„Dobrá díla nejsou působena jinak než silou Boží“
(Duchovní zpěv 35,7)
Pro „moderního“ člověka, jak si ho žádá reklama: mladého, dynamického, energického, sebevědomého, úspěšného a zdravého, je tato věta svatého Jana od Kříže jistě provokativní; odbude ji s útrpným úsměvem. A jiný, který – jak se říká – „věří v Boha“, ji spíše zpochybní, než by s ní souhlasil. „Jak to? Cožpak nemohu sám od sebe dokázat něco dobrého? – A jak je to s těmi, kteří vůbec v Boha nevěří? …“ Srozumitelným se stane výrok sv. Jana od Kříže, když jednou staneme před hromadou střepů, které jsme vyrobili – „Přece jsem se tak namáhal!“ – nebo úmysl – „Přece jsem to myslel tak dobře!“ – nepřináší očekávaný úspěch. Pak teprve je tento výrok plný naděje. Říkají mi, co mi dnes nikdo tak rychle neřekne: že – v každém případě před Bohem – nemusím být vždycky ten úspěšný, mocný. Bůh ode mne neočekává „silnou vůli“, s níž se všechno podaří, neočekává vždy „dokonalé“ jednání z vlastní síly. Před ním – v každém případě před ním! – se nemusím ukazovat ve „formě“, ukazovat mu, co umím a že něco umím. On ví, že má „dobrá díla nemohou být působena jinak než silou Boží“. U Jana od Kříže se setkáváme s obrazem člověka, který je zcela jiný, než nám namlouvá duch dnešní společnosti – a nezřídka i ukazovák „církve“. Protože bere biblické zjevení vážně, ví sv. Jan, že člověk zde na zemi není stvořen „dokončený“, hotový – a tedy také ještě nemůže být „dokonalý“, ani ve svém charakteru ani ve svém jednání! Teologicko-dogmaticky církev tuto skutečnost, že jsme bytosti vadné, dala najevo učením o dědičné vině, pod níž všichni – všichni lidé! – trpí. A u Jana od Kříže se setkáváme s obrazem Boha, který od dob Ježíšových stále znovu upadá v zapomnění. Jako „milující matka“, říká sv. Jan od Kříže, je Bůh, jehož radostí a starostí je, aby mu člověk věřil, že miluje svého ještě nedokonalého tvora – a v síle této víry se rozvíjí a vyrůstá ve zralou lidskou bytost na věčnosti. Nemusím proto stále před Bohem vykazovat lepší výkony, stále více „dobrá díla“ a viditelné „zlepšování“ svého charakteru; spíše záleží na tom, jemu – „milující matce“ – důvěřovat, že jsem vzdor své nedokonalosti od něho milován a přijímán. „Křesťanská dokonalost“, říká Terezie z Lisieux, dobrá „žákyně“ sv. Jana od Kříže, „nespočívá v tom, být dokonalý, ale nedokonalost dokonale přijmout“.
Všechno neosvícené „úsilí o dokonalost“, které způsobilo farizejství nebo resignaci, dost často také neurosy a komplexy viny, se tak odhaluje jako pohanský postoj, jemuž jde – pod pláštíkem zbožnosti a duchovnosti – koneckonců jen o sebe sama. Takové „pohanství“ – to viděl sv. Jan ve své době s neúplatnou jasností – je mezi věřícími, v církvi a společnosti, v každém z nás.
„Dokonalost“, na které dnes záleží, je podle církevního učitele Jana od Kříže tato:
- abychom svůj obraz před Bohem obnovovali a korigovali stále znovu u „pramene“, u Božího Syna Ježíše z Nazareta, který se stal člověkem: životní úkol, který vyžaduje mnoho „dokonalosti“;
- abychom se učili vidět sami sebe stále realističtěji, stále pravdivěji, se svými dobrými a svými nedokonalými stránkami (to je míněno slovem „pokora“, které je často špatně chápáno): nápomocni jsou přitom lidé, kteří učinili zkušenost se sebou a s Bohem, také ti, kteří nás „bratrsky napomínají“, také „velcí“ jako Jan od Kříže;
- a abychom pak „z toho udělali to nejlepší“, aniž se dostaneme do rezignace nebo přeceňování sebe nebo do „tlaku dokonalosti“. Pak se naše „dobrá díla“ stanou spoluprací s Bohem – který to tak chtěl, aby byl také na nás „odkázán“: neboť on nemá dnes jiné ruce a jiné nohy než ty naše.
