Slovo „věčnost“ už dávno není populární. Cožpak nenáleží věčnost k tomu známému opiu, které omamuje člověka a brání mu angažovat se v současnosti a věnovat své síly světským úkolům? Přestože sláva marxismu již pominula, jeho zásady nás stále ještě ovlivňují. Bojíme se útěku před skutečností. Je toho tolik co dělat zde a teď v přítomnosti. Není moudřejší vykonat, co je možné, již nyní na místě, než snít o nejisté věčnosti? – Takovéto úvahy jsou důkazem, že naše ponětí o věčnosti je chybné.
Co je věčnost?
Zamysleme se nejdřív nad tím, co věčnost není. Věčnost neznamená, že čas je neomezený. Tak si totiž představujeme věčnost. Představujeme si ji jako čas, který nemá ani začátek ani konec. Bůh žije a vládne „od věčnosti do věčnosti“. Hranice neexistuje ani doprava ani doleva. Chápeme-li boží věčnost jako bez konce, činíme Boha velmi malým. Charakteristické pro čas je sled dění. Čas znamená změnu, vývoj. Žít v čase znamená vždycky vývoj, něco se stává. Bůh však jest. V Bohu není růstu či zrání. Bůh má vše a zároveň jest vším. V Bohu neexistuje minulost ani přítomnost. Bůh žije stále v přítomnosti.
Tomáš Akvinský cituje Boethia, který rozlišuje mezi „nunc fluens“ a „nunc stans“. „Nunc fluens“ (plynoucí, plynulá přítomnost) je okamžik mezi tím, co bylo a co nastává. Přítomný okamžik odplývá jako voda v řece. „Nunc stans“ (setrvávající současnost) je naopak nehybná. Právě tento „nunc stans“ – okamžik vyznačuje boží podstatu.
Příznačné pro čas jsou pohyb, změna, zlomkovitost (fragmentace), zatímco věčnost charakterizují stabilita, zhuštěnost, dokonalost. Nezřídka je čas přirovnáván k bázi vysoké hory. Vrchol hory – toť jedinečný okamžik věčnosti. Z vrcholku hory přehlédne Bůh jediným pohledem všechno dění v čase, generace za generací defilují před jeho zrakem. Nebo si můžeme připomenout W. A. Mozarta (1756–1791), který měl – podle svědectví současníků celé symfonie „na skladě“ v hlavě, než je pak zvěčnil na papír „v čase“.
Pro mnoho lidí je pojem věčnosti spojen s pojmem nudy. V nehybném okamžiku přítomnosti není místo pro napínavé objevy. Když všechno je soustředěno do jednoho jediného okamžiku, nemůže se už stát nic nového. Titíž lidé mají často potíže uvěřit slibu věčné blaženosti v nebesích. Jak může být někdo šťasten v nebi, když po celou věčnost nemá nic jiného co dělat než zpívat „svatý, svatý, svatý“? Nepramení však tato potřeba změny a rozmanitosti v pocitu neuspokojení, z vědomí, že nám stále něco chybí? Jsou-li všechny mezery vyplněny a všechny potřeby uspokojeny, pak už se nehoníme za něčím novým.
Bůh vyzařuje klid a mír právě proto, že je věčný. Spojení s ním nám dává příchuť, a potřeby, vázané časem, jsou pro nás nezajímavé. Tehdy říkáme: „Koho mám na nebesích mimo tebe! A když mám tebe, nebažím po ničem na zemi“ (Žalm 73,25), po žádném z omezených uspokojení, jaké nám dává čas.
Tím, že se tak často modlíme, aby naši zemřelí „odpočívali v pokoji“, máme sklon spojovat pojem klidu a míru se smrtí. Boží mír však není pokojem smrti, nýbrž absolutní harmonií plného života. To, co nazýváme „modlitbou za pokoj“, je právě prostředek, jak aspoň na chvíli se ponořit do této věčnosti a vychutnávat totální nepřítomnost jakéhokoli pocitu neuspokojení.
Antiteze věčnosti: uplývající čas
„Čas plyne jako voda“, říkáme často. Co nás nejvíc uchvacuje při myšlence na čas, je jeho pomíjejícnost. Zde na zemi je všechno pomíjející. Události jsou jako mraky, které připlují a hned zase odplují. Někdy, když se v životě cítíme šťastni, bychom chtěli říci s Faustem: „Verweile doch, du bist so schon.“ Čas však nemilosrdně plyne dál, bez ohledu na naše zapřísahání.
Obzvláště když se ohlížíme na minulost, připadá nám, jako by se čas přímo řítil. Dítěti se zdá, že babička žije nekonečně dlouho, a pomyšlení, že jednou bude stejně staré jako babička, je zcela neuvěřitelné: je to jako mít před sebou celou věčnost. Ale babička vzpomíná na své dětství, jako by to bylo včera, a celý život jí připadá jako prchavý sen. Všechno je beze zbytku pryč. (Mdr 5,9–13)
Koho z nás aspoň někdy nepřepadl pocit lítosti, že všechno jednou pomine, ano, že většina už uplynula? Podíl minulosti v mém životě je čím dál větší, budoucnosti čím dál menší. Minulost jako by neustále pohlcovala budoucnost. Nakonec zbude jen minulost, to neskutečné, sen.
