout mnoho hlasů jemně stranou a dát jim umlknout, které zpochybňují moji dobrotu, a spolehnout na to, že uslyším hlas, který mně žehná. Zkusil jsi někdy strávit celou hodinu tím, že neděláš nic, jen nasloucháš hlasu, který bydlí hluboko v tvém srdci? Když nehraje rádio, neběží televize, není žádná kniha ke čtení, nikdo k hovoru, žádná práce k vyřízení, žádný nutný telefonní hovor – jak se při tom cítíš? Často nám nepřijde na mysl nic lepšího, než že nás rychle napadá množství věcí, které vlastně ještě teď musíme vyřídit, a to tak živě, že se rozhodneme pro tento okamžik se vzdát nepříjemného mlčení a dát se zase do práce. Není vůbec lehké skutečně se ponořit do mlčení a dostat se pod povrch všech těch naléhavých a nutících hlasů našeho světa a naslouchat tam tichému vnitřnímu hlasu, který říká: „Ty jsi mé milované dítě, v tobě mám zalíbení. Ale když sebereme odvahu spřátelit se se svou samotou a zvyknout si na své mlčení, dostaneme se tak daleko, že uslyšíme tento hlas. Nechci tím říci, že jednoho dne uslyšíš tento hlas svýma tělesnýma ušima. Nemluvím o halucinatorním hlasu, ale o hlasu, který můžeme vnímat uchem víry, uchem vnitřního srdce.
Možná ti dojde až potom, že to byl ten hlas, který ti žehná. Myslel sis, že v době naslouchání nebylo o mnoho víc než mnoho zmatených myšlenek, ale pak zjistíš, že se těšíš na svou příští půlhodinu ticha a že ti chybí, když si ji jednou nemůžeš dopřát. Boží Duch se zjevuje velmi tiše, velmi jemně – a velmi skrytě. Nevnucuje se. Ale současně se vštěpuje velmi trvale, velmi silně a velmi hluboce. Mění naše srdce od základu. Věrné cvičení modlitby ti ukáže, že jsi Boží milovaný syn, a daruje ti sílu žehnat i jiným lidem.
Můj druhý podnět k tomu, jak bys mohl vědoměji uskutečňovat svůj život z požehnání, spočívá ve cvičení zpřítomnění. Zpřítomněním míním vědomé očekávání všech požehnání, kterých se ti dostává den za dnem a rok za rokem.
Problémem našeho moderního způsobu života je, že příliš pletichaříme. Vyhledáváme své potvrzení na nesprávných místech? V každém případě už pak vůbec nevnímáme, že jsme požehnaní. Často lidé o nás říkají něco dobrého, ale my to odmítneme s poznámkou: „Ale to přece nestojí za řeč, houby po tom, to nic není.“ a tak dále. Tyto floskule se jeví jako projevy skromnosti, ale ve skutečnosti jsou známkou toho, že nejsme bdělí a pozorní k tomu, abychom opravdu uměli přijmout to dobré, co se nám říká. Nám obchodním lidem nepřipadá lehké opravdu přijmout takové positivní přípovědi. To, že jen málo lidí říká druhým slova požehnání, je snad smutným výsledkem stavu, že sotva jsou lidé, kteří jsou ochotni a schopni přijmout takové požehnání. Stalo se nám nadmíru obtížným uchovávat, naslouchat, věnovat pozornost a vděčně přijímat to, co se nám nabízí.
Toto pozorné očekávání nám může otevřít oči pro to, v jak různém ohledu je na nás pamatováno s požehnáním: požehnáním chudého, který nás zastaví na ulici, požehnáním kvetoucích stromů a čerstvých květin, které nám darují tušení nového života, požehnáním hudby, malby, soch a architektury. Nejvíce však k nám přichází požehnání ve slovech vděčnosti, povzbuzení, náklonnosti a lásky. Nemusíme tyto rozmanité formy požehnání teprve vynalézat. Už jsou tady: obklopují nás ze všech stran. Ale musíme se jich nadíti a přijímat je. Nevnucují se nám. Připomínají nám tiše a něžně onen báječný, silný, ale skrytý hlas toho, který nás volá jménem a říká o nás dobré.
Doufám tedy upřímně, že oba tyto popudy, pěstovat modlitbu a očekávání, ti pomohou, abys mohl žít lépe z vědomí, že jsi požehnaný a jsi stále znovu žehnán. Nemohu dost jasně poukázat na to, jak je důležité nárokovat si toto požehnání. Když si nenárokuješ své požehnání, dostaneš se rychle do země zatracených. Tato země nikoho mezi zemí požehnaných a zemí zatracených je velmi úzká nebo vůbec neexistuje. Proto máš volbu, ve které zemi chceš žít, a to si musíš vybrat v každém okamžiku znovu.
(Tyto řádky píše autor svému „nevěřícímu“ příteli Fredovi.)
Uveřejněno ze stejnojmenné knihy v Karmelimpulse III/1993.
Přeložil Dr. Vojtěch Pola