P. Ulrich Dobhan, OCD
Čistá kontemplace spočívá v přijetí
(Živý plamen lásky 3,26)
Častěji než v dřívějších dobách je řeč o „kontemplaci“. Mluvíme o „kontemplativním životním stylu“, o „kontemplativní meditaci“, o „boji a kontemplaci“… Téměř by se zdálo, že „vlna meditace“ sedmdesátých a osmdesátých let byla vystřídána „vlnou kontemplace“. Už samo slovo má nádech něčeho zvláštního, tajemného, vyššího a výjimečného… Aby člověk byl nebo se stal kontemplativním – tak se většinou uvažuje – musí pokud možno žít v ústraní a pravidelně konat určitá „duchovní cvičení“: dodržovat čas modlitby, meditovat, vést duchovní rozhovory…; v klášteřích takzvaných „kontemplativních řádů“ se dbá opět více na dodržování klauzury, na pokud možno malý styk se „světem“, včetně rodinných příslušníků, a přitom se mříži v hovorně připisuje nepostradatelná funkce „znamení“. Meditace v podobě koncentrace ducha a ponoření duše v odloučenosti platí za nutný předpoklad, abychom se dostali ke kontemplaci, „vyššímu stupni“ duchovního života. Za tím stojí představa, že člověk musí jen vykonat to nutné – čím více „duchovních cvičení“, tím lépe! –, pak také dosáhne tohoto cíle. Naproti tomu zní slovo sv. Jana od Kříže jako kontrastní program: „Čistá kontemplace je v přijetí.“ Ne námahy a cvičení, ani také zdánlivě nutné zevní okolnosti nestojí v popředí, ne lidské konání vůbec, ale přesvědčení, že Bůh něco koná; na člověku je, aby byl pro to otevřený. Slovo o „prázdných rukou“ nebo „naslouchajícím srdci“ vypovídá jistě více než pojem „duchovní cvičení“, co činí člověka kontemplativním. Lze se kontemplaci naučit? Jako dovednost? Jako „umění“? V žádném případě! To zdůrazňují neustále Jan od Kříže i Terezie z Avily, oba pro tyto otázky „kompetentní“ církevní učitelé. Jejich spisy zpochybňují proto mnohá dnes běžná pojetí a pokyny pro „kontemplativní život“. A jako „přijetí“? Ano. Jen je tu třeba mít na paměti, co znamená „přijetí“. Ne naučit se „techniku“ modlitby nebo meditace, „vyprázdnění se“, „odloučený“ způsob života, ale být k disposici, a to na místě, kam jsem byl postaven. Být otevřen skutečnosti, která mě obklopuje, být ohebný, změnitelný, netrvat na svých „zásadách“, být jako „měkký vosk“ (abychom použili obraz Terezie), do něhož může být vtisknuta pečeť – to je třeba cvičit. To nezřídka znamená dělat (a být) téměř opak toho, co je říkáno a psáno v tak mnohých návodech ke „kontemplativnímu životu“. Sv. Jan uměl ve své době o tom zpívat! Pro něho je to nejlépe a nejpříkladněji patrné na Marii, oč skutečně jde. Ne – jak se o ní básní – že byla stažena do pozadí v Nazaretě, ale její postoj být k disposici pro Boha a pro úkol, který On pro ni má. Její „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle Tvého slova!“, to ji dělá velkou v kontemplaci. Kontemplace – to znamená: „přijmout“ úkol, který teď Bůh pro mě má, „přijmout“ poznání, které koriguje mé dosavadní myšlení, „přijmout“ člověka, který v tomto okamžiku ke mně přichází, slyšet „radostné poselství“, které Otec ke mně už dlouho mluví, „přijmout“ noc víry, ve které se Bůh ukrývá… Být kontemplativním člověkem, to se může naučit každý, nezávisle na stavu a osobním povolání: jeden v „kontemplativním klášteře“, jiný „uprostřed světa“; a jen kontemplativní volá Bůh do takzvaných „činných řádů“… – Kontemplativní život, k němuž vede církevní učitel Jan od Kříže, nedělá rozdíly mezi stavy a pomíjí dělení, která děláme my lidé.