V podstatě není pravdou, že člověk je pánem času. Čas jen protéká mezi prsty jako písek. Člověk jej nemůže zachytit. Čas se nedá zkrotit. Může se nám zdát, že se k nám blíží: je na cestě, ale jakmile k nám dospěl, už je pryč. Čas je kluzký jako úhoř. Nikdy se nám nepodaří jej sevřít, jen nám neúprosně vyklouzne z ruky.
Holý – nahý – čas, t.j. čas, zbavený své dimenze věčnosti, je prokletí: hraje si s člověkem na schovávanou. Proti naší vůli. Člověk by si však také dovedl hrát, a to dobrovolně. Snad by tu nalezl způsob, jak zlomit prokletí času. My můžeme nechat čas plynout a dokonce plout zároveň. Proč se vlastně pokoušíme zastavit běh času? Vždyť přece toužíme „po lepší zemi, zemi v nebesích“ (Žid 11,16). „Neboť zde na zemi nemáme stálého místa, nýbrž hledáme město, které má přijít“ (Žid 13,14). A právě tam nás čas vede! Kdyby čas neplynul, či kdyby plynul pomaleji, byla by doba čekání mnohem delší. Dáváme snad přednost preludiu před symfonií?
Pomíjejícnost času může být požehnáním pro ty z nás, kdo spolu se sv. Pavlem zapomínají na minulost a napřahují ruce vstříc budoucnosti a běží k cíli (Fil 3,13–14). Ba, jak se zdá, čas sám se netrpělivě napřahuje. Nepostojí ani okamžik, nýbrž spěchá k cíli.
Snad není prchavost času ničím jiným než uspěchaná horlivost dostihnout okamžik, kdy se rozplyne ve věčnosti.
Dimenze věčnosti času
Je však čas opravdu holý, nahý? Nebyl to sám člověk, kdo čas „obnažil“ a učinil jej tak prchavým? Do času je vestavěn moment věčnosti. Čas je oděn rouchem věčnosti.
Místo abychom si představovali čas a věčnost jako dvě horizontální linky, které probíhají paralelně, a proto se nikdy nesetkají, měli bychom vidět věčnost jako linii vertikální, která je v ustavičném kontaktu s časem. Vertikální linka věčnosti stojí, zatímco čas plyne horizontálně. V každém okamžiku se čas dotýká věčnosti, a tento dotek dává času hlubokou dimenzi.
Již člověk doby antické věděl, že proměnlivá skutečnost obsahuje prvek věčnosti a stálosti. Učení Platonovo (427–347 př. Kr.) je pokusem vysvětlit, proč lidé ve svých nejlepších chvílích pociťují cosi absolutního ve světě jinak tolik proměnlivém a vrtkavém. Svět smyslů není celá skutečnost. Zatímco však Platonovy ideje vytvářejí svět sám pro sebe, svět vysoko povýšený nad ten proměnlivý svět, který vnímáme svými smysly, vykazuje Nový Zákon větší realismus. Věčná pravda není v pozadí, nýbrž uprostřed naší skutečnosti. Dimenze věčnosti je základním prvkem skutečnosti, v které žijeme.
Toto platí již na úrovni stvoření. Vše je stvořeno ne pouze Bohem, nýbrž v Bohu. „V Bohu bylo stvořeno vše na nebi i na zemi“ (Kol 1,16). „Náš původ spočívá v Bohu a v něm žijeme, pohybujeme se a existujeme“ (Sk 17,28–29). Bůh je tím „vnitřním světlem, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,4–9). Tradiční teologie hovoří o substanciální přítomnosti Boha ve všem stvoření. Aktem stvoření dává Bůh všemu stvořenému spoluúčast na své vlastní bytosti. Bůh je obsahem všeho stvořeného a řídí jeho běh k cíli.
Každý věřící člověk ví, že tomu tak jest. Avšak i ten, kdo nevěří v Boha, může tušit a do jisté míry i prožívat hlubokou dimenzi, která spřízňuje čas s věčností – ovšem za předpokladu, že se nedává zaslepit ustavičnou proměnou věcí i událostí. Gabriel Marcel (1889–1973) říká: „V historii existuje určitá transhistorická hloubka.“ Když se naučíme dívat tímto hlubokým pohledem na stvoření, nemusí nám již pomíjejícnost věcí působit starosti. Čím je náš pohled čistší, osvobozenější od požadavků a žádostí, tím zřetelněji vidíme, jak věčná podstata prozařuje vším.
Ze švédského časopisu KARMEL 4/92
přeložila Dagmar Chvojková