P. Ulrich Dobhan, OCD
Poukazovat na svou potřebnost místo prosit o žádané
(Duchovní zpěv 2,8)
Jen jednou v celém díle, v malém čtyřverší, je u Jana od Kříže výslovně řeč o Marii:
Božským slovem
těhotná dívka
přichází cestou:
dejte jí přece útulek!
Na jiných dvanácti místech se o ní zmiňuje jakoby mimochodem. Některá tato místa však ukazují, co si myslí o Matce Ježíšově: je pro něho – jak už pro skupinu zakladatelů jeho řádu v horách Karmelu na počátku 13. století – příkladem duchovního, kontemplativního člověka. Jeho celé dílo, které se zabývá životem člověka v jeho osobním vztahu k Bohu, pojednává tedy v jistém smyslu o ní. Na jednom místě, když poukazuje na její příklad, nejen uvádí její jméno, ale ukazuje na události z jejího života, které by právě chtěl čtenáři přiblížit. Jde mu tam o správné porozumění prosebné modlitby. Úplný text, z něhož jsou vzaty naše myšlenky, zní: Duchovní člověk se omezuje na to, aby milovanému představil svou bídu a trýzeň; neboť kdo miluje rozvážlivě, bude poukazovat jen na svou potřebnost, místo aby si vyprošoval, co si přeje. Tak je ponechán milovanému druh a způsob pomoci. Tak řekla blažená Panna na svatbě (v Káně) ke svému milovanému Synu: Nemají vína. Vysvětlení mluví samo za sebe. Opět jednou se pokouší sv. Jan – měl k tomu dobrý důvod – povrchnímu, nakonec našemu ještě příliš egoistickému styku s Bohem nastavit před oči zrcadlo. Na příkladu Mariině ukazuje, co opravdu Ježíš myslel, když učedníkům řekl: „Proste a dostanete!“ Řekni mi o své bídě a bídě svých bližních – ale nepředepisuj mi, co mám pak dělat. Spolehni se, že vím lépe, co bídu odvrátí. Buď „přijímajícím“, otevřeným pro můj způsob, jak odpovím na tvou bídu… Sv. Augustin, jehož spisy sv. Jan pilně studoval, jednou napsal: „Proč nás Bůh vede k modlitbě? On přece ví, co je pro nás nutné, ještě dříve, než ho o to prosíme.“ Můžeme tomu rozumět jen tak, že náš Pán a Bůh nechce poznat naši vůli, která mu nemůže přece být neznámá. Spíše má být modlitbou posílena naše touha přijmout, co Bůh zamýšlí nám dát. Neboť jeho dar je velmi veliký, my však jsme malí a omezení v přijímání. Proto nám říká: „Otevřete se, abyste spolu s nevěřícími netáhli stejné jařmo.“ (1 Kor 6,13 a násl.) Prosebník, který od Boha očekává již předem jím stanovené řešení svých záležitostí, se stává slepým pro skutečná „vyslyšení modlitby“, která jsou často plná překvapení a dobrodružství – a slepým k požehnání, které může spočívat v bídě, kterou Bůh (zdánlivě) neobrací.
P. Reinhard Körner, OCD
Z časopisu Karmelimpulse II/1992, str. 5–9
přeložil Dr. Vojtěch Pola
